Šéfdirigent: Hudba bude lepší
Podle šéfa České filharmonie Semjona Byčkova změní pandemie vnímání hudby v hledišti i na pódiu. „Už to nebude vyprávění o utrpení v jiné době,“říká.
Vminulých dnech měl Semjon Byčkov v rámci jednoho ze svých pražských pobytů řídit v Rudolfinu další abonentní program svého orchestru a kromě toho se s managementem České filharmonie chystal na tiskové konferenci představit 125. sezonu orchestru. Kvůli zrušení koncertů i uzavření hranic však zůstává s manželkou, pianistkou Marielle Labéque, ve svém venkovském domě v jihozápadním cípu Francie. „Jsme zatím zdraví a jsme rádi, že se nacházíme na krásném místě v přírodě. Vím ale, že spousta lidí takové štěstí nemá, že jsou na nesrovnatelně nebezpečnějších pozicích, než je ta moje,“poznamenal na úvod telefonického rozhovoru.
Jaká je z vašeho pohledu ve Francii situace?
Velmi dramatická. Je tu mnoho případů nákazy koronavirem, některé části země jsou postiženy extrémně, hlavně ta východní, v oblasti Štrasburku.
Baskické pobřeží, kde žijeme, je zasaženo o něco méně, ale celkově je to pro lidi nesmírně obtížné. Obavy o zdraví se kombinují s nedostatkem ochranných pomůcek a dalšího lékařského vybavení, navíc mnoho lidí nemůže pracovat, takže ve společnosti vznikl stres, jaký jsem v životě neviděl – a je přítomný všude. Nechtěl bych nynější stav vyloženě srovnávat s tím, co za války zažila generace mých rodičů, to si ani neumíme představit, ale současná situace je přesto zcela výjimečná. A je jasné, že přijde okamžik, kdy politici budou muset rozhodnout mezi zdravotními riziky a ekonomikou, neboli vybalancovat dva zcela protichůdné zájmy.
V situacích, jako je ta stávající, jsou očividně ve výhodě disciplinované národy, jenže vše má rub i líc. Když k nám přijedou hudebníci z Itálie či Španělska, mívají v sobě spoustu kreativity a nespoutanosti, kdežto Asijci často působí, že hrají perfektně, ale strojově.
Když si vezmete reakci na krizi v Číně, Jižní Koreji, Singapuru či Japonsku, tak je to odlišné od evropských zemí. U nás jsou lidé mnohem individualističtější, mnohem méně připraveni akceptovat autority.
Co vlastně dělá šéfdirigent, když nemůže ani dirigovat, ani zkoušet s orchestrem?
Tak o něčem takovém jsem vždycky snil. (smích) Mám čas studovat a přemýšlet; snažím se také cvičit, abych zůstal ve fyzické kondici a byl připraven, až přijde čas vrátit se na pódium.
Předpokládám, že jste stále v kontaktu s hráči a zaměstnanci České filharmonie. O čem debatujete?
Samozřejmě, komunikujeme spolu dnes a denně. A bavíme se o budoucnosti. Právě jsem obdržel povzbudivou informaci, že naše podzimní turné do Číny se uskuteční, čínští pořadatelé nám ho potvrdili s tím, že jejich země se pomalu, ale přece vrací k normálu. Nicméně vůbec první otázka, kterou jsem vznesl po zavedení všech těch omezení, byla: Když jsou naše aktivity zrušeny, dostanou hudebníci platy? Odpověď zněla, že ano, za což jsem velmi vděčný.
To je štěstí v neštěstí státem zřizovaných institucí. Mnoho jiných umělců o veškeré výdělky přijde.
To je bohužel pravda. A právě tady vidíme rozdíly mezi kulturami a mentalitami. Například v Německu, na rozdíl od Spojených států či Velké Británie, ministr kultury oznámil, že uvolní značný objem finančních prostředků pro subjekty a umělce, kteří jsou na volné noze. Na tom se ukazuje, nakolik je pro politiky kultura důležitá, jestli ji považují za luxus pro elitu nebo za existenciální záležitost, na niž má nárok každý člověk. Já jsem přesvědčen o tom druhém.
Ekonomické ztráty se už vyčíslují, může ale dlouhá absence společného hraní nějak těleso poznamenat umělecky?
Hudebníci hrají stále, dokonce i sami doma, nemohou bez toho žít. A společné muzicírování se nezapomíná. To máte jako s ježděním na kole nebo plaváním, i když jste to třeba třicet let nedělala, tak to nezapomenete, prostě si pak sednete na kolo a pojedete nebo vlezete do bazénu a budete plavat. A jak budeme znít, až se zase všichni sejdeme pohromadě? Jinak, ale líp než kdykoli předtím! Zkušenost, jíž procházíme, totiž nevyhnutelně vnese něco nového do způsobu, jímž tvoříme hudbu. Bude v něm víc něčeho existenciálního, respektive nebude to ona abstraktní existenciálnost, vyprávějící o tom, jak někdo trpěl v jiné době či zemi, bude to o nás a o tom, co jsme prožili. To znamená strach, nejistotu a vědomí, že byly zmařeny lidské životy. Jsem o tom přesvědčen.
Někteří pořadatelé a umělci se snaží hledat náhradní cesty k divákovi, třeba pomocí streamování. Je to podle vás řešení?
Samozřejmě, vidíme, že to funguje. Ovšem nikoli ve finančním smyslu. Takto si peníze nikdo nevydělá, a diváci je naopak neutratí. Cílem takových aktivit je zlepšit momentální kvalitu života jakýmikoli prostředky – a naštěstí už máme dosti pokročilé technologie. Ovšem ani ony nenahradí souznění lidí v jednom prostoru. Těch, co hrají, a těch, co poslouchají.
Vrátí se tedy po odvolání zákazů lidé do koncertních síní? Nebudou se stále bát nákazy? A co když třeba „jenom“zleniví a nebude se jim chtít vstát od streamování v počítači?
Vrátí se, protože to budou potřebovat! Člověk je tvor společenský a největší bolestí pro něj je, když nemůže s jinými lidmi sdílet stejný zážitek, dokonce i když je nezná osobně. Takže se vrátí, ale i posluchači začnou vnímat hudbu trochu jinak – díky tomu, co prožili.
K tomu, abyste 23. září zahájil s Českou filharmonií v Rudolfinu sezonu a uskutečnilo se i vámi zmíněné turné do Číny, je ovšem také nutné, aby se otevřely hranice a aby byl obnoven letecký provoz. Zatím se nedostanete ani z Francie do Prahy.
Nedávno jsem zaslechl prohlášení jednoho českého politika, že hranice České republiky by mohly být uzavřeny snad ještě dva roky. Ani na vteřinu nevěřím, že se to stane, jednoduše proto, že žádná země si nemůže dovolit zůstat v izolaci, tedy snad kromě Severní Koreje. A kdo by chtěl žít jako v Severní Koreji? Samozřejmě to neznamená, že překračování hranic a cestování bude napříště snadné, jako bývalo před pandemií, v tomto ohledu jsou obavy jistě namístě. Ale něco vám povím: Pokud bude povoleno překračovat hranice aspoň po svých, půjdu do Prahy z Francie klidně pěšky.
Člověka napadají futuristické obrazy, třeba jak dirigent diriguje ve svém domě před kamerou, orchestr vidí na obrazovce a jeho gesta jsou přenášena do sálu v jiné zemi, třeba zrovna do pražského Rudolfina...
A víte, že podobný nápad už mi kdosi předestřel? Jenže já jsem řekl, že v tom případě bych stál před zrcadlem. Proč? Protože když jsem byl dítě, tak jsem takto dirigoval sám a představoval jsem si, že jsem skutečný dirigent. Později, když už jsem studoval dirigování, tak jsem zase stál před zrcadlem, abych se viděl a mohl si opravovat chyby. A nyní by tedy opět přišel čas, abych se stal dítětem.
Zatím se ovšem ani orchestr sejít nemůže a řada koncertů byla zrušena. Nejen hudební, ale možná i výtvarné nadšence by přitom zajímalo, co se skrývá za skladbou Requiem za Hieronyma Bosche od soudobého německého autora Detleva Glanerta, jež tu měla zaznít v březnu. Uslyšíme ji někdy?
Rozhodně. Dle mého názoru je to jedna z nejpozoruhodnějších skladeb, jaká byla v posledních letech napsána. Roku 2016 jsem navštívil její světovou premiéru v Amsterdamu, loni jsem ji sám dirigoval v Londýně. Je to komplikované dílo, vyžaduje čtyři sólisty a recitátora, takže je nutné znovu najít a sladit termíny účinkujících, ale určitě ho uvedeme. Jsem přesvědčen, že si ho pražské publikum zamiluje.
Vším, co říkáte, prostupuje přesvědčení, že současná krize nakonec našemu světu – včetně umění – prospěje. Je to tak?
Náš život už nikdy nebude stejný, také kvůli ekonomice, jelikož budeme mít méně, než jsme byli zvyklí. Ale to, co děláme, budeme dělat lépe, protože dřívější garance už nebudou. Také budeme přemýšlet o hodnotách, které jsou důležité. Je ovšem lidstvo schopno udělat to kolektivně, anebo to budou pouze jednotlivci, kteří začnou uvažovat a vyvodí z nynější situace nějaké závěry? To je zásadní otázka, na kterou neumím odpovědět.