Biatlonistka Davidová opět třetí

Kněz Zbigniew Czendlik nerad na povel kritizuje konzumní Vánoce a občas mu vadí, když jsou charitativní sbírky až příliš vlezlé.

Navštivte náš zpravodajský portál www.idnes.cz

Pro většinu lidí je Zbigniew Czendlik „ten polský populární kněz z Lanškrouna, který zná Lucii Bílou a má trochu neortodoxní názory“. Svým způsobem je to pravda. Nebál se jich ani tentokrát, i když jsme si povídali o Vánocích. „Vánoce byly konzumní odjakživa,“říká. A o Lucii Bílé a Karlu Gottovi začal nakonec sám.

Před Vánocemi se vždy nadává, jak jsou konzumní. Není nakonec dobře, že takové jsou, když lidé netrpí nedostatkem a mohou dát dětem hodně dárků?

Představte si, že mi jednou volali z nejmenovaného rádia a čekali ode mě jako od faráře přesně tohle, že budu odsuzovat konzumní charakter Vánoc. Řekl jsem si, že to dělat nebudu. Vánoce byly totiž konzumní odjakživa. Lidé si dělali radost kupováním dárků a šetřili na to. Jde tu hlavně o samotné obdarovávání. A k stresu s tím spojenému přispívá i to, že pro spoustu lidí je to současně i konec účetního roku. A pokud jde o čas, který strávíme v obchodě? Doba, kdy jsme si dárky vyráběli, je pryč. Největší hodnota dárku tkví v tom, že když chodím po obchodním centru, tak myslím na toho, komu ho chci koupit.

Důležité je i balení dárku. Vidím to v rodinách, kde se děti vrhnou pod stromeček a málem roztrhají vánoční papír. Balení je totiž osobní vklad, který vtisknu dárku.

Jak by vlastně měla vypadat oslava Vánoc?

Když jsem měl oslavu padesátin, tak to byl pořádný mejdan. A když slavíme Ježíškovy narozeniny, tak to přece musí být ještě větší mejdan. Já se přece s Ježíšem srovnávat nemohu.

Mejdan je to bezesporu rok od roku větší, vždyť už od října hrají v obchodních centrech Rolničky.

Taková ta romantika, kterou bychom si přáli, se už nikdy nevrátí. Vánoce se posunuly. Kdysi začínaly Štědrým večerem a trvaly do Hromnic. Teď startují dříve a atmosféra jde po Štědrém dnu dolů. Ale to je jedno. Život se hrozně změnil a my nemůžeme žít jako naši prarodiče. A ani bych nechtěl nutit lidi, aby se vraceli do minulosti. Dnešní doba je prostě jiná. Dám takové přirovnání: ve Francii potkáváme mosty z římských dob, pod kterými kdysi tekly řeky a teď už vyschly. I teď jsou tací, kteří by chtěli vtěsnávat proud vody pod ten most.

Je v Lanškrouně o Vánocích sníh?

I v Lanškrouně se otepluje. Ale pouhých patnáct kilometrů odtud je sjezdovka v Čenkovicích a o dalších patnáct kilometrů dál Dolní Morava.

Proč se na to ptám, Češi mají zažitý obraz Vánoc vtělený do zasněžených obrázků Josefa Lady. Vy jste coby cizinec pochopil ladovskou poetiku?

U nás v Polsku byly dřív Vánoce stejně romantické, jen chyběl umělec, který by to zdokumentoval. Lada neudělal nic jiného, než že nakreslil, co bylo.

Čím se liší Vánoce v Polsku a v Česku?

Tady se většinou podává nějaká polévka a bramborový salát s kaprem či s řízkem. A tím to končí. V Polsku jsou Vánoce slavnostnější – musí být dvanáct chodů a spousta zvyků. Tatínek dával na stůl peněženku, splácely se dluhy, abychom s nimi nevstupovali do nového roku. Dávalo se seno pod ubrus. Začínáme štědrovečerní večeři tím, že si navzájem přejeme hezké Vánoce. My dnes posíláme esemesky na druhý konec světa, ale zapomínáme často popřát nejbližším, kteří stojí vedle nás. Pak následují hody. Boží hod znamená, že je všeho hodně a v Polsku je toho ještě víc.

Vy jste v jednom rozhovoru říkal, že Vánoce zase tolik rád nemáte. Proč? Je to pro vás jen práce?

Jsem takový topič, který zatopí, aby bylo lidem v kostele o Vánocích dobře.

Zkrátka vy máte ve vaší profesi o Vánocích pracovní špičku?

Ano, mám špičku. Ale dělám to rád, miluji to. Aspoň jednou za rok lidé o faráře stojí.

Stojí o něj někdy svérázným způsobem. Ve Štětí, odkud pocházím, pamatuji, jak o půlnoční kolovala v zadních lavicích lahev alkoholu a před vchodem stálo auto městské policie. Co v Lanškrouně?

Když vejdete do kostela na půlnoční, tak je tam někdy cítit ten odér. Ale problémy s narušováním pořádku možná bývaly v devadesátých letech. My máme ještě takovou v uvozovkách půlnoční v 15 hodin odpoledne. Kostel je natřískaný. Přichází hlavně hodně tatínků s dětmi, protože maminky připravují štědrovečerní večeři. Vánoce přece jen budou vždy prohrávat s Velikonocemi, které jsou významnější. I když Vánoce jsou nejkrásnější. Tématem Velikonoc je zrada a podvod a týkají se dospělého Krista, který už po nás něco chce, Vánoce jsou o dítěti. Víte, už jsem alergický na některé benefiční akce. Když projdu pražským Václavákem, tak mě pět až deset lidí osloví s nějakou pokladničkou. Už je toho někdy příliš. Dominantním tématem jsou děti z dětských domovů. Nemám nic proti nim, ale my je občas demoralizujeme. Učíme je brát, ale Vánoce jsou o dávání.

Když jsem v redakci říkal, že za vámi jedu, jeden kolega editor poznamenal, že je divné, když kněz hraje golf. Nevadí někomu, že vybočujete z obecné představy o faráři?

Běžně se potkávám s nepochopením. Letos jsem přitom hrál golf jen třikrát kvůli problémům se zády. Mám však vepsané do tváře – ten, který pije, kouří, hraje golf a líbí se mu ženy. Prostě klasická zkratka. Rozhodl jsem se, že to nikomu nebudu vyvracet. Už jsem se naučil s tím žít. Zkrátka mě to baví. Kamarád mi takhle udělal podpisové karty se sloganem „Rozkošný rebel“, protože si každý myslí, že jsem rebel. Jenže podle mne je opak pravdou. Možná jediné, s čím souhlasím, je, že jsem rozkošný. Rebel nejsem, protože nechci s nikým bojovat. Já jsem loajální a konzervativní člověk.

Jiní lidé tvrdí, že jste dobrou reklamou na církev v zemi, kde nemá nejlepší image.

Nevím, jestli dobrou. Chtěl jsem však říci ještě něco jiného. Češi mají obraz faráře dlouhodobě vypěstovaný na základě Troškových filmů Slunce, seno... Takže je jasné, že musím lidi trochu šokovat. Mně naopak imponuje kněz Marek Orko Vácha. Je jedním z těch mladých lidí, kteří dělají církvi dobrou image. Ale samozřejmě existuje široké spektrum kněží. Někteří občas vypadají nerudně, ale když tak člověk působí, tak ho asi něco bolí.

A vy jste jediný neformální farář?

Určitě jich je víc, ale já jsem jediný mediálně známý.

V knize rozhovorů s vámi Postel, hospoda, kostel je pasáž, kde citujete kardinála Dominika Duku, který prý jednou řekl: „Jeden Czendlik není pro církev problém, ale kdybychom měli takových Czendliků deset, to už by problém byl.“Přijdete si jako desetina problému?

Znám pana kardinála a vážím si ho. Myslím, že to řekl s určitou nadsázkou. Nejsem problém. A nemám rád slovo bojovat. Jsme tu od toho, abychom něco budovali. Nebojuji a nevstupuji do konfliktů. Snažím se být přirozený. Jsem rád, že žijeme ve svobodné zemi a i ve svobodné církvi. Mě se často ptali, co na moje působení říkají nadřízení, ale je to v pořádku, tedy až asi na dvě výjimky...

Jednou jsem poskytl rozhovor do listu Gazeta Wyborcza v Polsku a tam vyšel titulek, že jsme udělali z církve továrnu. Vyjadřoval jsem se k tomu, že děti, které chodily ke zpovědi, potřebovaly nějaké potvrzení a mně to připomínalo píchačky v továrně ve filmu Marečku, podejte mi pero. Jak tam Hujer chodí sem a tam, protože čte noviny. Po interview jsem od svého polského biskupa dostal napomenutí, abych se nevyjadřoval k situaci církve v Polsku. Druhý problém nastal, když jsem v Česku začal dělat besedy ve spojení se svou knihou a bylo mi řečeno, že bych se měl nahlásit ve farnosti, kam jedu, a já jsem to nebral vážně. Přece když pojedu za vámi, nebudu hlásit, že jedu do MF DNES.

Co by ještě podle vás mělo zaznít a nezaznělo?

Řeknu něco k Lucii Bílé. Myslím si, že každý z nás jde svojí vlastní cestou, já stejně jako vy, kdokoli, ale cíle máme společné. Prozradím, co je cílem Lucky a co bylo cílem Karla Gotta. Nakonec to vyjádřil v poslední písni Srdce nehasnou. Prozradím tím hlavní téma svého nadcházejícího kázání o svátcích. Vezměte si, že máte místnost, kolem které se válí tma. Když otevřete dveře, tak světlo proniká do tmy. Tma nikdy neproniká do světla. Mým posláním je vnášet do života lidí světlo. To je to, co nás spojuje, co děláme s Luckou. To je i princip a základ vánočních svátků.