Radim Šimek vypráví o těžkém zranění i pokoře mezi elitou
Zázračný návrat do NHL
Když si v březnu při hrůzném momentu přetrhl křížový a postranní vaz v koleni, slyšel od kondičního trenéra: „Tohle zranění ukončí kariéru sedmi z deseti hokejistů.“
Radim Šimek, obránce San Jose, se však mizernými vyhlídkami odradit nenechal. Trvalo to osm měsíců a je zpět v NHL, dokonce v elitní obranné dvojici s hvězdným Brentem Burnsem. „Nic jiného jsem si nepřipouštěl.“
Fakt, nehroutil jsem se. Řekl jsem si, že budu hrát za každou cenu. Spíš mi vadilo, že jsem během zranění nemohl dělat běžné věci. Třeba zavázat si tkaničku. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že už nemusím dostat po vyléčení pořádnou šanci, jako to potkalo Andreje Nestrašila, ale byl jsem odhodlaný.
Jak se vám to vůbec stalo?
Hráli jsme ve Winnipegu a já při druhém střídání dojížděl protihráče, natlačil jsem ho na mantinel, ale on ztratil rovnováhu a spadl mi na pravou nohu. Měl jsem koleno úplně vlomené dovnitř. Přetržený vnitřní postranní a přední křížový vaz. A ještě prasklý meniskus.
Sranda to nebyla. Kondiční trenér tomu říká blbá trojkombinace, která ukončí kariéru sedmi z deseti hráčů. Pro koleno je to devastující. Já byl naštěstí jeden z těch tří, co mají kliku.
Když mi spadl na nohu, tak jsem cítil, jak mi koleno postupně povoluje. Jak to tam praská. Měl jsem čéšku úplně na straně. Když mi z nohy slezl, tak se mi koleno vrátilo. Jak když vezmete klacek a budete ho lámat. Hned jsem věděl, že je zle. Ta bolest nebyla extrémní, spíš neznámá. Když dostanete pukem, máte koňara, ale tohle bylo zvláštní. Vůbec jsem v té noze neměl cit.
Co jste musel všechno podstoupit, abyste se dal dohromady?
Po vyšetření jsem týden čekal, než to splaskne. Pak byla operace a ani ne za týden začala rehabilitace. Po 14 dnech jsem jezdil na rotopedu a ohýbal koleno. Šlo to rychle a já myslel, že stihnu začátek sezony. Pak se progres zpomalil a já v jednu chvíli začal panikařit.
Protože uplynul skoro půlrok a já pořád nebyl schopný vyskočit na bednu. Ale postupně se to dalo dohromady.
A vypadá to, že máte silné postavení v týmu.
Říká mi to hodně lidí, ale jsem při zemi, protože toho nemám v NHL odehráno tolik. Jakákoli chyba mě může stát místo. Nezveličuju to. Ale je samozřejmě dobré, že hraju s Burnsem a dělám všechno pro to, abych se vedle něj udržel.
Jaké to je, žít v nejistotě?
Samozřejmě je to nepříjemné, myslíte na to, protože tu hodně kluků čeká na příležitost. Může to být jeden zápas, který se mi nepovede, a trenérům dojde trpělivost, dostane šanci někdo jiný a chytne se. Jdu s pokorou do každého zápasu, abych udělal maximum, co po mně vyžadují. To je moje každodenní rutina.
A vedle sebe máte hvězdného Brenta Burnse.
První sezonu to byl splněný sen. On zrovna vyhrál Norris Trophy pro nejlepšího obránce. Teď už z něj nejsem tolik vedle, člověk si zvykne, ale jsem rád, že se od něj můžu učit. Je jasné, že musím myslet víc na defenzivu, protože on vyhrává bodování týmu. Uvědomuju si svou roli. I tak mám ale zápasy, ve kterých jsem dost v útoku.
Jak jste se v Americe změnil?
Dost. V extralize jsem hrál 25 minut za zápas a věděl, že na mně tým stojí. V NHL na mě trenéři také spoléhají, ale nehraju přesilovky. Musím to přijmout, chci být nápomocný. Tak to v kariéře chodí, zvlášť když přijdete z Evropy. Není to jednoduchá změna, protože jste rázem jedním z mnoha a nevíte, co s vámi zamýšlejí. Já začínal na farmě. Byl jsem nervózní, přešlý, neužíval jsem si hokej. Vážně jsem z toho byl vykulený, ale je to škola. Zkouší vaši psychiku, jak se adaptujete na malé hřiště. Když se ohlédnu, tak mi farma hrozně moc dala. Už jsem plně adaptovaný na severoamerický hokej.
Pomáhá vám, že máte v týmu Tomáše Hertla?
Když jsem byl na farmě, moc jsme se nepotkávali. Jen jsme se občas pozdravili, ale že bychom spolu trávili čas, to ne. Od loňska jsme se ale začali navštěvovat při akcích jako Halloween nebo Christmas Party. Ale nejsme spolu každý den – vidíme se pořád v kabině. Hodně času spolu tráví naše manželky, zvlášť když jsme na tripu. Chodí do nákupáku, jedou na výlet nebo u Hertlíka v baráku koukají na náš zápas.
Hrál jste za Liberec, který je považovaný za jeden z nejprofesionálněji řízených klubů v Česku. Jaké je porovnání s NHL?
Co se týče tréninků, tak je to hodně srovnatelné. Když byl v Liberci předtím trenér Hynek, tak jsme na ledě neudělali rychlý krok, byli jsme spíš vytrvalci. Pak přišel Filip Pešán a změnil to. Zázemím je Liberec na hodně vysoké úrovni, přibližuje se to NHL. Je v ní jen víc lidí v managementu a okolo týmu, kteří se o vás starají. Nebalíte si výstroj, nic neřešíte, jenom řeknete, že máte roztrženou rukavici, druhý den přijdete a je zašitá nebo dostanete novou.
Na to se asi zvyká snadno, co?
To je výborný. Když máte zkušenost z farmy, hned si začnete vážit toho, že jste v prvním týmu. Je to jako v peřince. Cokoli chcete, to dostanete.
Už jen hrát v San Jose je samo o sobě fajn.
Super bylo, že i farma je ve městě, kdežto třeba kluci z Vegas ji mají v Chicagu. Lokalita je super, pořád svítí sluníčko a máme 20 stupňů. Ale já jsem spíš takový, že dohraju zápas a už myslím na další. Nemám rád volno a užívání si, protože to člověka unavuje. Musím zatím pořád bojovat o místo.
Měl jsem koleno úplně vlomené dovnitř. Přetržený vnitřní postranní a přední křížový vaz. A ještě prasklý meniskus.