Končím. Pod ním hrát už nechci
Florbalovou reprezentaci trápí rozkol. Zkušení včetně Matěje Jendrišáka za ni odmítají hrát.
Florbalová reprezentace včera vstoupila vítězstvím 25:0 do kvalifikace o prosincové mistrovství světa ve Finsku. Jenže víc než zničující výhra nad nebožáky z Lichtenštejnska poutá pozornost česká sestava. Při vší úctě jde o hráče z druhého, třetího sledu, protože až 16 dřívějších reprezentantů odmítá v národním týmu pokračovat.
Vadí jim finský kouč Petri Kettunen.
A ač florbalový svaz řešil v minulých týdnech jeho budoucnost, ve funkci ho nakonec potvrdil, a dokonce mu dovolil vybrat si nové finské asistenty. Původní tři čeští – Milan Fridrich, Pavel Brus a Michal Rybka – v listopadu po bídných výsledcích odstoupili, protože sami patří mezi „vzbouřence“.
V sestavě proti Lichtenštejnsku chyběl i Matěj Jendrišák. Dlouholetý reprezentační kapitán a v poslední dekádě nejlepší český florbalista, který roky působí ve Švédsku. Začátkem ledna vypověděl svazu reprezentační smlouvu.
Proč? O tom mluví pro MF DNES.
Proč jste skončil?
Svazu jsem oznámil, že je to kvůli Petrimu. Jako hráč pod ním pokračovat nechci.
Čekal jste, že ho teď vedení odvolá?
Nepředpokládal jsem to. Hlavně chci říct, že my hráči jsme nikdy nedávali ultimáta, hromadně se nedomlouvali, neříkali dalším, ať nejezdí na reprezentační akce. A že chceme Petriho odvolání. Například já jsem na Vánoce přijel domů ze Švédska a začal zjišťovat, že kluků, kteří chtějí také skončit, je mnohem víc.
Kolik? Svaz oficiálně oznámil konec jen dvou hráčů, vás a Lukáše Veltšmída.
Ano, snaží se to hrát na to, že jsme skončili dva. Ale každý, kdo si projel soupisky z posledních akcí a porovnal s tou současnou z kvalifikace, vidí, že ti hráči nejsou dva, je jich mnohem víc, skončilo jich nebo přerušilo 16. Zvenku to vypadá, že se rozhodla jen starší generace, ale oni končí i mladší. Ti, kteří by měli být tahouny v dalších letech. Samozřejmě se budou na svazu snažit mladší kluky přemluvit. Beru to. A nebudu vinit nikoho, když se v létě rozhodne jinak. Je ale pro mě velká otázka, jak to může fungovat vnitřně, pokud je důvěra v trojúhelníku hráči–trenéři–funkcionáři narušena. (Václav Culka, šéf komise reprezentace: „V reprezentaci je početná skupina hráčů, která za trenérem stojí. V přípravě tak bude tým, který si Petri složí a bude mu důvěřovat. Může to být jiný tým než doposud, více složený z mladších hráčů.“)
Řekněte, v čem tkví problém se současným trenérem?
Komunikace mezi trenérem a hráči v podstatě neexistovala. Ale kvůli mistrovství světa v Praze v prosinci 2018 měli hráči dost motivace, chtěli úspěch. Až pak začali přemýšlet, jestli v tom prostředí chtějí pokračovat. Jestli se já jako kapitán chci dál pod toto podepisovat.
Pár měsíců jste ještě chtěl, že?
Na začátku minulého roku jsme měli schůzku, kde jsme si měli věci vyříkat s trenérem. Navíc nepovažuji národní tým za holubník, je to pro sportovce nejvyšší meta. A drželo mě, že se asistentem stal Pavel Brus. Asistenti do toho šli, že to ukočírují a na všem se domluví. Jenže až moc brzy bylo zřejmé, jaké rozpory mezi sebou mají. A tým to viděl. Nebyli na jedné vlně a hráči to cítili.
Až to po zpackaném přípravném turnaji loni v listopadu skončilo rezignací.
Nesoulad byl tak velký, že to ovlivňovalo tým. Prostě to nefungovalo. Florbalová unie dokonce rozjela kolečko zpětných vazeb s hráči, ale tím je paradoxně zatáhla do věcí, o kterých nemají rozhodovat. Situace se akorát vyhrotila. Hráči ztratili důvěru v trenéra. Pro Čechy je to možná nejdůležitější prvek. Jsme národ, který potřebuje táhnout za jeden provaz. Kdybych zůstal, nepomohl bych, protože trenér kolem sebe musí mít lidi, kteří mu věří.
Zatím jste řekl, že chyběla komunikace, důvěra, zřejmě si nerozuměl s klíčovými hráči.
Vázla komunikace, bylo jí málo. Nemusíte si volat s trenérem každý týden a vyprávět si zážitky, šlo o základní komunikaci v průběhu akcí, co od hráčů očekává. A na nás pak padla deka. Těšil jsem se na reprezentaci, na kluky, ale postupem času byla atmosféra na akcích napjatější a napjatější. Pak sedím v letadle do Švédska a ptám se, jak je možné, že to zase tak dopadlo.
Ale taky to zní, že si hráči určují, kdo je bude trénovat.
Ano, vypadá to tak. Ale když skončí 16 lidí, tak to o něčem vypovídá. Veřejnost má informace jen ze svazu, který ovšem jede v první řadě své PR. Nechce, aby vina dopadla na něj. My hráči nikdy žádný vliv neměli. Z mé strany jde po letech problémů, kdy se nic neměnilo, prostě o zoufalý krok. Nedělám si iluze, že se něco mým koncem změní.
Český florbal stagnuje?
Podívejte se na mistrovství světa v Praze, předvedenou hru a poslední výsledky a máte odpověď. Z mého pohledu stagnujeme.
Zkoušeli vás ze svazu ohledně konce přemluvit?
Tím, že je to dlouhodobá diskuse, byli v obraze a věděli, jak to vidím. Byl jsem k nim otevřený a neměl důvod nic zamlčovat. Konec zákonitě nebyl překvapivý. A jestli je to definitivní? Uvidíme, co bude za rok po mistrovství (Kettunenovi končí smlouva).
Někteří kritici svazu vyčítají, že hodně lpí na marketingu, že vítězí nad hrou. Jaký je váš pohled?
V posledních letech je to přesně tak. Jede se do šířky záběru viz třeba rozšíření superligy na 14 týmů, místo toho, aby se kladl důraz na zkvalitnění ligy. Ale všechno souvisí s tím, že sport hrozně rychle vystoupal na nějakou úroveň a teď se každý bojí udělat krok zpátky, díky kterému by se pak mohly zase udělat dva tři kroky dopředu. Takové změny bolí. Ale jako hráči si musíme umět přiznat chybu, mít sebereflexi, tak to musí mít i trenéři i funkcionáři. Takové věci posouvají dopředu.
„Z mé strany jde po letech, kdy se nic neměnilo, prostě o zoufalý krok. Nedělám si iluze, že se něco změní.“