Trénuje sparťana Hložka, Sadílka z Eindhovenu a další naděje, které třeba zazáří.
Karel Krejčí
Při báječné jízdě Slavie a po postupu reprezentace na Euro se trochu opomíná, že za rok 2019 zaslouží pochválit i fotbalová lvíčata. Národní tým do 21 let prohrál letos jediný z deseti zápasů.
„Nemáme bombastické hráče, ale tým má správné srdce. Sešla se parta hladová po úspěchu,“říká trenér Karel Krejčí.
Asi není náhoda, že se jeho jméno skloňovalo na Spartě nebo v Ostravě. Dokonce i Rapid Vídeň na podzim sondoval. „Od rozdělané práce neutíkám. Smlouvu mám na Strahově,“vzkázal Krejčí.
Jednadvacítku chce protlačit na mistrovství Evropy 2021: „Kvalifikace je v půlce a my ve hře. Máme před sebou velký úkol.“
Celý život jste byl zvyklý být na hřišti každý den, a teď jen párkrát ročně. Velká změna?
Obrovská. Chybí mi kontakt s kabinou, vůně posekaného trávníku, ale vynahrazuju si to jinak. Rozšiřuju si obzory a přehled o mladých. Vracím se tam, kde jsem začínal.
U dorostu Příbrami.
Už to bude dvacet let. Trénovali jsme po lesoparcích nebo za brankou na hlavním hřišti. Hlavní jsme mohli využít jen z půlky. V sudé týdny dvakrát, v liché třikrát. Tři roky jsem neměl dovolenou.
Až tak?
Přesně takhle. Protože nebyly poskládané ročníky, musel jsem přes léto shánět nové kluky, aby bylo s kým hrát. Na mládež nikdo nemyslel, přesto jsme postoupili do ligy. Teprve na turnaji v Dubaji, kam nás pozvali, pochopil majitel Starka, jaké zdroje mládežnický fotbal nabízí. Za pár let mohl prodat Frantu Rajtorala za 11 milionů do Ostravy a už to jelo.
S Plzní jste dvakrát vyhrál ligu jako asistent, jednou coby šéf. Byl jste Vrbův asistent na Euru 2016. Vzpomenete si ještě na začátky?
Hlavně by mě nikdy nenapadlo, že budu jednou pracovat u nároďáku s Čechem nebo Rosickým. To byla obrovská pocta! Když je mi pochmurno, zavřu se do svého skladiště s historií a dobíjím tam baterky. Mám uložené hromady odborných časopisů, výstřižky z novin, všechny reprezentační nominace nebo vlastní tréninkové deníky, které jsem si vždycky vedl. Listuju v nich a občas se usmívám, co jsem vymýšlel za hlouposti.
Jaké?
Učil jsem se chybami. Byla to trenérská maturita, během které jsem pochopil, že umění trenéra spočívá v tom, že musí pochopit, jaký má při ruce materiál.
Jaký materiál máte v jednadvacítce?
Nadějný, pracovitý, ambiciózní. Ale řeknu vám upřímně, že kdyby přijel skaut z velkého klubu na náš poslední zápas v Chorvatsku, asi by si chtěl odvézt tři čtyři Chorvaty. Jenže vyhráli jsme my!
Co z toho plyne?
Že parta je leckdy víc než individuality. Měli jsme nůž na krku, nevěřilo se nám a my vyhráli 2:1. Závěr jsme dohráli v takové euforii, až jsem v očích některých kluků zahlédl slzy. Vážím si toho, jak charakterní a soudržný tým jsme poskládali.
Klukům říkám: Mluvím s vámi častěji než se svými vlastními dětmi.
Zrovna v Chorvatsku vynikl brankář Jedlička, jenž v české
Pokračování na protější straně