Tři bratři proti totalitě
Před 75 lety byl v Terezíně popraven Zdeněk Bořek Dohalský, český šlechtic, novinář a odbojář
Na zažloutlé fotografii z rodinného alba je vážně vypadající, černě oblečený manželský pár a jejich synové. Na fotografii od domažlického fotografa je starý hrabě František Karel Bořek Dohalský s manželkou Marií Ludovikou a budoucí nadějí rodu, jejich třemi syny. Budoucí československý diplomat František, kanovník Antonín a novinář Zdeněk se narodili na přelomu století na zámku v Přívozci, nedaleko Domažlic.
První zmínky o rodu pocházejí už ze 14. století, v polovině 18. století jejich předka povýšila císařovna Marie Terezie nejdříve na barona a později dokonce až na hraběte. Společenský vzestup však neprovázel vzestup majetkový. Nedlouho po narození posledního z bratrů prodal František Karel poslední výraznější rodový majetek, zámek v Přívozci, a přesídlil do Domažlic, kde rodina splynula s měšťanským prostředím. Spolužákem nejmladšího Dohalského Zdeňka se stal jiný Zdeněk, slavný herec Zdeněk Štěpánek, který na školní léta vzpomíná ve svých pamětech.
Ve službách republiky
Díky nadaci hraběte Straky, která podporovala studia zchudlých šlechticů, všichni tři vystudovali střední školu v Praze. A díky rodinnému prostředí pak neměli v roce 1918 problém postupně vstoupit do služeb nového státu. Zatímco většina příslušníků starých českých šlechtických rodů byla vázána různými vazbami na staré mocnářství, mladí Dohalští měli díky svému českému smýšlení všechny dveře ke kariéře otevřené.
Nejstarší František vstoupil do diplomatických služeb. Působil na velvyslanectví v Londýně, kde se spřátelil s Janem Masarykem, a poté jako legační rada ve Vídni.
Prostřední Antonín si vybral duchovní kariéru. Po studiích v Praze a v Římě a po působení na několika farách se stal kanovníkem u Svatého Víta a arcibiskupským kancléřem.
Nejmladší Zdeněk studoval v Praze práva, místo práv ale dal přednost kariéře novináře. Na konci 20. let se stal redaktorem Lidových novin. Stal se parlamentním dopisovatelem Lidových novin, byl pravidelným
Bratři Dohalští hostem bratří Čapků i prezidenta Masaryka v Lánech.
Konec Československa a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava změnily život všech tří bratří. V říjnu 1939 sepsali příslušníci české šlechty dopis prezidentu Emilu Háchovi. Mezi osmdesáti podpisy odvážných aristokratů protestujících proti nacistické okupaci a germanizaci nechybí ani podpis Františka Bořka Dohalského jako hlavy rodu Dohalských a jeho syna Jiřího.
Ve službách odboje
Příchod nacistů změnil život všech tří bratrů. Zdeněk se hned po Mnichovu zapojil do odboje, podle historika Zdeňka Hazdry byl jedním z těch, se kterými se ještě před odchodem do Londýna sešel prezident Edvard Beneš, aby s ním probral, jak bude probíhat budoucí komunikace mezi vlastí a exilem. To ho předurčilo k tomu, aby se stal spojkou mezi protektorátní vládou a Londýnem. Jeho krycí jméno bylo Bedrník.
Českému odboji pomáhali i ostatní dva bratři. František se do Prahy vrátil z Vídně, kde působil až do zrušení tamního velvyslanectví. Do odboje se zapojil už tam, když v autě s diplomatickou značkou pomáhal převážet přes hranice do Bratislavy své židovské přátele.
Antonín se stáhl do ústraní a nabídl arcibiskupovi rezignaci na většinu svých funkcí. Zapojil se do odboje, ukrýval a zásoboval příslušníky odboje. 5. června 1942 po atentátu na Heydricha byli oba zatčeni, Antonín dokonce přímo během mše. Podle gestapa byl informován o úkrytu parašutistů.
Terezín – Dachau – Osvětim
Oba, Antonín i František, putovali do Terezína. Poté byl Antonín deportován do koncentračního tábora Osvětim, kde krátce po příjezdu v září 1942 zahynul. O jeho smrti se dochovala dvě různá svědectví, podle jednoho byl ubit strážemi, podle jiného byl zastřelen.
Pro Františka pak byl další zastávkou po Terezínu koncentrační tábor Dachau.
Bedrníkův konec
Jako první byl však zatčen Zdeněk. Už 21. října 1941 si pro něj přišlo gestapo a byl odvezen do věznice v Praze na Pankráci. Odtud byl 6. února 1945 převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Hned druhý den byl popraven třemi ranami z pistole v pevnostním příkopu.
Po válce a po roce 1989 byly jeho činy oceněny několika vyznamenáními. Výběr jeho novinářských sloupků byl po druhé světové válce publikován pod názvem Opuštěný stůl.
Jako jediný přežil válku nejstarší František. Z Terezína vedla jeho cesta do koncentračního tábora Dachau. Tříleté věznění podlomilo jeho zdraví. Po válce se vrátil do Vídně a byl prvním československým vyslancem v osvobozeném Rakousku. Tam vydržel až do únorového převratu. 1. února 1949 byl František přeložen zpět do Prahy a vzápětí penzionován.
Po nacistech komunisti
Závěrečným otřesem, ze kterého se již nevzpamatoval, bylo zatčení jeho syna Jiřího, rady Kanceláře prezidenta republiky, Státní bezpečností v červenci 1950. Zemřel 3. ledna 1951 v Praze.
Konfrontace s totalitním režimem nebyl ušetřen ani jediný pokračovatel rodu, Františkův syn syn Jiří. Nacistické vězení ho minulo, ale komunistický režim ho odsoudil na sedmnáct let za vyzvědačství. Odseděl si deset let.
„Ačkoliv Zdeněk Bořek Dohalský pocházel z hraběcí rodiny, smýšlením byl demokrat.“
Zdeněk Hazdra, ředitel ÚSTR