Voják, který v boji neselhal
Generál Karel Klapálek prošel bojišti na severu Afriky i na Dukle. Vlastenec a respektovaný důstojník, zaplatil za naivitu vůči komunistům v únoru 1948. „Odměnili“ho vězením. Důstojník zemřel před 35 lety.
DEJVICE Nekrolog jednadevadesátiletého generála Karla Klapálka psaný v listopadu 1984 byl agenturně strohý: „Po osvobození Československa sovětskou armádou se aktivně zapojil do budování nové Československé lidové armády.“Skutečnost byla o poznání dramatičtější. Klapálek za války velel „tobruckým krysám“i v krvavých střetech na Dukle. Jeho kariéra pokračovala i po osvobození.
Až do podzimu 1938 se Klapálkův životopis moc nelišil od jeho vrstevníků legionářů. Dotáhl to na podplukovníka, sloužil na Podkarpatské Rusi i v Českých Budějovicích, na Vojenské akademii v Hranicích vyučoval taktiku. Okupace, odchod za hranice a válka vše změnily. „Tak se důstojník ocitl tam, kde za něj není v dané chvíli náhrada, a on neselže. To je i případ podplukovníka Klapálka, který na frontě velel nejprve praporu, poté brigádě a v generálské uniformě se vrátil do osvobozené Prahy jako velitel sboru,“charakterizoval Klapálkovy osudy historik Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu (VHÚ).
S „krysami“v Tobruku
Válka pro Klapálka začala ihned po německé okupaci, kdy se zapojil do odbojové Obrany národa (ON). Před gestapem na jaře 1940 unikl z protektorátu „jižní linkou“přes Maďarsko a Jugoslávii. Klapálkova anabáze skončila na Středním východě v čele Československého pěšího praporu 11 – Východního. Prapor na podzim 1941 zaujal pozice v libyjském Tobruku, kde Spojenci čelili Rommelovu Afrikakorpsu a Italům. Prapor bránil šestikilometrový perimetr. „V klasickém slova smyslu Tobruk pevností nebyl. Byl však obklopen stovkami malých i větších pevnůstek,“popsal bojiště Klapálek. Obránce nazývala německá propaganda krysami, Spojenci toto označení hrdě převzali. „Boj o obklíčený Tobruk je legendou v Austrálii, Polsku i Anglii. Bylo to první úspěšné vystoupení naší pozemní jednotky v zahraničí. Psal se rok 1941, na východní frontě byla naše jednotka nasazena až v březnu 1943 u Sokolova,“zdůraznil Jindřich Marek.
Boj na severoafrické frontě skončil pro Klapálkovy muže roku 1943 transportem do Velké Británie. Klapálek tam zřejmě příliš šťastný nebyl. „Možná čekal vyšší mety, než jakých se mu dostalo, stal se zástupcem velitele obrněné brigády, ale to byl adekvátní postup,“řekl Jindřich Marek.
Levicově orientovaný důstojník si nerozuměl s kolegy ani s politiky. „Byli vůči mně korektní, ale odměření,“vzpomínal. V Londýně se seznámil s komunistickým politikem Vladem Clementisem, vstoupil do Sdružení přátel SSSR.
Dukla zalitá krví
Z Anglie Klapálek v létě 1944 zamířil na východní frontu do čela 3. brigády. V září 1944 začaly tvrdé boje na Dukle, důstojníci očekávali od příchodu kolegů z Anglie změnu poměrů k lepšímu. Některé však Klapálek zklamal.
„Nevím, co se to s Klapálkem stalo. Z jeho brigády zbyly dvě menší pěší roty. Nejeden jeho zásah ve mně vyvolává údiv. Působí to, jako by načichl manýrami sovětských velitelů,“ zapsal do deníku major Zdeněk Stav, na Dukle velící praporu.
Na sklonku války Klapálkova kariéra gradovala. Po Ludvíku Svobodovi, jenž získal post ministra národní obrany, převzal na jaře 1945 velení sboru. V jeho čele 17. května defiloval osvobozenou Prahou. V osvobozené republice Klapálek převzal velení 1. armádní oblasti. „Sídlil jsem v budově někdejšího sborového velitelství na Malostranském náměstí,“vzpomínal generál.
Únorové čistky a pád
Spornou roli Klapálek sehrál během komunistického puče v únoru 1948. KSČ propagačně využívala fakt, že generálové Svoboda, Klapálek a Boček „šli s lidem“.
„Oni však především deklarovali, že jsou věrni vrchnímu veliteli čs. branné moci prezidentovi Benešovi a věří, že vládní krize bude vyřešena v rámci ústavního pořádku. Byli velice naivní a komunisté se jim za to po komunisticku odměnili,“uvedl Jindřich Marek.
Velitel 1. oblasti se podílel na čistkách v armádě. Klapálek mezi dalšími také podepsal zlověstný dokument zvaný velitelská výstraha – první krok k likvidaci nepohodlných vojáků. Mlýnice perzekucí se nevyhnula ani třem zmíněným generálům.
Svobodu z čela ministerstva vyhodili roku 1950. V témže roce byl zatčen Klapálek, odsouzený roku 1952 za sabotáž na šest let. Bohumil Boček si roku 1952 vyslechl doživotní rozsudek. Věznění ve Valdicích nepřežil. Klapálkovi na svobodu pomohla intervence maršála Koněva. Roku 1968 jej soud rehabilitoval. V penzi Klapálek psal paměti a pravidelně se stýkal se svými „pouštními krysami“.