Velký závod
Historické drama. V hlavních rolích dvě esa. České a ruské. Rozhodl až úplný závěr NHL.
Jak vypadá fešácký špitál? Hezký pokoj, na nějž příjemné sestřičky každý den nosily květiny. Televize. Osobní kuchař připravoval podle přání steaky i čínu. Vždy připravený asistent plnil každou prosbu.
V nevšedním přepychu si v jedné pittsburské nemocnici po operaci stehenního svalu hověl pacient Frederick Early. Statná postava. Tmavé vlasy, kdysi sahající až na záda, nyní ostříhané. Rošťácký úsměv.
Ve skutečnosti se jmenoval jinak. Ale potřeboval se maskovat před nevyžádanými návštěvami a telefonáty zvědavých fanoušků a reportérů. „Frederick se učil znovu chodit. Dostal hůl a pokoušel se o pohyb, nad kterým až do té doby příliš nepřemýšlel. Trvalo několik týdnů, než se z něj zase stal...
... Jaromír Jágr.“
V knize Má léta v Pittsburghu vylíčil vynikající hokejový útočník trampoty z února a března 2000. Po srážce s Mikem Pecou z Buffala utrpěl obřího „koňara“. Noha natékala. Bolestí málem lezl po stropě.
Bál se o svou kariéru. Lékaři jej varovali, že by pro něj mohla skončit sezona. On sám z lůžka jen bezmocně sledoval, jak ho v bodování NHL dohánějí Mark Recchi, Owen Nolan, Paul Kariya a Pavel Bure.
Právě s rivalem, jehož trefně vystihovala přezdívka „Ruská raketa“, nakonec o Art Ross Trophy závodil až do poslední chvíle.
Kamarádi i rivalové
Českého kapitána Pittsburgh Penguins tehdy znalci považovali za nejlepšího hráče na světě. Tabulku produktivity předtím ovládl už třikrát. Byl majitelem Hart Trophy pro nejužitečnějšího muže ligy.
Do sezony 1999/2000, ve které se jeho plat vyšplhal na 10,4 milionu dolarů, vtrhl jako ďas. V úvodních 20 utkáních nastřádal 19 gólů a 20 asistencí. Měl našlápnuto na 160 bodů. Zdálo se, že se v NHL poprvé stane králem kanonýrů.
Proti drsným až surovým hlídačům, kteří zneužívali tehdejší benevolence rozhodčích, se prosazoval díky kombinaci sedlácké síly, národní chytrosti, rychlosti a až cirkusové šikovnosti.
Na Floridě se mu zatím – hlavně vinou zdravotních potíží – o něco pomaleji rozjížděl neskutečně hbitý sok. Chlapík z Moskvy, ryzí střelec a bruslařský velmistr, který ani v ukrutném kalupu neztrácel kontrolu nad pukem.
Žádný Rus před ním na Art Ross Trophy nedosáhl. „Páša“Bure se chtěl stát průkopníkem.
Ti dva se v průběhu ročníku pobavili po partii Penguins a Panthers, potkali se též před lednovým All Star Game při natáčení famózního reklamního klipu Pond of Dreams, v němž s nimi zářily třeba legendy Wayne Gretzky, Mario Lemieux či Gordie Howe.
„Sympatický kluk, vůbec se nechová jako hvězda, jsme kamarádi,“je o Burem uvedeno v Jágrově autobiografii, kterou napsal novinář Jan Šmíd. „To ale neměnilo nic na tom, že z nás byli soupeři. A nejvíc právě v závěru základní části.“
Neležel, nebrečel, vstal
Před polovinou března se Jágr objevil v tréninkové hale Penguins v Southpointu. K rozhovoru s novináři si raději sedl. Zotavoval se pomalu. Smysl pro humor jej ovšem neopouštěl.
„Nohy mi zeslábly. Už je mám jako Matthew Barnaby, což mě fakt děsí,“rýpl si do spoluhráče – provokatéra a bitkaře, s nímž se často špičkoval.
V Pittsburghu už se jako člen trenérského štábu Herba Brookse rozkoukával Ivan Hlinka. Sotva dorazil, Jágr se zranil. Později s úctou mluvil o jeho odolnosti: „Čelí opravdu enormnímu tlaku a neexistuje žádné šetření. Viděl jsem ho schytat hodně ran, nikdy neležel na ledě déle než dvě vteřiny. A to kolikrát nemohl ani hnout nohou. Nebrečel, že dostal ránu, že po něm jdou.“
Střídání co střídání ho mordovala lamželeza jako Bobby Holík, Hall Gill, Dan McGillis, Chris Pronger, Pavel Kubina.
„Nenahradíte Jaromíra Jágra, jako v NBA nenahradíte Michaela Jordana,“prohlásil Herb Brooks.
„Myslím, že by NBA nedovolila zacházet s Jordanem, jako se na ledě pronásleduje Jágr. Sotva skočí na led, drží ho, hákují a sekají. Připomíná mi to krocení mustanga při rodeu. Nejlepší borci by snad měli hrát, ne se kurýrovat v nemocnici.“
Taky Bureho si mezi mantinely podávali ostří dozorci. Běžně používali zákroky, za něž by se nyní okamžitě ploužili na trestnou lavici. Kdo ví, do jaké nádhery by podobné talenty rozkvetly v současnosti, v době přísnějšího potírání faulů?
Jágr v onom ročníku promarodil 19 mačů, z několika dalších musel záhy odstoupit. Po návratu do sestavy pokaždé chvíli hledal svůj rytmus a opětovně vybrušoval zanedbanou fyzičku či práci s kotoučem: „Najednou pro mě klička byla obrovským problémem.“
V šesti zápasech po proměně z Fredericka Earlyho posbíral Jágr dva góly a pět asistencí. Z posledních tří partií nevyrýžoval ani bod.
Zato Bure se rozparádil, 3. dubna natáhl dvěma zásahy po asistencích beka Jaroslava Špačka skvostnou šňůru na dvanáct utkání, v nichž se blýskl bilancí 12+8.
V listu Pittsburgh Post-Gazette poté vyšel článek s titulkem Bure chytil Jágra. A pod ním se vrstvily věty, jež pro české a pittsburské fanoušky neslibovaly happy end.
„Vypadá to jako nefér souboj. Bure hraje nejlépe v sezoně. Jágr po zraněních působí jen jako svůj vlastní stín. Tvrdí, že by vůbec nenastupoval, kdyby Penguins nebojovali o postup do play off.“
Při remíze 92:92 svědčil pro Rusa větší počet branek. Oběma zbývaly tři mače.
Jágr před novináři mluvil zkroušeně. Necítil se ani na padesát procent. Samozřejmě prahl po ceně Arta Rosse. Individuální trofeje vábí všechny hokejisty, třebaže mnozí na veřejnosti opakují, že je příliš nezajímají. Jenže kdo z profíků by pohrdal prestiží, pocitem zadostiučinění a štědrou prémií, která se s triumfem pojí?
Osmadvacetiletý Jágr toužil napodobit svůj idol a stejně jako Mario Lemieux se především snažil dovést Penguins ke Stanley Cupu. Zároveň přiznával, že ho „Art Ross“motivuje. Zamlouvalo se mu, že se uděluje za nezpochybnitelná čísla a nerozhodují o ní něčí názory,
Tentokrát ale víc než kdykoliv dřív potřeboval podporu svých pobočníků: „Sám to teď nedokážu.“
Zejména čeští kumpáni Jiří Šlégr,
Martin Straka, Robert Lang, Jan Hrdina či čerstvá posila Josef Beránek se pokoušeli Jágrovi pomoct. „Uděláme, co půjde,“přikyvoval Straka. „Trenéři nám nemusí nic říkat. Všichni kluci dobře vědí, o co jde.“Stejně jako Bure v mužstvu Panthers, v němž jako asistent pracoval Slavomír Lener, Hlinkův parťák z olympiády v Naganu, chodil Jágr skoro na všechny přesilovky. Strhující závod, jaký předváděla dvě úžasná pravá křídla zpoza Atlantiku, královsky bavil fanoušky. Jistě, Stanley Cup představuje pro klub nejskvělejší cíl, ani vítěz bodování s jeho znakem na dresu však není k zahození. Pittsburgh ho v letech 1995–99 oslavoval pětkrát za sebou. Tehdy v dubnu už se s vidinou dalšího triumfu loučil. Jenže pak lazar s číslem 68 povstal.
Zase nám to ukázal!
Pátého dubna ve vyprodaném Air Canada Centre v Torontu ve druhé třetině otočil z 1:2 na 3:2, načež potom ještě připravil pozici skórujícímu Langovi. Zajistil Penguins místenku v play off a unikl Buremu, jenž v závěrečných třech startech nastřádal už jen dva body.
„Jarda nám to zase ukázal,“konstatoval Straka.
Základní část opentlil Jágr o dva dny později v Buffalu nádherným průnikem v prodloužení.
Ujel Alexeji Žitnikovi a znamenitým bekhendovým blafákem ošálil Dominika Haška. „Nejhezčí gól, co jsem Hašanovi dal,“liboval si.
Podobně jako o dva roky dřív v naganském finále Jágr porazil Bureho. Konečné skóre – 96:94.
Art Ross Trophy si přivlastnil počtvrté, napřesrok na ni dosáhl ještě jednou a naposled. Mezi lety 1981 a 2001 ji Gretzky, Lemieux a Jágr nepůjčili nikomu. Bure ji nikdy nezískal. Onehdy na jaře k ní byl nejblíž.