Život a doba Vladimíra Zábrodského
Šéf Vovka
Když mu sparťanský parťák Miloslav Vecko zbytečně přejel do ofsajdu, Vladimír Zábrodský jej přetáhl holí po zádech. Bažant Jiří Kochta se s ním jednou zkusil přít na střídačce Bohemians a schytal facku, až mu odletěla přilba.
Jeden z nejvýznačnějších českých hokejistů v dějinách občas ztropil v kabině pořádný cirkus.
„Onehdy mu do emotivní scény otevřel dveře kustod a vešel s čajem. Vovka ho hned hnal ven a ještě po něm mrsknul hrneček od kávy s tím, že tam teď nemá co dělat,“líčil v životopise Luděk Bukač, jeho někdejší obdivovatel a poté spoluhráč ve Spartě.
V nejvášnivějších částech proslovů Zábrodského vyšší hlas přecházel do fistule, což podle Bukače působilo až komicky. Nikdo se však neodvážil ani potichu zasmát. Vovka byl totiž Šéf. Vynikající sportovec zemřel minulý týden v 97 letech ve Stockholmu. Fenomenální osobnost své divoké doby prožila úžasný příběh.
Kdyby bolševici po únoru 1948 nezotročili jeho zemi, patrně by se jako jeden z prvních Evropanů prosadil do NHL. Nastřílel by o pár set gólů víc, ve vlasti by jej ctili jako celebritu a nemusel by z ní prchat do Švédska.
Naštěstí se jeho vlastní vzpomínky a vzpomínky na něj uchovaly v několika dílech – v autobiografii Skutečný příběh hokejové legendy, ve zmíněné Bukačově knize či v poutavých textech a publikacích spisovatele Miloslava Jenšíka.
Je to vskutku strhující čtení. O báječných vítězstvích, ztrátě přátel, komunistickém útisku, ostravském Dole Hlubina či o sázkařském podvodu, který Zábrodský označil za největší blbost, kterou kdy udělal.
Rodina v příboji událostí
Jeho otec Oldřich, československý legionář, bojoval v ruské občanské válce s rudými. Do Prahy si ze sibiřského Marinsku přivedl nastávající ženu Olgu. Už coby velice úspěšný bankéř ve 30. letech z čistého přesvědčení vstoupil do KSČ a věnoval se mládeži v klubu LTC, kam přivedl oba syny.
Zábrodští přečkali okupaci, ale následovaly další rány. Mladší Olda na konci tragického roku 1948 emigroval, vrchnost jej nenechala dostudovat práva, zkusila ho naverbovat Státní bezpečnost.
Rodinu krátce předtím zasáhla nehoda, při níž se do kanálu La Manche zřítilo letadlo se šesti reprezentanty. A poté rovněž vykonstruovaný proces s dalšími hráči národního týmu v říjnu 1950, který se Vladimíru Zábrodskému shodou okolností vyhnul.
Objevilo se podezření, že vzhledem ke svému společenskému postavení přispěl k zatčení a odsouzení svých druhů. Šířil ho především Augustin Bubník, jeden z potrestaných. Zábrodský však svůj podíl na zločinu odmítal a historik Jenšík tvrdí: „Do vysokých stromů bije hrom. A Vovka vyčníval nejen postavou a sportovním kumštem. Kdo chce, ať věří v jeho vinu na atentátu na národní tým. Ale pokud ji lze prokázat, proč se to už dávno nestalo?“
Zábrodský měl na nejvyšších místech známé. Byl NĚKDO. Určitě ale nenáležel k miláčkům režimu. Třeba proto, že si vzal dceru živnostníka, jenž na svatbu dostal třídenní propustku z kriminálu, kde seděl, neb se nechtěl vzdát své firmy.
Okouzloval na ledě i v civilu
Málokdo ty šíleně kruté časy přestál jako ryze kladný hrdina. Geniálního hokejistu a znamenitého tenistu Zábrodského někteří jeho vrstevníci popisovali jako frajera, který se v šatně popral se spoluhráčem Františkem Perglem, obíral nebožáky při karetních partiích a v LTC i reprezentaci vedl spory s legendárním koučem Mikem Bucknou.
Sám ze sebe v životopise nedělá svatouška. Nesporná je každopádně jeho pověst vůdce.
„Přezdívka mu seděla po všech stránkách,“stojí v Bukačově knize Moje hokejové století.
„Měl přirozenou autoritu a nemusel si takzvaně dělat jméno. To jméno jednoduše bylo a mělo váhu už jen z podstaty sportovní a osobnostní kvality jeho nositele. Nejen pro Vovkovu výjimečnou schopnost vše vést a mít pod kontrolou, pro výsledky jeho práce, zejména však proto, že uměl žít a žít nechal i hráče vedle sebe. Na ledě vše řešil herně a řekl bych, že tak řešil i svůj život. Vyzařovala z něj přirozená nadřazenost, byl nad vámi a vy jste to akceptovali, neboť zároveň byl i jedním z vás.“
Na ledě vládl jako brilantní bruslař s citem pro souhru, vybroušenou dlouhou kličkou a bezkonkurenční střelou bekhendem. Režisér hry a tahoun mužstva logicky dospěl do role hrajícího trenéra. Když MF DNES na podzim 1998 uspořádala anketu Hokejista století, dvojnásobný šampion Zábrodský skončil třetí za Dominikem Haškem a Jaromírem Jágrem.
V civilu okouzloval coby vytáhlý kavalír s kloboukem a šálou na krku, zábavný společník se šlechtickým šarmem.
O jeho sociální inteligenci svědčí například gesto, které učinil při příchodu do Sparty po rozprášení LTC v roce 1950. Číslo 10, jež k němu patřilo jako k Nedomanskému čtrnáctka či k Jágrovi osmašedesátka, nosil veterán Kristián Cee.
Zábrodský jej nevyžadoval a vzal si patnáctku. Nechal si ji na dresu i poté, co mu soudruzi milostivě zrušili zákaz reprezentovat, jímž ho odstavili po zničení „protistátní hokejové skupiny“.
Po návratu z vězení zamířila bývalá Zábrodského křídla Stanislav Konopásek a Václav Roziňák právě za „Šéfem“do Sparty, kde ti tři opět utvořili údernou lajnu.
Byť je neblahé události logicky nepochybně poznamenaly, Bukač si mezi nimi nevšiml ani náznaku nepřátelství. Zábrodský podle něj bezvadně zapadl do party.
Po podvodu do dolu
Taky další jeho historka vydává svědectví o Zábrodského povaze.
„Ve vlaku na Slovensko ho Konopásek obral v kartách, což nikdo nečekal, protože Vovka patřil do karbanické extraligy a Standa rozhodně ne. Okamžitě prohlásil, že si za výhru musí něco koupit a hned po příjezdu si pořídil pěknou koženou tašku, s níž se náležitě chlubil. V zápase pak ale několikrát špatně přihrál, načež mu Vovka udělil pokutu přesně ve výši, kterou na něm předtím Standa získal v kartách. Pobavilo to všechny. I toho Konopáska.“
Další potíže si v turbulentní epoše nadrobil sám, když se zapojil do rozsáhlé sázkařské aféry.
V knize, kterou s ním sepsali David Lukšů a Aleš Palán, líčí, kterak jej u Máchova jezera oslovil boxer Július Torma a jak v kabině pomohl domluvit remízu v přátelském utkání Sparta–Brno.
Vyvázl s podmínkou a zavilým straníkům zmizel z očí do Ostravy, kde dobrovolně fáral do Dolu Hlubina a tajně vedl hokejový Baník.
Po návratu do Prahy a působení v Bohemians, kde pomohl vychovat pozdější sparťany Kochtu a Miroslava Kuneše, se odhodlal k opuštění republiky.
Ve Švédsku zjistil, že mu koučování bez hraní tolik nejde. O dost úspěšněji se pak věnoval tenisové trenéřině.
Ani ve Stockholmu se neztratil. „Znát ho filozof Kant, vystihl by ho zřejmě citátem, že génius tvoří jako příroda,“tvrdil Luděk Bukač. „Sám bych si ho dovolil rozšířit. Zábrodský tvořil a choval se jako příroda. A současně o své přežití jako příroda bojoval. Cestu si vždycky našel.“