Revoluční gaudeamus igitur
Před třiceti lety touto dobou studenti stávkovali opevněni na svých fakultách, demonstrovali, diskutovali a vyjížděli s herci na spanilé jízdy po venkově. K mládí a studentskému stavu rebelství a horká krev patří, včetně trochu bizarního bivakování za lep
Od konce komunistické totality uplynulo třicet let. Tehdejší vládci se monopolu moci vzdali až s neuvěřitelnou rychlostí. Možná proto, že na počátku celé tehdejší jízdy za svobodou stáli studenti. Mladí lidé se často snaží ovlivňovat společenské dění a hýbat jím. V naší zemi o tom leccos víme. Právě ve věku, kdy se ze středoškoláků stávají pracující nebo vysokoškoláci, prožívají mnoho zásadních změn. Mají první vážné vztahy a starosti, dělají si řidičáky, cestují, poznávají a mají občas nezvladatelný pocit, že mohou s onou nesnesitelnou lehkostí měnit svět.
Věční rebelové
Velká část veřejnosti s blížícím se třicátým výročím znovunabytí svobody zaznamenala pozoruhodný výrok komunistického poslance Stanislava Grospiče. Ten zaperlil informací, že při okupaci Československa v srpnu 1968 tvořily podstatnou část zabitých osob oběti dopravních nehod. I proto se možná nad revolucí s přízviskem „sametová“leckdo zamyslel. Současní frekventanti a čerství absolventi autoškol, kteří mají alespoň elementární dějepisné znalosti, určitě přemýšleli, zdali byla tehdy těžká vojenská technika běžnou součástí silničního provozu. Ti moudřejší se asi i podivili nad aktuálními vědomostmi zmíněného poslance, který zůstal věren heslu, že nic starého nezapomněl a nic nového se nenaučil.
Studenti bývali vždy tak trošku rebely bez bázně a hany. Hlasitě kritizovali společenské poměry či nedostatky. Vzhledem ke svému mládí se nebáli riskovat a neměli také tolik co ztratit. V tomto ohledu dávali o sobě vědět studenti pražské univerzity už v časech Jana Husa. Podíleli se na vyhrocení situace v Praze v úvodu husitské revoluce. Další výrazná studentská generace se zapojila do revolučního dění v českých zemích v létě roku 1848. Evropou v tomto roce probíhala vlna národních revolucí a Josefem Václavem Fričem vedení pražští studenti vyvolali pouliční nepokoje. Bez organizace a programu skončil jejich spontánní, ale i značně naivní pokus neúspěchem.
Další studentské vzepětí v návaznosti na společenské dění přišlo logicky s počátkem nacistické okupace. Vznik Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 ukončil demokratický sen několika generací, a proto výročí vzniku Československa 28. října 1939 pod kuratelou hnědé totality provázely masové, ale nenásilné demonstrace. Ty největší v Praze. Proti demonstrantům, mezi nimiž byli hojně zastoupeni studenti a mladí lidé, zasáhly silové složky, a to včetně jednotek SS. Zraněno bylo na čtyři sta osob. V centru Prahy byl zastřelen dvaadvacetiletý pekařský učeň Václav Sedláček a těžce zraněn čtyřiadvacetiletý medik Jan Opletal. Ten pár dní poté, i přes maximální snahu lékařů, zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939 na pražském Albertově se stal veřejnou národní tryznou za ztracenou demokracii a svobodu.
Zhruba dva měsíce po vypuknutí druhé světové války tak byli Sedláček s Opletalem symbolicky prvními oběťmi z řad československých občanů na domácím území. Okupační moc pochopila, že studenti jsou trvalou hrozbou pro organizování odporu. Proto došlo v noci na 17. listopadu 1939 v Praze, Brně a v Příbrami k zatčení více než dvou tisíc studentů. Souběžně s touto perzekucí byly uzavřeny české vysoké školy. Významná část vysokoškoláků skončila v koncentračních táborech, několik bylo dokonce ihned popraveno. Více než patnáct tisíc mladých lidí přišlo o možnost studovat a zhruba tisíc učitelů vysokých škol se ocitlo bez práce. Němečtí okupanti se báli mladé inteligence, respektive bylo vidět, jak důležitá je pro každý národ k udržení demokratických tradic a svobod. Německé vysoké školy zůstaly v protektorátu pochopitelně otevřeny i v letech válečných. Od roku 1941 se proto 17. listopad stal Mezinárodním dnem studentstva. Můžeme tak být právem hrdi na to, že má tento prestižní svátek „český původ“.
Sametová generace
Ani ne deset let po těchto událostech o sobě dali studenti v hlavním městě Československa vědět znovu. V únorových dnech roku 1948, kdy se k moci drali nevybíravým způsobem komunisté, vycítila další vysokoškolská generace opět hrozící nebezpečí ztráty svobody. Dav vyšel na Pražský hrad a proklamoval oddanost demokracii i prezidentu Edvardu Benešovi. Komunisty získanou vládní i parlamentní převahu však již nezvrátili. Proti studentskému průvodu zakročily komunisty ovládané bezpečnostní složky a řada jeho účastníků byla posléze perzekvována. Důležitou roli hráli studenti a mladí lidé i při okupaci Československa v roce 1968. Patřili k horlivě protestujícím, řada z nich byla zraněna, či dokonce zabita. Podobně jako jejich předchůdci z let 1939 a 1948 chtěli demokracii a svobodu. Místo Opletala se stal jejich symbolem jiný Jan, a sice Palach. Mnoho z nich pak mělo problémy při dalším studiu nebo v zaměstnání. Řada tehdejších studentů raději rovnou emigrovala do demokratických zemí napříč celým světem. Československo tím ve dvacátém století kvůli oběma totalitám přicházelo o významnou část národní elity, což byla fatální a morálně devastující skutečnost. Nejsme tak početný národ, aby nám tito nadějní mladí lidé později nechyběli.
V souvislosti s třicátým výročím sametového návratu svobody a demokracie do Československa se podíl studentů na tehdejších událostech znovu správně připomíná. Na tomto výročí mají spolu s umělci zásadní podíl. Generace studentů z roku 1989 navázaly na své předchůdce z roku 1939. Přesně k dnes již legendárnímu datu 17. listopadu si studenti zorganizovali shromáždění na Albertově. Chtěli připomenout padesáté výročí uzavření vysokých škol nacisty a samozřejmě uctít památku Jana Opletala. K akci měli dokonce oficiální souhlas a spoluorganizátorem byla pražská organizace Socialistického svazu mládeže. Průvod účastníků však po skončení oficiální části piety nezamířil podle původního plánu pouze na Vyšehrad, ale do centra Prahy. Navíc vše provázely transparenty a vyvolávání protirežimních hesel. Vše skončilo nechvalně známým brutálním zásahem na Národní třídě. Sametová revoluce tak začala zcela nesametově.
Revoluce v dějepisu
Co tedy můžeme po třech desítkách let vidět v pomyslném zpětném zrcátku? I poslední „Husákovy děti“už jsou spolehlivě všechny dospělé a současní vysokoškolští studenti už „samet“z roku 1989 znají pouze z hodin dějepisu, médií a vzpomínek příbuzných či pamětníků. To, že ona revoluce byla opravdu sametová, jim názorně didakticky ukázal již zmíněný výrok komunistického poslance Grospiče, i když se z něj posléze pod tlakem svých spolustraníků vykroutil. Navíc to, že jej hájil šéf jeho partaje s tím, že „nikomu nechce brát právo na názor“, působilo, mírně řečeno, soudružsky rozverně. Připomenout komunistům písemným výčtem jejich toleranci k odlišným názorům by vyžadovalo zavalit pulty nejednoho knihkupectví.
Jako pověstnou třešničku na dort oslav sametové revoluce by mohli soudruzi ze svého poslaneckého klubu vystrčit dalšího poslance, do kterého opakovaně stylově buší média. Konkrétně Zdeňka Ondráčka, který by mohl coby atrakce předvádět momentky ze zásahu proti demonstrujícím na Národní třídě. Samet byl zkrátka pro všechny stejně hebký a příjemný na dotek, na rozdíl od pendreků na Národní třídě.
Dalším ze sametových dopadů je i to, že současní studenti nepovažují vyrovnávání se s minulostí sahající před rok 1989 za důležité. Zajímají je jiná a aktuálnější témata, což je určitě škoda. Vyčítat jim to ale nelze, protože nezažili jiný systém, než v jakém žijí. Všechny výhody dnešní doby konzumují s naprostou samozřejmostí a v podstatě se tak už v ničem neliší od svých evropských vrstevníků. Cestují, mají svobodu projevu, a to včetně sociálních sítí, mnozí při studiu i podnikají. Hojně využívají nabídky studijních pobytů v rámci evropského projektu Erasmus. Studenti z listopadu 1989 výše popsané výhody znali tak maximálně v podobě snů.
S komunisty do autoškoly
I s těmi komunisty už je to celkem jinak. Kromě person z poslaneckého klubu KSČM by současní studenti měli rovněž problém bývalé rudé straníky v dnešní společnosti identifikovat. Ti s ní totiž zcela splynuli. S jistotou sobě vlastní využívají dosyta všechny výhody, které přinesl jejich pád v listopadu 1989. Stali se často kapitalisty, podnikateli, ledacos privatizovali, oceňují svobodu cestování i projevu a vůbec dělají vše, za co dříve terorizovali své spoluobčany. Přesto věřme, že si možnostmi hýčkaná současná generace studentů v sobě alespoň trošku pěstuje ono studentské rebelství, které by v případě opravdového ohrožení svobody a demokracie uměla použít tak jako jejich předchůdci.
A tím nemám úplně na mysli aktuální klimatickou pseudostávku na nejstarší české univerzitě. Ostatně i ono pověstné poroučení větru a dešti evokuje doby před rokem 1989. Stávkující by měli být možná marxisticky radikálnější a jít kempovat před ambasády zemí, které životní prostředí nejvíce poškozují. To by jim ovšem i v rámci globálního oteplování byla zjevně řádná zima i bez rektora téhož jména. Ano, ke studentským létům patří i ironie a nadsázka. Proto by se studenti, věnující se na úkor studia úporně toliko klimatu, mohli více zaměřit na zmiňovaného poslance Grospiče. A za jeho dopravní expertizy jej poslat sametově a nenásilně znovu do autoškoly, aby si udělal opravné jízdy a testy s důrazem na bezpečnost silničního provozu – a to za každého počasí.
● Politika (podobně jako novinařina) je úžasná v tom, že
můžete kecat do oborů, kterým vůbec nerozumíte.
Kandidát na předsedu TOP 09 Tomáš Czernin, vystudovaný diskutoval v televizi
stavař, o změnách ústavy, a navíc si pomáhal argumenty jazykovědnými:
„Jestli je v ústavě, že na návrh premiéra prezident ministra jmenuje, tak je to
a prezident by ho měl jmenovat.“Rádio Jerevan si jen dovoluje upřesnit, že „jmenovat“
v přítomném čase je považováno spíš za nedokonavé, ale vědci se o to dost přou. Proto by asi pro stavaře bylo lepší do debat o vidové nevyhraněnosti,
a snad i o změnách ústavy raději vůbec nezabrušovat.
patří mezi slovesa obouvidová,