Kdy se nehodí říkat „vozíčkář“

Některá slovní označení mohou urážet, aniž bychom to tušili, říká jazykovědkyně Kamila Smejkalová. Na druhou stranu vysvětluje, že i jazyk má své limity.

Vozíčkář, invalida, slepec, hluchoněmý a další. Dosud běžně užívané výrazy označila příručka z úřadu obmudsmana za nevhodné. Slova chce nahradit výrazy, které budou „více respektující“. Třeba spojením člověk pohybující se na vozíku. To je jen malá ukázka toho, jak se mění čeština. Podle jazykovědkyně z Ústavu pro jazyk český Kamily Smejkalové jsou některé změny žádoucí, jiné, třeba ty genderové, neuspějí. Proč?

„Nebude to dáno tím, že by někdo nebyl ochotný, ale prostě narazí na jazykový systém,“míní.

Je běžné, že úřady tímto způsobem zasahují do českého jazyka?

Není to úplně časté, ale občas se to stává. Spíše jde o doporučení, aby nedošlo k nějakému faux pas. U nějakých dílčích konkrétních jazykových jevů jsme žádáni o konzultaci. Na tvorbě tohoto manuálu jsme se však nijak nepodíleli.

Jde o doporučení typu používat sousloví člověk na vozíku namísto slova vozíčkář. Proč se to má takhle dělit?

Myšlenka je taková, že jde jen o jeden aspekt identity daného člověka. Jednoslovné označení nemusí mít samo o sobě negativní podtón, ale člověku, kterého se to týká, se to může jevit, jako že je jeho identita redukovaná pouze na způsob pohybu a ignorují se tak všechny ostatní aspekty.

Lidi pojmenováváme jedním slovem velmi často. Vezmeme jen jeden aspekt identity a na základě toho je označíme. Může to být na základě povolání, jako je třeba novinář, nebo můžeme referovat na základě koníčků, například modelář. Může to být i na základě rodinných vazeb či na základě nemoci nebo postižení, jako je kardiak nebo právě vozíčkář. To by samo o sobě problematické nebylo. V okamžiku, kdy mluvíte o tomto tématu a soustřeďujete se na tento rys, použijete ho běžně pro pojmenování člověka.

Kdy to tedy problematické je?

Ve dvou případech. Jednak ve chvíli, kdy ten samotný člověk vnímá dané pojmenování negativně. V ostatních pak může vzbuzovat představy, které nejsou pravdivé či mohou být nějakým způsobem vnímány jako negativní. Druhá věc je, že se to pojmenování často použije v situaci, kdy vůbec není relevantní. Když budete o daném člověku mluvit třeba v souvislosti s jeho povoláním, je jeho kondice naprosto irelevantní. Proto když se na tu záměnu podíváte, může to mít své opodstatnění a může to těm lidem určitým způsobem pomoct.

Jazyk tedy ovlivňuje způsob, jakým vidíme realitu?

Nedá se říct do jaké míry. To může být rozdílné člověk od člověka. Ale ano, jazyk může ovlivnit to, jak vnímáme skutečnost. Úplně jednoduchý příklad je, že nějakému ději můžete říkat revoluce nebo mu můžete říkat puč. Podle toho, jaké tomu chcete dát pomyslné znaménko. Z tohoto hlediska je to relevantní.

Manuál kritizuje konkrétní fráze typu „trpí postižením“či „je upoután na vozík“. Podle kanceláře ombudsmana to z daných lidí dělá oběti, oni se tak přitom cítit nemusí.

V obou případech jde o ustálená slovní spojení. Najdete velkou spoustu lidí, kteří je používají a nad jeho pravým významem se vůbec nezamýšlejí. Neřeší, jaký význam mají samy o sobě původní složky daného sousloví. Používáme je zcela neutrálně, dalo by se to připodobnit třeba k oslovení „vážený pane“. Je to ustálená zdvořilostní formule, použijeme to, aniž bychom si toho člověka nějak vážili. Toto může být něco podobného. Najdete velké množství lidí, kteří to používají jako významově vyprázdněné ustálené sousloví.

Pak ale máte skupinu lidí, které se to přímo týká. Ta si může původní význam uvědomovat a může se jí to negativně dotýkat právě tím, že je tam slovo „trpět“. Proto to vnímá, jako by se z nich dělaly oběti. Z hlediska ohleduplnosti, pokud máte dvě skupiny lidí, z nichž jedné skupině to je jedno a druhé skupině některá z variant vadí, je namístě vyjít vstříc té skupině, které se to může dotýkat.

Právě třeba někteří lidé na vozíku se k tomu vyjádřili ve smyslu, že jim slovo vozíčkář nevadí, protože se za to nijak nestydí.

Vždy bude záležet na domluvě s konkrétním člověkem. Je to individuální. Obecně bych řekla, že pokud člověku, kterého se to přímo týká, pojmenování nevadí, pak je úplně v pořádku, pokud o sobě bude takto mluvit a pokud o něm budou ostatní lidé takto referovat. Ale také může být určitá skupina lidí, kterým to vyloženě vadí. Já bych volila tu opatrnější variantu. Předpokládala bych, že pokud je někdo vozíčkář a já o něm budu referovat jako o člověku na vozíku, tak se ho to nedotkne. Vyhnu se tím možnosti, že bych ho mohla urazit. Pokud to slovo nemá rád, mohla bych se ho vozíčkářem dotknout. Čistě z respektu k lidem bych volila bezpečnější formulaci, ale to, že spousta lidí se zdravotním postižením s těmito výrazy nemá problém, je samozřejmě pravda.

Nemůžeme právě tím, že se snažíme hledat jinou formulaci, přičíst výrazu negativní význam?

Ta snaha, předpokládám, byla volit výraz, který není pro nikoho zraňující, nebo se ho negativně nedotkne. Rozhodně to není tak, že by se manuál sepisoval bez znalosti toho, co si o tom myslí dotčená komunita. Řekla bych, že měli informace o tom, že spoustě lidí to pojmenování vadí, proto se rozhodli hledat ekvivalent. Není to tak, že by chtěli naznačovat oni sami, že to slovo samo o sobě je problematické.

Ale i ta interpretace, kterou jste zmínila, je samozřejmě naprosto legitimní a daný člověk ji může cítit. To já jako někdo, který postižení nemá, nedokážu posoudit. Ukazuje to, že i v rámci určité skupiny lidí můžou existovat různé názory, zjevně to není nějak uniformní nebo jednolité.

Manuál je cílený na média. Mají média moc změnit způsob vyjadřování ve společnosti?

Ano, a to hlavně frekvencí užívání určitého výrazu. Když se bude v médiích nějaký výraz využívat příliš často, tak se může jeho používání stát de facto standardním, ačkoliv dřív se vůbec neužíval. Pokud se bude nějaké pojmenování v médiích používat systematicky třeba pro nějakou skupinu lidí, tak to může ovlivnit jednak používání jazyka v celé společnosti, jednak vnímání určité skupiny lidí.

Některé kritizované pojmy se ale využívají třeba v legislativě, jako například slovo invalidní ve smyslu invalidní důchod.

To může být potenciálně problém, když něco, co je zakotveno jako vyloženě odborný termín, začne být vnímáno hanlivě. To se netýká nutně jen zákona, ale třeba i terminologie v označování duševních nemocí (debilita, idiocie a imbecilita jsou stupně mentální retardace. Výrazy se ale přestaly jako psychiatrická terminologie používat už ke konci 20.

století, pozn. red.). Postupně termíny začnou mít negativní významové rysy. Když to je použito v zákoně, tak si myslím, že je třeba tuto podobu dodržovat. Ale v případě, že to není součástí termínu, tedy třeba když budete o někom referovat jako o invalidovi, změna možná je. Ale potenciálně může být s tou legislativou problém v komunikaci.

Například slovo idiot dříve nebylo hanlivé, jednoduše to byl termín označující určitou úroveň inteligenčního kvocientu. Mění výrazy s časem význam?

Jazyk se vyvíjí neustále, tak jako se vyvíjí společnost. Vyvíjejí se významy slov i stylová kategorizace výrazu. To, co bylo dříve vulgární, se začíná normalizovat a už se to jako vulgární nevnímá, nebo naopak se nějaký výraz z naprosto neutrálního vulgárním stane. A to se může stát i v případě pojmenovávání duševních nemocí. V takovém případě je potom žádoucí hledat nějaký neutrální ekvivalent. Cílem té terminologie není ty lidi nějakým způsobem negativně hodnotit, ale je to jen prostá, pokud možno neutrální kategorizace. V případě, že se ten výraz stane například nadávkou, je namístě hledat nějaký další. Vývoj tady rozhodně je. Probíhá oběma směry, jazyk a společnost na to potom musí nějak reagovat.

Dá se tedy říct, že probíhá snaha jazyk neutralizovat třeba ve smyslu politické korektnosti?

Nějaká systematizovaná snaha ne, je to spíš záležitost individuálních pojmenování. Určitá skupina lidí se ozve a vyjádří svou nelibost nad určitým pojmenováním a pak se jim snaží společnost vyhovět.

Sledujete snahu o neutralizaci jazyka i v jiných oblastech?

Dlouhodobě se objevují různá doporučení z oblasti genderové vyváženosti, tedy třeba doporučení, jak neutrálně pojmenovávat lidi, kteří vykonávají určité povolání, dejme tomu učitelé nebo lékaři. Problém je v tom, že čeština jako skloňovací jazyk vyjadřuje rod strašně často.

U téměř všech činností máme mužskou a ženskou variantu a nemáme nějaké neutrální varianty, respektive jsou velmi krkolomné. Když pojmenováváte dejme tomu učitele, je to buď učitel, nebo učitelka, v množném čísle můžete použít učitelé a učitelky. Ale pokud byste chtěla použít jednoslovné vyjádření, tak maximálně můžete říct učitelé jako jen mužský rod a vnímat to jako generické maskulinum, kdy mužský rod zahrnuje oba rody, nebo se můžete pokusit vytvářet výrazy typu učitelstvo. To by teoreticky šlo, ale prakticky to není úplně realizovatelné, protože to je silně příznakové. Varianty vyučující, které se občas objevují, také nejsou genderově neutrální, protože pořád máte ten vyučující a ta vyučující. Proto nemají tyto snahy v češtině moc úspěch. Těch neutrálních pojmenování, která by byla mezi, moc nemáme.

Dá se čekat, že se budou do budoucna hledat nějaké cesty?

Nějaké snahy určitě budou, ale nedokážu posoudit jejich úspěšnost. Řekla bych, že bude spíš malá. Nebude to dáno tím, že by někdo nebyl ochotný, ale prostě narazí na jazykový systém.

Jazyk ovlivňuje vnímání skutečnosti. Ději můžete říkat revoluce, nebo puč.