Mluví se lvíčaty
Pokračování z protější strany
Jednoho lídra už vám reprezentační áčko vzalo.
Nedivím se. Alex Král za poslední rok a půl raketově vyrostl. Pamatuju, jak jsem v únoru vedle Jardy Šilhavého sledoval zápas Slavie v Plzni. Alex přišel do druhého poločasu a Slavii ohromně oživil. Tehdy nebyl ještě ani v širší nominaci.
Zpátky do jednadvacítky už cesta není?
Když vidím jeho výkony, už asi ne. Ale kdo ví, třeba Chorvati proti nám nasadili záložníka Brekala z Wolfsburgu, který dva dny předtím vykopal s áčkem postup na mistrovství Evropy.
Upřímně, nenudíte se, když trénujete jednou začas?
O to víc vidím zápasů, o to víc dělám manažera. To přece není ztráta času! Spíš než El Clásico mě zajímá, jak ve druhé lize hraje Jihlava, Vlašim nebo Pardubice, kde jsou šikovní mladí. Jezdím po zápasech a všechna jména, která by podle ročníku narození připadala do úvahy, si spojuju s tváří a hlavně s dovednostmi. A když jsem doma, jedou tři televize prakticky nonstop.
Nepřeháníte?
Proč? Víte, já žádnému klukovi neslibuju nominaci, ale mám radost, když se prosazují. Je to šance pro ně i pro mě. Souček v Opavě, Pleštil dal gól za Jablonec, Knapík s Radostou hrají za Teplice, devatenáctiletý Ostrák se snaží prosadit v rakouském Hartbergu. To je jen pár jmen.
Hodně s hráči mluvíte, viďte?
To je předpoklad, aby vztah fungoval, když se vidíme tak málo. Říkám jim: Mluvím s vámi častěji než se svými vlastními dětmi. I díky tomu máme takovou partu. Všiml jste si, jak kluci, když se potkají jako soupeři v lize, tak si vzájemně vyměňují dresy? Čekají na sebe a já zároveň čekám na ně. Zajedu před zápasem na hotel, dáme si kafe, po zápase prohodíme pár vět.
Psychika je velký hráč. Když kluci ve svém klubu vypadnou ze sestavy, chci, aby cítili, že moji podporu neztrácejí. Že nejsou žádný kompars. Že mají budoucnost. Sparťan Drchal musel v červnu na další operaci kolena, hrát třeba nebude ještě ani na jaře, ale já mu každý měsíc zavolám: Drchi, jak se daří? Už je líp?
Nechce se mi věřit, že byste nepřemýšlel nad nabídkou z ligy?
Nezastírám, že mě trénování na klubové úrovni baví a jednou se k němu určitě chci vrátit, ale teď má přednost jednadvacítka.
Před dvěma lety Spojené arabské emiráty, jejich reprezentační devatenáctku. Vybrali si mě podle životopisu, poslali letenky a čekalo se, jestli se domluvíme na smlouvě. Jenže do toho jsem se dozvěděl, že mámě objevili rakovinu, tak jsem s díky poděkoval a po třech dnech se vrátil domů.
Abyste jezdil po zápasech druhé ligy?
Druhá liga je ideální. Obouchat se mezi dospělými, navyknout si na tempo, na důraz, na sílu. Podpořme kluby o patro níž! V Polsku odměňují druholigové kluby podle toho, jak nízký mají věkový průměr. Dobrá motivace, souhlasíte? Je k zamyšlení, jestli nedat víc peněz klubům, které lépe pracují s mládeží. Kudy šli za slávou Jiráček, Darida, Hrošovský nebo Krmenčík? Než zazářili v Plzni, museli oklikou. A co Tomáš Souček ve Slavii? Trvalo mu, než se prosadil. Vzal to přes Žižkov.
Všichni museli kousat, že nemají první ligu hned.
Ale vytrvali a praxe je zocelila. I klukům z jednadvacítky opakuju: Pánové, vy musíte fotbal snídat, obědvat i večeřet! Musíte fotbal milovat! A hlavně nesmíte zpohodlnět, protože ve vašem věku se kariéra láme. Úmrtnost talentů při přechodu mezi dospělé je u nás příliš vysoká.
Spíš než El Clásico mě zajímá, jak ve druhé lize hraje Jihlava, Vlašim nebo Pardubice.
No právě.
No právě!