Trumpa může porazit jen „jiný“Trump
Jsou to čtyři roky, co v Republikánské straně propukla šílená hysterie kolem kandidatury Donalda Trumpa na amerického prezidenta. Stranická mašinerie zpanikařila, sebeobranné mechanismy zrezivělého stroje selhaly a konzervativně-pravicová partaj vygenerovala z komplikovaného systému primárek přes odpor zkostnatělého ústředí nikým neřízenou politickou střelu, která vytřela zrak nejen republikánským rivalům, ale i celé americké veřejnosti.
Trump stál mimo zaběhlý stranický systém, obklopil se lidmi, kterých se všichni štítili, forma i obsah jeho projevů byly více než skandální, nevolno se z něj dělalo politickému i ekonomickému establishmentu. A díky tomu všemu vyhrál. Dokázal nadchnout a hlavně přesvědčit Američany stojící mimo zaběhlý řád, že za nimi bude stát, hovořit jejich hlasem, léčit jejich mindráky. Je jedno, zda očekávání naplnil, nebo své voliče zklamal. Sám musel vědět, že plká, mlží, snaží se jen získat pozornost. Přesto uspěl, i když stál téměř proti celému systému.
Politika se už před časem proměnila ze souboje politických programů v marketingovou tahanici o pozornost voličů. Kdo tohle chápe, může uspět. Kdo se nepoučí, selže.
Stejně jako tehdy republikáni, také dnešní demokratičtí partajníci dělají vše, aby zabránili nástupu politika, který stojí mimo rámec zaběhlých politických pořádků. Bernie Sanders se může z pravolevé perspektivy jevit jako Trumpova antiteze, protipól. Ve skutečnosti se mu až na odlišné ideologické zakotvení podobá. Strhává davy, používá drsnou, občas skandální rétoriku, plive na nefunkční administrativu, osočuje soupeře z korupce, chce změnit zavedené pořádky. Jeho příznivci se nebojí polopravd, mlžení, nestydí se vyjádřit svou frustraci, na sociálních sítích jsou stejně drsní jako voliči Donalda Trumpa.
Své teze nenazval pouze programem, ale revolučním hnutím. Znevýhodnění občané, lhostejno zda bílí, barevní či věřící, stejně jako před čtyřmi roky podvědomě cítí, že stařík z Vermontu mluví jejich hlasem. Sanders není v prezidentském klání nováčkem. V předchozích primárkách potrápil unavenou Hillary Clintonovou. Demokratická partička tehdy jeho nadějný rozjezd udusila v naději na první ženu v Bílém domě. A zdá se, že neúspěšná sázka na nepovedený produkt politicko-ekonomicko-mediálního establishmentu může mít pokračování.
Demokratům oddaná média teď vylévají kýble špíny na stárnoucího senátora: jeho zdravotní reforma je nerealistická, chce nehorázně zdanit bohaté Američany, slouží zájmům Ruska. Přitom se během politické kariéry dopustil jediného „přečinu“: už 40 let říká totéž. Kritizují ho však média vlastněná magnáty, kteří mají blízko největším senátorovým oponentům mezi demokraty. Když jim nevyšla trapná hra s paralyzovaným exviceprezidentem Joem Bidenem, vytáhli umírněné eso – centristického a ozbrojenými složkami proškoleného Peta Buttigiega. Stačilo vyměnit slogan první žena prezidentka, za heslo první gay v Bílém domě.
Sanders zahájil prezidentskou kampaň smolně. Na podzim ho postihla srdeční slabost, ale rychle se z toho vyhrabal. Po úvodní zpackané plichtě v Iowě ovládl primárky v New Hampshire. V celostátních průzkumech mezi demokratickými kandidáty vede. Kdyby se teď konaly prezidentské volby, porazil by dle odhadů Newsweeku Donalda Trumpa o 9 procent. Je rekordmanem ve sbírání drobných finančních darů na kampaň a hlavně na mítinky přivedl mnoho prvovoličů, kteří chtějí podpořit právě jen jeho, nikoho jiného. Demokraté jsou na rozcestí. Pokud však opravdu chtějí republikány vyštípat z Bílého domu, nesmí opakovat staré chyby. Proti Trumpovi musejí postavit pouze „jiného“Trumpa. A tím Buttigieg, Biden či Bloomberg rozhodně nejsou.