Věštění z jedné fotografie
Ruský prezident jako host, ovšem sám v Damašku hostí a školí syrského prezidenta i trpaslíka po jeho boku. Znáte snad lepší metaforu toho, co se bude v příštích měsících a letech odehrávat v této části Blízkého východu?
íkává se, že jeden obrázek je cennější než dvacet vyprávění. Snímky nedávno publikované syrskou tiskovou agenturou SANA z lednového pobytu ruského prezidenta v jejich zemi jsou přesně takového druhu. Jsou totiž úplně jiné, než byste čekali, a jejich analýza vám řekne o skutečnosti mnohé.
Připomeňme jen, že prezident Vladimir Putin do Damašku dorazil již čtvrtý den po smrti generála Kásima Sulejmáního, a tedy uprostřed vzniklé mezinárodní krize.
A zatímco byste asi nenašli politika, který by v té době nekomentoval smrt mediálního generála, o teprve druhé vrcholné návštěvě z Ruska do Sýrie panovalo celkem ticho.
Když hlava ruského státu vyrazí uprostřed americko-íránské krize navštívit nějakého blízkovýchodního prezidenta, na fotografiích má být její přijetí v paláci místního vladaře a má být zachycena velikost obou delegací a politici třesoucí si rukama v popředí nějakého opulentního
Řprostoru zdůrazňujícího charakter navštívené země.
Když host hostí hostitele
Nic z toho ale na fotografiích Putina v Damašku neuvidíte. Namísto damašského prezidentského paláce zde vidíme školicí místnost ruského vojenského velení v Sýrii, vyzdobenou portréty Putina a několika ruských generálů. Právě tam navštěvující prezident Putin pozval místního prezidenta, až to tak nějak vypadá, že syrský prezident Bašár Assad právě navštívil Rusko – a nikoli opačně.
Prezidenti Putin a Assad zde v křeslech znuděně naslouchají přednášce na snímku neviditelného muže, který jim zřejmě patřičně suše vysvětluje stávající vojenskou situaci.
A zatímco ruský prezident je obklopen svojí generalitou, po levici syrského prezidenta sedí – trpaslík. Tedy takhle komentovali sami Syřané fakt, že jejich ministr obrany dostal odněkud přinesenou dětskou židličku, která ho mžikem udělala o dvě hlavy menším, než jsou jeho ruští partneři.
Ti ostatně zabrali všechna další místa na fotografii. Kromě syrského prezidenta a jeho maličkého ministra už tu Syřana nezahlédnete.
Tahle prezidentská návštěva prostě nebyla o tom, co bylo, ale spíše o tom, co bude. Rusové se nad smrtí generála Sulejmáního potají zaradovali, protože jim to dává hodně nového prostoru v Sýrii a ještě to přineslo problémy Američanům a Íráncům, se kterými tam soupeří. Není tajemstvím, že právě Sulejmání byl tím, kdo udržoval komunikaci mezi Íránem podporovanými vojenskými silami v Sýrii a Teheránem.
Jeho likvidací přichází ruská šance na převzetí jednotek a skupin, jejichž loajalita se teprve bude řešit.
Rusové v zemi totiž vždycky hráli dvojí hru – z jedné strany byl Írán spojenec, ale na druhé straně striktně odmítali poskytnout jakoukoliv vzdušnou podporu s Íránem propojeným silám, ze kterých si pak u Golanských výšin udělali Izraelci nerušeně živé terče.
Jen Rusové dojednali v provincii Dara’a smír mezi rebely a Assadovými vojsky, hned z oblasti vytlačili ty části Čtvrté divize syrské armády, u kterých věděli, že mají příliš blízko k Íráncům. Mezitím jejich perský spojenec zase pracoval na posílení svých pozic okolo Homsu, protože právě tam ruský Strojtransgaz, a tudíž i klíčový ruský oligarcha pro Sýrii Genadij Tymčenko těží svoje fosfáty.
Rusko-íránské spojenectví je velmi soutěživé a domácí syrský pán se na to stále častěji musí jenom dívat právě tak jako na ruský vojenský brífink na svém vlastním mezinárodním letišti při návštěvě cizinců ve své zemi.
Evropa v roli diváka
Obrázek je prostě často za tisíc slov. Příští Sýrie bude po několik dalších let vypadat přesně tak jako dokumentární zachycení návštěvy prezidenta Putina v Damašku z ledna 2020.
Ruští generálové v ní budou vysvětlovat reálnou situaci přítomným politikům, Američané k tomu budou mlčet, protože jejich priority jsou jinde, Íránci si budou řešit primárně Američany v Iráku, ale rádi by věděli, co to vlastně Rusové Putinovi řekli.
Syřané budou ze země dál spíše utíkat, než se tam vracet. Syrsko-ruská ofenziva v Idlíbu zatím podle Organizace spojených národů vyrobila dalších 350 000 uprchlíků.
Celkem jasná je i pozice hráčů, kteří na popisované fotografii z logiky věci museli chybět. Turecký prezident Recep Erdogan bude nadále hledat Kurdy, kteří by se rádi přestěhovali do jeho zatím neexistujících modelových domečků v jím obsazené části Sýrie u tureckých hranic, a časem sleví i na někoho, kdo by se byl ochoten za Kurda aspoň prohlásit. Zcela jistě si ale o peníze na tenhle plán bude dále říkat Evropské unii, protože Saúdové mu na tohle – a nejspíš ani na nic jiného – nedají vůbec nic.
Vítězný obyvatel damašského prezidentského paláce si pak bude muset vyřešit, jestli za stávajících podmínek chce znovu kandidovat a má podporu alawitů do příštího prezidentského období, kde by jeho vítězství Spojeným státům překvapivě principiálně vlastně nevadilo. Tedy pokud by s ním „šel dojednat nějaký normální deal“, jak mi nedávno říkal právě ten americký diplomat, který léta tvoří pozici své země k Sýrii.
Sám prezident Bašár Assad by rád jednoho dne uviděl třeba Donalda Trumpa v Damašku – což již řekl při lednové návštěvě prezidentu Putinovi, který mu na to s úsměvem na kameru slíbil, že o tom prezidentu Trumpovi řekne.
A co bude v tom všem česká úloha? Inu, mám takový stoupající sebekritický sžíravý pocit, že dokud se nějak nevyjasní pozice a role Evropské unie v Sýrii tak, aby to v Damašku někoho zaujalo, budeme odsouzeni k tomu hlavně komentovat obrázky.
Ruští generálové budou školit syrské politiky, Američané budou mlčet, Syřané utíkat, Erdogan hledat Kurdy a my jako součást EU budeme moci jen komentovat obrázky.