Mají mít Lidice svá tabu?
Rozepře v Památníku Lidice nabyly obludných rozměrů a staly se ze všeho nejvíce sporem o výklad historie.
Spor, jenž vyvrcholil odstoupením ředitelky památníku Martiny Lehmannové a v němž dnes petice stíhá petici, odstartovala reportáž České televize. V ní historik Vojtěch Kyncl popisoval kauzu, jež se měla odehrát krátce předtím, než nacisté vesnici vypálili. Alžběta Doležalová, jedna z obyvatelek Lidic, údajně udala četníkům svou židovskou podnájemnici Štěpánku Mikešovou, která pak zahynula v Osvětimi. V závěru reportáže vystoupila i Lehmannová s tím, že zvažuje, jak tento příběh v památníku připomenout.
Její slova korespondují s posláním památníku. Mikešová byla obyvatelkou Lidic a byla obětí nacistického násilí. Netrpěla o nic méně než ostatní. Část pamětníků, kteří byli v roce 1942 sotva plenkám odrostlými dětmi a jež sdružuje lidická buňka Českého svazu bojovníků za svobodu vedená Janou Bobošíkovou, ovšem reportáž pobouřila. Je mezi nimi i dcera Doležalové, šestaosmdesátiletá Marie Šupíková. Tito pamětníci žádali po Lehmannové, aby reportáž odsoudila. Když to neudělala, obvinili ji, že překrucuje fakta. Jediná dosud žijící lidická žena Jaroslava Skleničková jí naopak vyjádřila podporu.
Jiní historici, například Vojtěch Šustek či Eduard Stehlík, považují Kynclovy závěry za mylné, ostatně zmíněné udání se opírá o jeden dodatečně, až po válce učiněný záznam jednoho četníka. Je ale potřeba si uvědomit, že svět se nedělí jen na hodné a zlé a že i lidé v jádru dobří mají své chyby.
Udavačství nebylo za protektorátu řídkým jevem, o čemž existuje řada dokladů a odborných publikací. A není důvod se domnívat, že právě Lidice byly výjimkou. Nikdo si ale nedokážeme představit, pod jak obrovským tlakem lidé za války a obzvláště v době stanného práva žili. Alžběta Doležalová měla děti, rodinu. Nicméně pokud u sebe ještě v polovině roku 1942 měla židovskou nájemnici, odvaha a charakter jí zjevně nechyběly.
Zkáza obce byla obrovskou tragédií, o to více, že Lidice byly náhodně vybranou obětí. Je nezbytné si to připomínat, ale není po téměř osmdesáti letech už na čase přijmout i třeba nepříjemná zjištění a nechat historiky, aby je vyvrátili, nebo potvrdili? A vyhnout se přitom postojům, které připomínají citové vyděračství? Jak sám Památník Lidice uvádí na svém webu, jeho posláním je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce a utrpení jejích občanů. Musí být ale tyto vzpomínky pouze adorující?
Všem přeživším náleží naše úcta, protože si prošli neskonalým utrpením. Ale to jim ještě nedává doživotní punc nedotknutelnosti a výjimečný morální kredit. A už vůbec by se takový morální status neměl přenášet na jejich potomky. Proč také?
Ministr kultury Lubomír Zaorálek vyčítá ředitelce Lehmannové nedostatek empatie vůči přeživším, tedy nikoli manažerské chyby nebo třeba špatné hospodaření. „Jde mi o to, jak vystupuje památník, nejde mi o zkoumání odborných věcí,“uvedl mimo jiné. Znamená to tedy, že kritický historický výzkum a z něho vyplývající fakta nejsou pro muže, v jehož gesci je mimo jiné Národní knihovna se svými archivy, důležitá?