Tonka Šibenice byla až příliš legendární kráska
JOSEFOV Krásná a hříšná, tak legendy vykreslily Antonii Havlovou, proslulou jako Tonka Šibenice. Příběh lehké holky, jejímž klientem se stal vrah Ferdinand Prokůpek, a to v cele smrti, vstoupil před 90 lety do kin jako jeden z prvních českých zvukových filmů.
Námět reportéra Egona Erwina Kische měl také reprízu u civilního soudu. Senát rozhodoval, zda Tonka Šibenice náležela ke skutečným postavám „pražského bahna“, anebo se zrodila v Kischově fantazii.
Snímek Tonka Šibenice se v roce 1930 pochlubil mezinárodním obsazením. Do hlavní role režisér Karel Anton obsadil slovinskou krásku Itu Rinu. Matku padlé dívky ztvárnila Ruska Vera Baranovskaja, k českým hvězdám filmu náleželi Antonie Nedošínská a Jindřich Plachta.
Konflikt nastal poté, kdy se obliby snímku rozhodli využít dramaturgové Vinohradské zpěvohry. V té době se nejednalo o nejlepší z pražských souborů. Divadlo od počátku 20. let sídlilo ve Slezské ulici ve zkrachovalém Pištěkově lidovém divadle. K vidění tam bývala hlavně lehčí múza – opereta pro dospělé, k pobavení dětí na scéně dováděl kašpárek.
Ve sporu o autorská práva žalobce Kisch připustil, že se Tonka Šibenice zrodila v jeho fantazii, naopak zástupci scény chtěli dokázat její reálnou existenci. Jako svědka přivedli i doyena pražských soudničkářů Josefa Vejvaru, kterému žurnalisté přezdívali Táta Vejvara. „Dozorce z věznice Zemského soudu na Karlově náměstí mi sdělil, že mají odsouzence, jemuž mají splnit přání ať již jakékoli,“uvedl Vejvara.
Jenže jeho příběh z 90. let 19. století se netýkal vraha žen Ferdinanda Prokůpka, ale Antonína Hoffmanna. Horník Hoffmann v Březových
Horách na Příbramsku zastřelil úředníka, který týral jeho otce. Důlního dozorce Karla Roytta zabil, jeho kolegu těžce zranil. Noc před popravou 11. října 1895 mladík v posledním přání požádal o doutník, nikoli o prostitutku.
Ze svědeckých výpovědí a spisů vyplynulo, že neexistoval zabiják Prokůpek ani Antonie Havlová. Příběh však žil na novinářských burzách v restauracích U Choděrů na Ferdinandově třídě a U Brejšků ve Spálené ulici. Tam se s ním seznámil i Kisch, mladý reportér Prager Tagblattu a Bohemie.
Zpěvohra po prohrané soudní při změnila jméno hry. V roce 1932 se ale soubor rozešel, chátrající budova byla stržena.
Prostitutka a zabiják dívek
„V nepopsatelně nuzné komůrce v Kožné ulici jsem u Tonky proseděl mnoho hodin. Detaily z jejího příběhu jsem z ní musel tahat, ale pak se z ní vyřinul příval slov, jako kdyby se vybičovala k obhajobě před imaginárním soudcem,“napsal Kisch.
Stát se tak mělo v roce 1911, 30 let poté, co Tonka Šibenice splnila údajně poslední přání Ferdinanda Prokůpka. Zabijáka odsouzeného k smrti Zemským soudem v Praze za uškrcení tří dívek u Brandýsa nad Labem, Krče a Hodkoviček.
Kischovo vyprávění nepostrádá barvité detaily, Tonce přisoudil i dvaatřicet policejních trestů a čtyři soudní rozsudky za hrubé porušení mravopočestnosti i ublížení na těle. „Vandrák s rozežraným ksichtem, člověku se chtělo blejt, jen když viděl jeho fotku. Strávila jsem s ním půl hodiny, nebylo to ale kvůli těm pár zlatkám,“tak v povídce Nanebevzetí Tonky Šibenice popsala vraha Prokůpka.