Selena Gomez nabízí čisté popové potěšení
O novém albu zpěvačky a herečky Seleny Gomez se píše jako o jejím dosud nejzdařilejším, což je celkem irelevantní, neboť tak se mluví o každé druhé vydané nahrávce, ale také jako o skutečně povedené popové desce, na čemž už se dá stavět. Rare totiž opravdu je kvalitně odvedená práce.
V rámci cíleně komerční, ne však vykalkulované hudby jde dokonce o ukázkový příklad toho, jak by se podobná alba měla dělat. Zaprvé, dostatek chytlavých, nikoliv však tupých melodií, které zaháčkují pozornost na první poslech, ale neomrzí se ani po opakovaném přehrávání. Zadruhé, pečlivě a zcela v souladu s dnešními požadavky ošetřená zvuková stránka věci.
Gomez a její tým moc dobře vědí, kde přidat, kde ubrat, kam čeho nasypat tolik, aby byl výsledek snadno stravitelný, ale zároveň ne pitomý a podbízivý. Rare je soudržná deska, která nestojí na jednom či dvou hitech, ale na atmosféře. Skladby jako Crowded Room nebo Kinda Crazy mohou sloužit jako modelové příklady skvěle zvládnutého moderního popu. Navíc disponují nenápadným kouzlem, které se otevře až po druhém, třetím a dalších posleších. Čas strávený s Rare lze brát jako velmi příjemnou schůzku s dívkou, o níž jste si zprvu mysleli, že se s vámi bude bavit tak maximálně o svém novém přelivu, ale po několika větách s milým úžasem zjistíte, že se konverzace dostává do zákoutí, která byste neočekávali.
Zombie a melodie
Ne snad, že by bylo třeba na prvním rande hned rozebírat Dostojevského, přece jen se pořád pohybujeme v popových intencích, ale přiznejme si to – někdy má člověk už dost všeho toho hluboce intelektuálního umění a chce si prostě odpočinout u dokonale vyprodukované popové hudby, která bude sdílná, přívětivá a zároveň mu nezalepí mozkové závity prefabrikovanou cukrovou vatou.
Přesně takovou je novinka Seleny Gomez. Na rovinu, jsem velmi mile překvapen. Očekával jsem totiž klasické hitparádové blátíčko, ale Rare je deska, kterou si s chutí poslechnu několikrát za sebou a budu si vyzobávat lahůdky jako například rafinovaně vystavěnou melodii v závěrečné A Sweeter Place, po jejímž dohrání ochotně zmáčknu repeat. Selena Gomez má po novém albu mé naprosté sympatie. Do karet jí hrálo už například to, že ji režisér Jim Jarmusch obsadil do své zombícké parodie Mrtví neumírají, ale odteď ji budu mít zafixovanou jako zpěvačku, jejíž písničky snesou i náročnější měřítka.
Dopisuji tyto řádky a v uších mi zas a znovu zní Dance Again. Do tance se pouštět nehodlám, existuje pár očitých svědků, kteří na požádání potvrdí, že to není pěkný pohled. Ale přesvědčení, že poslouchám jednu z nejpovedenějších popových písniček ledva započatého roku, se vzdát nehodlám.