Jak ze mě revoluce udělala vydavatele

Velkolepé oslavy třiceti let od sametové revoluce jsou za námi. Pokryly snad vše, co bylo možné. Až z toho šla hlava kolem. I mně listopad roku 1989 radikálně změnil život. Byla to událost doslova zlomová. Po pětadvaceti letech života v převážně americkém prostředí jsem byl prakticky přes noc vmeten mezi americké krajany.

Byl to skok do neznáma nejen proto, že jsem se do té doby v krajanských kruzích nepohyboval, ale také proto, že jsme nevěděli, jak se situace v Československu bude dál vyvíjet. Jak to tedy bylo?

Od roku 1965 vydávali manželé Frank a Gerda Švehlovi v New Yorku týdeník Americké listy, který s určitým, i když relativně minimálním zpožděním informoval o nejdůležitějších událostech v Československu. Pro mnohé jejich čtenáře to bylo jediné pravidelné spojení s domovem. Tento kontakt nečekaně skončil, když Frank utrpěl v listopadu 1989 mozkovou příhodu. Tím vzniklo u krajanů nečekané informační vakuum právě v době zvratných událostí doma. Paní Gerda ještě v listopadu dokázala vydat poslední číslo originálních Amerických listů.

Koncem listopadu byla do tělocvičny Sokola

New York svolána schůze, které se zúčastnilo několik stovek krajanů, emigrantů, exulantů, jak byli různě titulováni lidé s českou krví žijící v zahraničí. Já jsem odběhl od práce v našem typografickém studiu Typrints Company a této schůze jsem se zúčastnil.

Podobně jako většina přítomných, ani já jsem přesně nevěděl, co se v Čechách a na Slovensku děje. Kusé informace v amerických médiích, dálkově přes telefon a fax, nestačily. To bylo jasné i z projevů různých řečníků. Víc světla do debaty přinesli hosté z Prahy. V mysli mně uvázli Ivan Havel, Radim Palouš či Jiří Dienstbier. Bylo jasné, že v New Yorku chybějí Americké listy a že něco nebo někdo je musí nahradit.

Dědictví Amerických listů

Seděl jsem v sále až vzadu a poslouchal. Některé z řečníků, exilových činovníků jsem znal, ale opravdu jen několik. Přestože jsem většinu tváří neznal, cosi mně říkalo, že tento den je pro mě osudný. Že mé vydávání podnikového časopisu v tiskárně Našeho vojska v Holešovicích, půlroční práce pomocného dělníka v tiskárně ve Švédsku, poté v New Yorku roční zaměstnání u Franka Švehly a skutečnost, že jsem si tři roky před sametovou revolucí založil typografické studio, mě připravily na to, abych na konci této schůze vstal a prohlásil: Chci navázat na Americké listy, dejte mi, prosím, vaše jména a adresy.

Ještě předtím jsem během schůze třikrát odešel ze sálu a z veřejného telefonu u vchodu do tělocvičny volal manželce, abych se poradil a utvrdil ve svém rozhodnutí. Bylo by nezodpovědné, kdybych tak velký krok udělal sám, bez vědomí rodiny. Třikrát jsem vytočil 516 759-9288, na čtvrté jsem již neměl drobné.

Asi čtyřicet lidí se napsalo do mého formuláře, který jsem měl již připravený, ostatní se přidávali později, když postupně zjišťovali, že nejsme jen nějací náruživci, ale skuteční vášniví vlastenci. Plný euforie jsem co nejdříve odletěl do Prahy získat kontakty, dopisovatele, spolupracovníky.

To se výborně podařilo, a tak v dubnu 1990 vyšlo první číslo populárního Československého týdeníku, později s požehnáním paní Gerdy přejmenovaného na Americké listy. Ty z osmi postupně vyrostly na 16 stran dobrého čtení. Poslední číslo vyšlo v červnu 2010, k přechodu na internet nedošlo.