Jak Václav Klaus ke kalhotkám přišel
Češi o Češích rádi říkávají, že jsou burani bez vkusu i stylu, a tak si jedině oni mohou například obléknout ponožky do sandál. Je to stejný nesmysl jako tvrdit, že se při přistání letadla úlevně tleská výlučně na linkách do Prahy nebo že jen v šedé posttotalitní zemi se na vás v supermarketu neusměje prodavač. Pravda je taková, že mizerně placení lidé s rutinní hoknou se chmuří všude, nad přežitím letu se jásá po celé zeměkouli a ponožky v sandálech jsou už asi třicet let k vidění na nejprestižnějších světových přehlídkách, čas od času z módy vyjdou a pak se do ní zase vrátí (naposled předloni).
Češi se tedy od světa neodlišují ponožkami v sandálech, ale tím, že si myslí, že se od světa odlišují ponožkami v sandálech, a především tím, že se za svoje ponožky v sandálech stydí. Vlastní odlišnosti se děsí natolik, že neumějí ponožky v sandálech nosit. Proč je týž prvek elegantní na modelovi od Versaceho a upocený u Pepíka Nováků? Je to proto, že model se na molu nese jako páv, kdežto Pepík se ve svých ponožkách cítí jako zahanbený apoštol průměru. Pepík tedy není jediný, kdo má ponožky, jedině Pepíkovi je za ponožky trapně, a proto v nich vypadá jako umaštěný vidlák.
Permanentní pocit ponožkového ponížení se týká zejména generací, které desítky let dusila totalita. Mezi jejich potomky ustrašená unifikace mizí, nikdo ji od nich neočekává a až se nějaký influencer vynoří s ponožkami v sandálech, bude se mu nakonec tleskat podobně jako pilotovi po přistání.
Jak však ukazují pravidelné kalhotové trable exprezidenta Václava Klause, starší generaci zůstává tento potlesk nespravedlivě odepřen. Stejně originální pumpky, ve kterých si do Sněmovny vyrazí třiadvacetiletý poslanec Feri a je tam v nich za cool týpka, jsou u osmasedmdesátiletého Klause předmětem nelítostných fórů. Hravé skinny džíny s ohrnutými nohavicemi, jimiž devadesátkový idol rozčísne večírkovou šeď, najednou vyústí v módním faux pas, protože od starého pána se přece očekává výhradně temná vlna s nažehlenými puky.
Námitka, že v čem se hodí vyrazit ve dvaceti, nepatří do šatníku osmdesátníka, podobně jako Feri nechodí do kanceláře s kojeneckou čepičkou, neobstojí. Kdyby to Feri skutečně udělal, z XXL kojenecké čepičky se rázem stane přijatelná, stylová alternativa. Klaus si oproti tomu nemůže vyjít do televize ani v rozverných béžových kamaších s marnivou kostkou. Protože je starý.
Ne, Klaus není starý. Jen je na jeho generaci dál nazíráno s totalitním strachem lidu, který se bojí zatleskat v letadle. Americkému herci Johnu Malkovichovi táhne na sedmdesát a je vyhlášený svou módní kolekcí plnou odhalených gentlemanských lýtek, plátěnek naboso a šibalských lněných šátků kolem krku. Malkovich je cool i přes svůj věk, protože není ze země, která se stydí za svoje vlastní ponožky v sandálech.
Předchozí řádky ani trochu nepojednávají o módě, jíž jejich autor vůbec nerozumí. Hovoří o střetu strachu, zaprděnosti a nízkého sebevědomí s originalitou, odvahou a mladistvou energií, která se zásadně neváže na věk ani na žádné jiné číslo v kalendáři. Nepolemizují s módními kritiky, ale s maloměšťáky, kteří se smějí cizím kalhotám, aniž si zametou před vlastní skříní. Není to skříň s oděvy, ale s odvahou se vyjádřit, nehrbit se věčně na konci fronty na úterní jogurty a čtvrteční toaletní papír, netřást se strachy z toho, co na moje ponožky řekne manželka domovního důvěrníka.
Václav Klaus měl skříň otevřenou vždycky, proto byl v 90. letech tak cool a proto svou energií čtvrt století strhával celou společnost. A cool týpek je to pořád, i na prahu osmdesátky. Prozrazují to i jeho kalhoty.