Příběh jednoho malého letiště v srdci Evropy
Ta historie je dlouhá. Začal ji psát před 110 lety jakýsi Jan Kašpar. Inženýr, vizionář, nadšený aviatik. Po několika pokusech s vlastnoručně vyrobenými letadly přivezl z Paříže Blériot, osadil ho motorem a na louce za Pardubicemi začal s létáním, jako první v tehdejších českých zemích. Na planinách okolo Ruzyně se tou dobou ještě pásly krávy.
Osud tomu chtěl, že o pár let později, za první republiky, jen pár stovek metrů od míst Kašparových prvních pokusů vzniklo opravdové vojenské letiště. A svému účelu slouží dosud. Nejprve jej využívala výhradně armáda, od roku 1995 se otevřelo i pro civilní provoz.
Zajímavý příběh se váže k okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Pardubické letiště bylo jedním z hlavních cílů armád postupujících ze severovýchodu, tedy polské a sovětské. Jenže posádce se ještě před příletem prvních strojů podařilo na přistávací plochu natahat různé harampádí, šrot, náklaďáky, vozy, prostě co bylo zrovna po ruce. Vypnuli světelnou navigaci a odmítli letadla přijmout. A tak když byly slyšet první motory velkých letounů, namísto přistání dávali piloti opět plný chod a zamířili jinam.
Posádka letiště se počtem nemohla s protivníkem měřit, okupanti použili helikoptéry a menší letadla, a Pardubice tak nakonec musely jako jedna z posledních posádek v zemi kapitulovat. Přesto tenhle příběh tak nějak navazuje na Kašparovy dobrodružné eskapády.
Od 90. let začal v Pardubicích i civilní provoz. Zpočátku využívaly letiště především ruské aerolinky, postupně se přidávaly charterové lety do nejrůznějších, nejen evropských destinací. Pasažérů přibývalo a zdálo se, že letiště má před sebou světlou budoucnost.
I když, přiznejme si, odbavovací a příletové prostory více než mezinárodní terminál připomínaly spíše venkovské nádraží, jen místo zaplivané nádražky s plechovým výčepem se mohli cestující občerstvit v duty free shopu. Bývalé vojenské budovy upravené k tomuto účelu však svou práci odvedly.
Jenže pak jako by letiště začalo schytávat velké rány. Nejprve to byl úbytek cestujících vinou slábnoucího rublu a rusko-ukrajinské krize. Letadla z Ruska přestala přistávat, a Pardubice tak byly odkázané na letní výletníky k bulharským, španělským či egyptským plážím.
Když se zdálo, že se vše v dobré obrací, rozhodlo se pořídit si nový terminál. Jeho stavba vyšla zhruba na čtvrt miliardy a podílely se na něm ze dvou třetin město Pardubice a z jedné třetiny Pardubický kraj. Jak už to tak bývá ve věcech, kde hraje roli politika, vzbudilo to řadu emocí. Nutno ovšem podotknout, že se terminál povedl a je důstojnou a funkční branou do světa.
S novým terminálem přišly nové pravidelné linky, z Pardubic se začalo létat do Londýna, do španělského Alicante, v plánu byly i další destinace.
Jenže ani ne po roce přišly další rány. Konkrétně uzemnění letounů Boeing 737 MAX. Letecké společnosti musely zredukovat svůj provoz a do Londýna se létat přestalo, omezené byly i letní chartery.
Takže obrat zpět na východ, od podzimu se hlavním cílem odletů z Pardubic stal ukrajinský Kyjev. Spojení třikrát týdně mělo být v těchto dnech rozšířeno na pět. Letní sezona za dveřmi, světlé zítřky na dohled… a nic. Koronavirus na čas odsunul další plánovaný růst.
Ale už dnes má do Pardubic přiletět obří Ruslan plný roušek a dalších ochranných pomůcek. Pardubické letiště bude zase jednou ve středu dění, každý o něm uslyší. Pro marketéry je to jedinečná šance.