Brazilec Edu. Nejmladší z kouzelníků
Exkluzivně pro MF DNES: mistr světa o příteli Pelém, Masopustovi i prudké levačce
Kolikrát v životě se vám poštěstí, že můžete poklábosit s fotbalovým mistrem světa? S borcem, který přepsal dějiny?
Navíc je to nejlepší levé křídlo v historii fotbalu a nejlepší kamarád Pelého.
Ještě mu nebylo sedmnáct, když ho legendární trenér Feola pozval na mistrovství světa. Nikdo mladší ještě nikdy v nominaci nebyl. „Bude to znít neuvěřitelně, ale představte si, že se to stane po sedmi odehraných zápasech v dresu Santosu. Byl to skoro zázrak,“řekl Brazilec, kterému bylo letos sedmdesát. Narodil se jako Jonas Eduardo Américo, fotbalový svět ho zná pod přezdívkou Edu.
I vy jste začínal na ulici?
Jako každý brazilský kluk. Odmalinka jsem lítal za míčem a chtěl se proletět do fotbalového nebe. Protože jsme byli chudí. Velmi chudí.
Pocházíte z města Jau.
A tam se hrál fotbal jen na zaprášených ulicích. Kopali jsme bosí do meruny z hadrů. Teprve když mě v Jau pozvali do žákovského týmu, poprvé jsem poznal opravdový kožeňák. To byl svátek! Už tehdy jsem tajně snil, že bych mohl reprezentovat Brazílii a oblékat nejkrásnější dres na světě.
Což se vám nakonec podařilo sedmapadesátkrát.
Snadné to nebylo. V Jau jsem už jako třináctiletý hrával přátelské zápasy s dospěláky a stačil jsem jim. Rychlostí, driblingem. Chodili se na mě dívat různí mecenáši z okolí a jednoho dne mě doporučili Pelého
rodině, která bydlela nedaleko v Bauru.
Vůbec ne. Pelé, který tehdy hrál za Santos, dostal zprávu: Edu umí! Přimluvil se, aby mě Santos pozval na třítýdenní zkoušku. Bylo mi patnáct a dodnes děkuju bohu a osudu, že jsem mohl hrát za nejlepší tým světa. Nikdy nezapomenu na první trénink. Slavný stadion Vila Belmiro a kolem mě legendy: Pelé, Zito, Pepe, Dorval, Coutinho, Clodoaldo, Carlos Alberto, Gilmar.
Ta jména zná celý fotbalový svět.
A já si říkal: To nemůže být pravda! Po třech týdnech jsem se vrátil do Jau a čekal a čekal. V noci jsem nemohl spát, protože mi to vzrušení nedovolilo. Čekal jsem na zprávu ze Santosu, která mě mohla vystřelit ke hvězdám. Anebo pohřbít.
Vyšlo to.
V únoru 1966, bylo mi šestnáct. Pelé byl zraněný, tak jsem rovnou naskočil do zápasů. Diváci nechápali. Já dribloval po křídle, stadion šílel: Eduuu! Eduuu! Novináři mi přišili přezdívku Edu Rei do Driblador.
Prakticky po každém zápase jsem plakal dojetím, fanoušci mě zbožňovali. Vzpomínám, jak Pelé v šatně poznamenal: Ten bažant je snad populárnější než já. A po sedmi zápasech za Santos mě trenér Feola pozval do reprezentace, a hned na mistrovství světa 1966 do Anglie.
Jako nejmladšího hráče v dějinách.
O tom mi poslali oficiální zápis z Guinnessovy knihy rekordů. Ale pro mě bylo zásadní, s kým jsem byl v týmu. Bohové! Brazilští bohové! Pelé, střední obránce Djalma Santos, brankář Gilmar, kapitán Bellini, nepolapitelné křídlo Garrincha, Tostao, Gerson. Uf! Jako bych byl první člověk, který přistál na Měsíci.
Jak chudý kluk ke štěstí přišel.
Tak nějak. V Santosu jsem odkopal třináct sezon, z toho deset vedle Pelého. Skoro 600 zápasů, skoro 200 gólů. Bohužel další reprezentační trenér Mário Zagallo mě neměl rád. Dokonce mě označil za prvního rebela ve fotbale.
Jak to?
Hráli jsme na Maracaná a nedařilo se. Divákům se to nelíbilo, pískali. Zagallo mi nakázal, ať se z levého křídla vracím do obrany, což jsem odmítl: Hey, maestro, já jsem přece útočník! Neumím bránit, dokážu střílet góly!
Zagallo byl legenda. První člověk, který mistrovství světa vyhrál jako hráč i trenér.
Tehdy se urazil a vystřídal mě. Od té chvíle mě nenáviděl. Jakmile hrála Brazílie na hřišti soupeře, nastupoval jsem sporadicky. Doma ne. Lidé mě zbožňovali a Zagallo věděl, že si je nesmí nahněvat.
Nakonec jste na mistrovství světa byl třikrát. Anglie 1966, šampion 1970 v Mexiku a Německo 1974.
Ano, je to veliká věc. Když jiní hráči teprve začínali nakukovat do velkého fotbalu, já už byl třikrát na mistrovství. Ve třiadvaceti. Vážím si toho. Stejně jako toho, že můžu pro Santos vyhledávat talenty a usměrňovat novodobé hvězdy, jako jsou Robinho, Neymar, Diego, Elano. FC Santos, to krásné malé Rio, je moje celoživotní láska.
Chcete vyprávět milion historek? On je prostě král. Nej, nej, nej.
Vy jste byl jeho dvorní nahrávač.
Pelé si rád pospal, tím byl známý. Nikdo ho nesměl vzbudit před polednem. Jednou jsem mu volal ráno, a nic. Telefon dlouho zvonil, než ho Král s chraplavým hlasem zvedl: Prosím? Pelé, tady je tvůj bratr Edu! A on nakvašeně: Jaký Eduuu? Dnes už si každý říká, že je Edu. Tak povídám: Já jsem ten pravý Edu, nahrávám ti na góly. Pelé byl z ranního telefonátu tak vylekaný, že mě radši neznal, a dodnes se tomu smějeme. A stále mě lidé poznávají na ulici. Piloti letadel – ač se to nesmí – mě zvou do kokpitů, abych byl součástí nebe. V Brazílii radši ani nechodím do restaurací.
Protože se nenajím. Všichni chtějí fotku, podpis, úsměv na požádání. Rád bych každému vyhověl, protože nezapomínám, kam jsem to s boží pomocí dotáhl.
Zvláštní, že jste svolil k rozhovoru s Čechem.
Proč? Československo mám moc rád, několikrát jsem tam byl. Pamatujete historickou návštěvu Slovenska? Rok čtyřiadevadesát myslím. Pak jsem s týmem legend byl taky v Praze, se svým manažerem Joe Borbélyem taky v Opavě nebo v Brně. Pozvali nás na stadion Sparty a tehdejší trenér Ivan Hašek mi daroval rudý dres s číslem 11 a jmenovkou Edu.
Taky jste proti Československu několikrát nastoupil.
Tehdy jste byli světová klasa. Zajímavý byl třeba zápas v Bratislavě, Jozef Adamec nám dal tři góly.
Jak si to můžete pamatovat?
Protože později jsme se stali přáteli. A hlavně, ten zápas jsme hráli z donucení. Vůbec nebyl v plánu. Brazílie byla strašně dlouho na evropském turné a táhlo nás to domů. Promotér však trval na tom, že ještě musíme zvládnout zápas s Československem, jinak přijdeme o prémie. Víte, já vaše hráče moc uznávám. Bicana, Viktora, Čecha, Nedvěda. Zamiloval jsem se do Panenkovy geniální penalty nebo do Poborského obloučku.
Nezapomněl jste na Masopusta?
Na toho zapomenout nejde. Byl to výjimečný hráč i člověk. Dodnes, když před Brazilcem vyslovíte Czechoslovakia, jako první reakce zazní Masopust!
Szikora.
Prosím? Juraj Szikora z Interu Bratislava?
Československo bylo v šestašedesátém na turné v Riu, hráli jsme proti sobě dva zápasy a ten mladý Szikora byl excelentní. Takovou techniku jsem u Evropana snad nikdy neviděl. Lidé u nás mu začali přezdívat bílý Pelé.
Ten pravý Pelé je váš nejbližší přítel.
Kamarády na celý život si vybíráte podle intuice, důvěry, náhody, spolehlivosti. Víte, já jsem nesmírně věřící člověk, katolík, a jsem velmi opatrný na to, koho si pustím k tělu. Přátelství s Pelém je ovšem osudové.
On mě vlastně objevil, důvěřoval mi a zaručil se za mě v Santosu. Je to král, nejslavnější člověk ve vesmíru a navíc můj přítel. Stále spolu chodíme do kostela, naše rodiny se potkávají. Je to nerozlučné spojení až za hrob. Navíc mám od Pelého svého manažera, Joe Borbélye, původem právě od vás z Československa, kterého jsem požádal o manažerskou pomoc, když se Pelé stal v pětadevadesátém brazilským ministrem sportu. Pro mě je Joe nejlepší manažer na světě. Znám celou jeho rodinu, kterou jsem několikrát navštívil.
Překvapujete čím dál víc.
Když byl jeho neteři zhruba rok, vzal jsem ji po křtu do náruče a ona se strašně polekala. Usedavě plakala, protože tak černého čerta nikdy neviděla (úsměv).
Prozraďte, který zápas v kariéře byl váš nej?
Asi doma s Paraguayí. Na starém Maracaná, rok 69. Hráli jsme o postup na mistrovství světa do Mexika a vyhráli 1:0. Na Maracaná přišlo 225 tisíc lidí. Chápete?
Tolik lidí se tam nevešlo.
Ale vešlo! Hlava na hlavě. Nepopsatelné šílenství. Naštěstí jsme vyhráli 1:0. Na levém křídle jsem jednomu obránci šoupnul jesličky, druhému se vyhnul, prudce vystřelil nártem a brankář balon vyrazil přímo před Pelého.
Já myslel, že vyberete spíš světový titul v Mexiku.
Ten byl unikátní, protože jsme měli nejlepší tým historie. Když si dnes čtete jména, která za Brazílii hrála, zatočí se vám hlava. Jak řekl jeden z mexických komentátorů, byli jsme mužstvo bohů. Brazílie neměla žádné náhradníky, bohužel mohlo hrát jen jedenáct lidí.
Vy jste mezi nimi nebýval.
Protože mě trenér Zagallo nenáviděl. A upřímně, postupem času i já nenáviděl jeho. Zagallo měl smůlu v tom, že si nemohl dovolit, aby mě na mistrovství světa nenominoval, celá země stála za mnou. Zůstal za námi titul mistrů světa, po kterém jsme se stali ještě většími hrdiny.
Stali jsme se nesmrtelnými. Vrátili jsme se z Mexika a propukly oslavy, které zastínily i karneval v Riu. Dostal jsem šest sedm nabídek z Evropy, jestli bych nepřestoupil. Mega peníze. Luxus! Ale odmítl jsem stejně jako ostatní. Smáli jsme se tomu: My jsme nejlepší tým na světě a máme odejít do nějaké Evropy? Lišili jsme se od dnešní generace.
Nebyli jsme prodejní za vůni dolarů.
Ještě se vrátím k té vaší bombě proti Paraguayi. Měl někdo tvrdší ránu než vy?
Roberto Rivellino, ten měl neskutečné pecky. Ne náhodou mu fanoušci říkali Roberto Dynamite! Samozřejmě musím zmínit Roberta Carlose, který měl excelentní levačku, ale Rivellino ji používal víc propracovaně.
Já si zakládal hlavně na finesách. Na kličkách v rychlosti. I Garrincha, a to bylo nejlepší křídlo v dějinách, mě párkrát poprosil, ať mu na tréninku pár triků ukážu, protože nechápal, jak je dělám. To byla pocta! Garrincha, legenda legend, se mě ptal na radu.
Dokázal jsem vystřelit technicky z nemožných pozic i nečekaně prudce z kroku. Brankáři se obvykle jen ohlédli. Sám Pelé mi složil největší kompliment, když řekl, že beze mě by svých tisíc gólů nevstřelil. To mě velmi zahřálo.
Kdo je podle vás hlavním šutérem současnosti?
Kromě Messiho, Neymara a Ronalda těžko hledáte hráče, který je opravdu výjimečný. Já mám pochopitelně slabost pro Neymara, kterého znám odmalička, radil jsem mu, pomáhal. On je virtuos. Ale v naší éře bylo super hráčů třeba padesát.
Vůbec ne. Jen si vemte, jaké supermany vychovala Brazílie. Namátkou: Socrates, Zico, Careca, Dunga, Romário, Bebeto, Ronaldinho, Ronaldo, Robinho, Kaká, Roberto Carlos, Rivaldo... Mám pokračovat? O Evropě bychom mohli říct to samé. Bohužel dnes fotbal ovládají absurdně velké peníze a komerce.
Zapomíná se na mládež. Každý si chce do týmu koupit hotovou hvězdu, což je filozofie, která fotbal zabíjí. Tenhle trend se musí zastavit! Pro dobro fotbalu a pro jeho budoucnost.