Zkušenost z reklamy se mi vyplatila
Kanadská autorka Michele Rimlová si získala diváky hrou Sex pro pokročilé. Studio DVA ji uvádí už téměř šest let.
Rodačka z Vancouveru stihla v Praze divadelní zpracování svých textů Sex pro pokročilé a Vzhůru do divočiny zhlédnout ještě před uzavřením divadel. V obou inscenacích manželský pár Alice a Jindřich ztvárňují Karel Roden a Jana Krausová.
Jezdíte po světě a sledujete své hry v různých jazycích. Jak poznáte, že představení funguje?
Sex pro pokročilé jsem už viděla německy a polsky, teď česky. Prvně jsem si myslela, že to bude složité, ale podle chemie mezi publikem a jevištěm poznám, jestli jsou herci autentičtí. A tady opravdu byli. Karel i Jana jsou úžasní. Zjistila jsem, že Karel hrál ve vaší verzi seriálu Terapie. Ten je můj oblíbený!
Tváře dramatiků a scenáristů diváci na rozdíl od herců příliš neznají. Užíváte si anonymitu?
Ano, ale platí to jen, pokud dané divadlo v programu neotiskne mou fotku. Pak se někdo ozve. Jsem ráda, že v rámci své profese nemusím často na jeviště.
Píšete s humorem o konfliktních situacích z partnerského života. V realitě se však nadhled někdy hledá těžko.
Když to člověk zažívá na denní bázi, je jasné, že se hledá důvod ke smíchu složitěji. Naopak v hodinu a půl dlouhé inscenaci se to vše nakumuluje a působí trochu jako hyperbola. Snažím se při psaní i v dramatických situacích hledat něco dobrého, vtipného. Chci, aby se lidé smáli.
To není jednoduchý úkol.
Pokud ty situace, o kterých píšu, vycházejí z našich vlastních životů, dokážeme se s nimi lépe ztotožnit a pak se i smát. Cítíme úlevu, protože si řekneme, uf, i ostatní se občas chovají podivně.
V době politické korektnosti může být složitější lidi pobavit. Cítíte nějakou změnu?
Pro divadlo to není dobré. Teď jsme s manželem dokončili hru, ve které je jedním z hrdinů potomek domorodých kmenů, co žili na území Britské Kolumbie. Když jsme text přinesli do divadla, řekli nám, že o takové postavě psát nemůžeme, protože toho původu nejsme a já jsem navíc žena. Přitom z perspektivy žen tady muži píší staletí! Pokud dramatikům a scenáristům nebude dovoleno pokusit se vcítit do kůže druhého, přijdou o ten zážitek i diváci a bude to zcela kontraproduktivní. Nakonec budeme moct psát jen memoáry, protože všechno ostatní bude zážitek někoho jiného.
Pracovala jste v reklamě. Tam působí mnoho lidí, kteří se chtějí věnovat umění. Co jim agenturní zkušenost může dát?
Zaprvé peníze a mně rozhodně dala disciplínu, umím na sebe být přísná. Kdybych zůstala na volné noze, rozhodně bych nepsala tak pilně a asi nikdy neuspěla, protože by nebylo s čím. Psaní je potřeba trénovat každý den. Také jsem se naučila, že potlačit své ego se občas vyplácí. Chvilkami je to ale opravdu frustrující, protože ve finále nikdy nejde ven produkt, který jste chtěli vy.
Ve vaší hře Suvenýry vystupuje český imigrant Gustav. Jak to?
Námět hry jsem napsala, když mi bylo 17 let. Umřel mi tehdy otec a potřebovala jsem se z toho vypsat. Celá hra vznikla až později a vypráví o odcizení dcery a otce imigranta. Můj otec sice pocházel z Rakouska, ne z Československa, jelikož jsem ale chtěla ve hře prohloubit propast mezi postavami, rozhodla jsem se takto. Přidat tam ještě politický podtext, který dceři vychované v demokratické společnosti bude jen těžko docházet.