Smrdící Praha nás vyhnala do Krkonoš
Čeští politologové a komentátoři se předhánějí ve svých suverénních úvahách, spekulacích a proroctvích na současná témata. Jsou mezi nimi zkušení, řemesla znalí machři, ale také prázdní kecalové neznalí skutečností a historických souvislostí. Převažuje pošetilá snaha oslnit své publikum suverénním postojem, přestože důležité případy a události se vyvíjejí, a co platilo dnes, nemusí platit zítra.
Rozsáhlé prérie žhavé, vedry na troud vyschlé Austrálie již několik týdnů hoří. Spáleniště již dosáhlo velikosti České republiky. Dobrovolní – ano, v Austrálii dobrovolní – hasiči se heroicky snaží, úlevu přinesl nečekaný déšť, ale příroda je dosud silnější. V indickém Dillí je zase 14 milionů obyvatel dlouhodobě vystaveno velice nezdravému ovzduší. Některé dny je to tak zlé, že školy jsou zavřené, magistrát doporučuje zavírat okna a nevycházet ven.
Republikány ovládaný americký Senát začal jednání, které rozhodne o osudu jejich prezidenta Donalda Trumpa. Toho již „odsoudila“dolní Sněmovna reprezentantů, kde mají většinu demokraté. Ruská vláda premiéra Dmitrije Medveděva nečekaně padla. Převažuje názor, že je to další tah novodobého cara Vladimira Putina k upevnění jeho moci. A po zabití íránského generála Solejmáního raketou vystřelenou z amerického dronu a tragického sestřelení ukrajinského letadla plného civilistů íránskými vojenskými jednotkami je nemožné odhadnout nejbližší budoucnost nejen Íránu, ale i celého Blízkého východu.
Do všech těchto negativních zpráv plných nejistot smrdí Praha v tyto pošmourné zimní dny víc než kdy jindy. Škrábalo mě z toho smogu v krku, a tak jsme odjeli na pár dní do Janských Lázní na čerstvý vzduch.
V sobotu, během tříhodinové cesty z Prahy vlakem a autobusem, bylo zamračeno, jako by se nebe chystalo splnit slib meteorologa, že má pršet a ve vyšších polohách sněžit. Nakonec z toho bylo jen pár kapek, výše pak vločka či dvě, nic moc. Odpoledne po příjezdu bylo dost času na pohodovou procházku městem, návštěvu výstavy o historii lázní (na jejich rozvoji mají velkou zásluhu Schwarzenbergové), posezení u kávy s knížkou, napsání pohledů, klábosení s přáteli.
Žádná exotika, Janské Lázně, jen malé krkonošské městečko. Penzion Sola Fide. Jednoduchý, čistý hotýlek Českobratrské církve evangelické. Otevřen je nejen věřícím všech denominací, ale i nevěřícím. Dobrá lokace ve středu města. Hned za rohem je sympatické akvacentrum, krátká procházka k vleku na Černou horu nebo k autobusu, který jezdí zdarma do Pece pod Sněžkou a do Velké Úpy. Pro mě sentimentální výlet, poprvé po 72 letech.
Sněhu moc není, je to spíš na delší túry než lyžování. To je rok od roku dražší, dodávám. Ale také se sklouzneme, asi v Malé Úpě, která je o pár set metrů výš, je tam lepší sníh a trochu stranou, nebude tam tak plno. Tam se také podíváme na dvě stě let starou roubenku, kterou dali naši známí na trh. Ne, nemám o ni zájem. Je v příliš dezolátním stavu a navíc je na seznamu chráněných kulturních památek. To je dobře, ale také to znamená, že majitel nemá volnou ruku při přestavbě, která je absolutně nutná.
V neděli bylo jako v sobotu – v údolí pár stupňů nad nulou, nahoře tři čtyři stupně pod. Po ledových cestách jsme se po modré značce s námahou vyškrabali na Černou horu, na další pochod do Pece už nebyly síly, a tak lanovkou zpět do pohodlí penzionu. Zdravá únava, totálně vyprané plíce, vyprázdněná hlava.
Až budete číst tyto řádky, budeme stoupat na Sněžku. Já – symbolicky – po 65 letech. Snad nebude cesta příliš zledovatělá.