Motto malířky Emmy Srncové, jejíž betlém stojí před svatým Vítem, zní: „Životem nejmenším odporem.“Sama však ví, že to tak úplně nejde.
PRAHA Malířka Emma Srncová (77) je známá především svými laskavými obrazy, které v sobě skrývají vždy kousek humoru a spoustu barev, zvířat, květin nebo létajících postav. Jak sama říká, humor je v její tvorbě velmi důležitý a stejně tak v životě.
Před několika roky prodělala vážné onemocnění, kvůli kterému nemohla malovat, i přesto si zachovala svůj celoživotní optimismus. „Mám asi šťastnou povahu. Vždycky jsem spokojená s tím, co mám, a z toho mám radost,“říká o sobě výtvarnice, která opět tvoří. Posledním velkým projektem je betlém v životní velikosti, který už od listopadu zdobí třetí nádvoří Pražského hradu.
Váš betlém se jmenuje Jablíčkový, co to symbolizuje?
Já hodně maluji jablíčka, je to takový můj symbol v obrazech, většinou nějaký vztahový. A pak se mi to také líbí. Na Pražském hradě, kde teď betlém stojí, mi k němu dokonce dali stromečky, které jsem si přála a které jsou ověšeny jablíčky. A je to vlastně i symbol Vánoc, vztahů a jablko sváru…
Co vás přivedlo k nápadu namalovat betlém v životní velikosti?
Je za tím poměrně dlouhý příběh. Byla jsem zrovna na chalupě na Šumavě po operaci, měla jsem rakovinu a byly to pro mě opravdu tři šílené roky, kdy jsem nemohla vůbec malovat, protože jsem měla necitlivost v prstech. Přijel tam za mnou Pavel Marek, což je můj dlouhodobý kamarád, dělali jsme spolu divadlo. A on se mě zeptal, tys nikdy nemalovala betlém, nechceš to zkusit? Tady máš tužky a pastelky, tak když tě něco napadne, tak to zkus. A jak jsem tak seděla, tak jsem zkrátka začala malovat. Pavel si to pak vzal a podle předlohy vyřezal z velkých desek ty postavy v životní velikosti a potáhl je plátnem. A pak mi začal vozit figuru po figuře, takže jsem loňský podzim a Vánoce strávila tím, že jsem malovala tento betlém. Bylo za tím hodně práce, a to hlavně pro Pavla.
Jak se dostal váš betlém na Pražský hrad?
Byla to víceméně shoda okolností. Stalo se to, že se Pavel spojil se Správou Pražského hradu, která zrovna uvažovala o tom, že chce hledat nový betlém, protože do té doby tam byl dlouho takový slaměný. Takže vše zapadlo dohromady tak, že se Jablíčkový betlém dostal na třetí nádvoří a stojí u vchodu na věž katedrály svatého Víta.
Čerpala jste i z jiných předloh, pro váš betlém?
Mně se líbí takové ty klasické a ono je samozřejmě těžké udělat svůj betlém. Ale myslím, že u tohoto nikdo nepochybuje, že to není ani Lada, ani stará klasika.
Byl betlém prvním dílem po vaší nemoci?
Ne, první dílo jsem namalovala u nás v Hořicích na Šumavě, kde máme chalupu. Přišli za mnou místní kamarádi, že opravili malou kapličku a že jim tam chybí obrázek, že vědí, že jsem po nemoci, ale kdyby to trochu šlo. Tak jsem si řekla, že je to taková výzva poděkovat tam nahoru, tak jsem namalovala madonku s Ježíškem a věnovala ji místním. Teď už maluji v pohodě, sice mám stále trochu neuropatii v rukách a někdy mi něco vypadne, ale můžu malovat, a to jsem šťastná. Měla jsem z toho totiž velkou hrůzu, z představy, že bych nemohla malovat.
Byla i chvíle, kdy jste si pomyslela, že to třeba nepůjde?
To jsem si vůbec nepřipustila.
Přistupujete tak v životě i k jiným věcem?
Já věřím na osud. Nikdy jsem nebyla moc ctižádostivá, ale vždy mě život někam posunul, takže v něj věřím. I když jsem onemocněla, tak jsem věřila, že to dobře dopadne. Mám asi takovou povahu, celkem šťastnou.
Kde berete inspiraci pro svoji tvorbu?
Mám pocit, že mě hodně ovlivnilo Černé divadlo, ve kterém jsem byla dvacet let. A také Jirka Srnec, což byl můj manžel. On byl výtvarník a jezdili jsme spolu po světě. I všichni okolo byli výtvarníci, například Jirka Anderle. Chodili spolu stále po galeriích a já do toho přišla jako manekýna, byla jsem taková nepolíbená. A malovat jsem začala až v té době s nimi, asi v osmnácti letech.
Máte to tak, že vás něco napadne a jdete malovat?
Ne, já si v hlavě pouštím obrázky, třeba než večer usínám nebo ráno, když ještě můžu ležet, tak si tak vymýšlím. Já totiž umím, a to prý to každý nemá, což jsem netušila, postavit si za zavřenýma očima prostor a vše si v hlavě představit.
A třeba u postav na vašich obrazech, kreslíte vaše blízké, známé, rodinu?
Je fakt, že všichni říkají, že maluji hodně Báru (dcera Barbora Srncová, pozn. red.), takové ty okaté postavy. Dříve jsem také kreslila sebe, a když se mi to nepovedlo, tak jsem to nazvala: sestra, kterou nemám. Teď jsem se také snažila namalovat svoji vnučku, ale musím říct, že mi to moc nejde, protože ona má pusu jako já, ale zase ne úplně, a to je pro mě nejhorší, takže z toho vycházím spíše já zamlada, takže já portréty nerada maluji.
Z vašich obrazů čiší humor, je pro vás v tvorbě důležitý?
Hrozně. Když jsem se rozvedla s Jirkou Srncem, nebyla jsem zrovna v dobrém rozmaru, tak jsem namalovala portrét Jiříčka podle fotky, když mu byly asi dva roky, a namalovala jsem takového zamračeného chlapečka, jak tahá psa za ocas, nebo opuštěnou kočku s třemi koťaty. Takže tak jsem se s tím vyrovnávala. Já si do těch obrazů zalézám, mně to hodně pomáhá. Malování je opravdu úžasná terapie.
Co dalšího pro vás malování znamená?
Já jsem začínala tím, že jsem malovala různé rekvizity, ale živit jsem se tím začala až po rozvodu, když jsem musela odejít z divadla. Takže mi pomohlo, že jsem začala malovat víc a že jsem chtěla dokázat, že to zvládnu sama se třemi dětmi. A myslím, že jsem i začala maloval lépe než předtím.
Opakují se nějaké motivy ve vašich dílech?
Ano, určitě. Maluji Prahu a hodně vztahové věci, protože lidi ode mě touží mít zamilovaná a vtipná díla, to začalo mým obrazem Adam nechce jablko, má radši hrušku. Snažím se v tom mít vždy nějaký humor. Jednou mi někdo řekl, nejsem pravý naivista, ale poučený naivista. Taky maluji už padesát let, takže ono těžko nebýt trochu poučený.
Máte představu, kolik jste za svůj život namalovala obrazů?
Jiřího Srnce
Jednou jsem si to psala a myslím, že to je okolo tří až čtyř set.
Chystáte nějakou výstavu nebo další projekt, jako byl betlém?
Mně za tři roky bude osmdesát a chtěla bych udělat velkou výstavu, takže teď hodně syslím obrazy. Většinu obrazů ze začátku mám doma, takže myslím, že jich tak sto dohromady dám, seberu je když tak i dětem z obýváků.
Co je vaše životní motto?
Do jedné knihy jsem jednou napsala jako motto: Životem nejmenším odporem. Ale nedaří se, ten odpor stejně vyvstane a člověk se s ním musí vypořádat.