USA: Musíme se naučit žít jinak
Amerika se bojí. Učitelé najednou musí učit přes video, lidé přicházejí o úspory. Ale především nechtějí dopadnout jako Itálie.
Nejhorší ze všeho na tom je, že nikdo neví, jak dlouho ten stav ohrožení bude trvat.
Ještě před několika týdny jsme si tady mysleli, že koronavirus je jen panika a výmysl moderní doby. Sledovali jsme v televizi záběry z Číny a říkali si, že tohle se k nám dostat nemůže. Také jsme se utěšovali, že pokud ano, tak jde „jen“o chřipku. Teď tady sedím ve své prázdné umělecké škole, která mi zatím vždy velmi dobře prosperovala. Přemýšlím, jak vyučovat hudební a taneční lekce online. U nás v Severní Karolíně jsou totiž zavřené všechny školy na dobu neurčitou. A stále víc států následuje. Nikdo nechce dopadnout jako Italové, jejichž osud Američany doslova straší.
Videa natočte hned
„Musíme se naučit žít jinak, musíme být vynalézaví, nikdo neví, jak dlouho to potrvá,“řekl nám na poradě ředitel prestižní soukromé školy Woodlawn School ve městě Charlotte Paul Zanowski. Moji učitelé tam mají hudební třídy, pěvecký sbor a orchestr. Teď po nás chtějí, abychom začali jejich studenty učit online. „Musíme začít zítra, dneska mi pošlete videa s lekcemi pro tento týden,“prosí nás Paul.
Lapám po dechu. Video, online výuka, Skype, FaceTime přímo dětem domů, a to teď hned! „Wow, ze mě bude filmová hvězda,“zavtipkuje můj učitel Sam – jako správný Američan nevidí nic černě a hledá pozitivum i v těch nejsložitějších situacích. Řediteli Woodlawn School jde ale o hodně. Pokud jeho tým v této těžké situaci nebude schopný nabídnout dětem kvalitní online výuku, nemusí se mu do školy příští rok vrátit.
Rodiče platí za prvňáka 18 000 dolarů ročně. Kdysi jsem si říkala, že dobrý učitel je ten, který ve svém oboru hodně umí, zná děti a má na ně dobrý vliv, takže se i rády učí. Teď je to ale hlavně o tom, jak jsme technicky zdatní a jak umíme natáčet svoje vlastní videa. „Přes Google se pak sejdeme s celou třídou, každý bude mít pravidelný rozvrh,“instruuje nás Holly Honeycuttová, vedoucí učitelka prvního stupně.
Školy jsou zavřené teprve první týden a děti se prý doma už nudí.
Nemohou nic, zrušené byly sportovní i kulturní akce, zábavní parky jsou zavřené, knížky tady už moc nečtou, a tak jsou bez činnosti. Rodiče nevědí, jak s dětmi doma naložit, navíc sami musí ve většině případů pracovat taky z domova. „Je to dost náročné. Oba s manželem máme home office, ale doma jsou i všechny tři naše děti ve věku šest až deset let. Už teď se hádáme, jsme ve stresu,“říká mi sedmatřicetiletá Christine Bowerová s tím, že jednoho dne k nim jistě dorazí i klasická ponorková nemoc.
Spíme na zemi, není na postele
Bill Gates ztratil na akciích miliardy, to nemusí být překvapením. Určitě mu něco do života zbude. Pokud ale i řadoví Američané, kteří si poctivě šetří na důchod a celý život mají peníze v akciích, začínají ztrácet statisíce, je to náznak pohromy. Hroutí se nejen newyorská burza, ale i mnoho lidí poté, co si zkontrolují své úspory.
„Je mi pětašedesát, těšil jsem se, že tak za rok si budu moci dovolit odejít do důchodu. Na kontě v akciích jsem měl dost peněz na to, abychom se měli tak nějak dobře a třeba i cestovali, teď to ale vypadá, že do důchodu nepůjdu nikdy,“stěžuje si David Shultz, který pracuje celý život ve státním sektoru jako manažer kulturního domu v severokarolínském městě Mooresville. Po strmých pádech akcií mu na kontě zbyla asi třetina toho, co našetřil.
Přišel o víc než dvě stě tisíc dolarů, a to prý je jen začátek.
Jenže Američané samozřejmě neztrácejí jen na akciích. Ve strašlivém propadu jsou cestovní kanceláře, hotely, restaurace, nikdo nikam nechodí, nikdo nic nekupuje, každý se bojí, že se nakazí koronavirem – anebo se bojí o peníze, a tak nechce utrácet.
„Je to teď strašná doba, minulý měsíc jsme se stěhovali a měli jsme si pořídit nové postele, teď si radši nic nekoupíme, šetříme peníze a spíme na matracích na zemi,“říká mi Jessica Youngová. Je jí 40 a pracuje jako servírka v restauraci. Hospody a bary zatím v Severní Karolíně sice nemusely zavřít, je to ale skoro jedno, protože tam je teď prázdno, takže výdělek žádný. Ještě před deseti dny měla Jessica jen na spropitném minimálně 200 dolarů za večer. Je stále přesvědčená, že lidé hlavně panikaří, a tak si nejvíc ubližují.
Na pokraji zhroucení
V Severní Karolíně je zatím kolem sta případů koronaviru, každý jen vyčkává, co bude dál. Navíc je už veřejně známá skutečnost, že lékaři nechtějí testovat jen tak každého, ten dotyčný musí kašlat a mít minimálně horečku 38 stupňů Celsia, není totiž dostatek testovacích zařízení, laboratoře na to nebyly připravené. Lidé, kteří jsou nakažení virem, kolem nás možná chodí a my o tom ani nevíme.
Média tvrdí, že celkově se nakazí miliony Američanů a tisíce jich umřou. Lidé prý ze strachu začínají dokonce i prodávat vzácná umělecká díla, aby si nachystali nějakou hotovost. „Amerika je na pokraji zhroucení, budeme žít už jen historii,“zní titulek na severu Drudge Report. Jedna televize k lítosti všech informuje, jak dobře si vlastně teď vede Mexiko, a ukazuje záběry z hudebního festivalu s desetitisíci lidmi v Mexico City. A ve stejné chvíli zakazují úřady v San Francisku lidem vycházet z domu.
„Nejhorší na tom všem je, že nikdo neví, jak dlouho ten stav ohrožení bude trvat. Když je všechno pozavírané kvůli bouři nebo sněhu, víme, že za pár dní bude po všem, tentokrát akorát žijeme ve strachu a stresu, co bude zítra, pozítří nebo za týden,“stěžuje si vystresovaná Julie Toyaová z New Yorku.