Pekhart: Jednou napíšu knihu
Po světě posbíral plno zážitků, teď Tomáš Pekhart válí v Polsku.
V Legii vaří kuchařka s michelinskou hvězdou. Takový servis jsem nezažil.
Během deseti let poznal život v šesti zemích. Prostřídal sedm klubů. Naučil se anglicky, španělsky, německy, domluví se řecky. Může to vypadat, že si v kočování z místa na místo libuje. Ale s tím na Tomáše Pekharta nechoďte.
„Nacestoval jsem se už dost,“vydechne útočník, kterému na konci května bylo jednatřicet. „Vlastně už ani není moc kam jít, mám pocit, že jsem byl snad všude. S manželkou už oba víme, co chceme.“
Hlavně žádné další stěhování, přelety, zabydlování. To si Pekhart s manželkou Adélou, půlroční dcerkou Noelií a dvěma výmarskými ohaři naposledy užil v zimě, když se přesouval z Kanárských ostrovů do Varšavy. Tam teď za Legii válí: během koronapauzy stihl vyléčit pochroumané koleno, a když se polská liga znovu rozběhla, nasázel ve čtyřech zápasech tři branky a přiblížil titul.
Ale jeho příběh není jen o gólech. „Klidně se ptejte, na co chcete. Máme spoustu času,“prohodí do telefonu, když se uvelebí v sedačce klubového autobusu na cestě k zápasu do Zabrze.
Jak dlouho cesta trvá?
Čtyři hodiny, ale je to pohoda. Normálně máme moderní autobus pro třicet lidí, ale teď, během koronapauzy, jezdíme speciálním – vejde se nás tam osmdesát. Má dvě patra, dolní pro trenéry, horní pro nás hráče, dá se v něm krásně natáhnout. Každý má vlastní čtyřsedačku.
Takže platí, že Legia je v péči o hráče na top úrovni?
Takový servis jsem nezažil ani v bundeslize. V Legii nám vaří kuchařka s michelinskou hvězdou – položila vlastní restauraci a pracuje jen pro klub. Snídaně, obědy, můžu si vzít domů i krabičku s večeří. Dbá se tu na detaily.
Příklad?
Máme třeba nutričního specialistu, který mi kouká přes rameno, co jím, jestli je toho dost nebo málo. Všude jsem slýchal, že jsem tlustý, tady mi naopak říkají, že musím jíst víc. Všechno je promakané.
Prošel jste toho tolik, že můžete srovnávat. Našel jste v Polsku to, co jste předtím hledal?
Polská mentalita je nám Čechům blízko, pojetím fotbalu mi to taky sedí. Ale předtím jsem poznal život v Řecku a ve Španělsku, což je dovolená. Bydlení u moře mi teď chybí, jinak jsme si tu zvykli rychle.
A na hřišti se vám začalo dařit.
Začalo dařit... (úsměv) Víte, tohle je věc, která mě trochu zaráží.
Copak?
V Izraeli jsem dával góly, v Řecku taky, když jsem ve španělském druholigovém Las Palmas po čase dostal šanci, dával jsem je i tam. Ale v Česku to nikoho nezajímalo. Bere se to tak, že druhá španělská liga je kvalitou horší než třeba polská. Přitom je to přesně opačně, to se vůbec nedá srovnat. Teď jsem v polském top klubu, dal jsem pár gólů a najednou se o mně zase v Česku píše a mluví. Je to sranda.
Jste víc na očích, blíž Česku.
Asi to bude tím. Ale třeba v AEK Atény jsem byl nejlepší střelec týmu, měl jsem šňůru, kdy jsem dal v rychlém sledu asi deset gólů, ale nikdo se neozval. Teď jsem se párkrát trefil v Polsku a pořád mi drnčí telefon.
Nejde jen o góly. Jste zajímavý i tím, kolik jste toho za poslední roky procestoval.
Chápu. Je fakt, že během koronapauzy jsem si sedl, napsal seznam zemí, kde jsem hrál, a začal si ke každé dělat poznámky, co jsem tam zažil. Až jednou skončím kariéru, napíšu knížku – aspoň pro rodinu, pro známé, pro sebe, ať se k tomu můžu vracet. Kdybych měl do ní dostat úplně všechno, byla by to obrovská bichle.
Máte tolik historek?
Nespočet. Jednu kapitolu bych klidně mohl věnovat tomu, jak jsme se v zimě stěhovali z Las Palmas do Polska, to byla divočina.
Vyprávějte.
Podepsal jsem smlouvu a těšil se, že zhruba za měsíc za mnou přiletí manželka i s malou Noelií, která se nám narodila před Vánocemi. Mysleli jsme, že automaticky dostane španělské občanství a pas, ale bylo nám řečeno: musíte počkat, až jí bude rok. Na Gran Canarii není ambasáda, takže nemohly nikam odcestovat a já hned po prvním zápase v Polsku prosil trenéra: Pustíte mě na otočku na ambasádu do Madridu?
Pustil?
Jo, ale to už se blížila pandemie. Rychle jsem dceři zařídil pas, poslal ho na Kanáry, holky přeletěly do Česka. Těšil jsem se, že dorazí za mnou, že s manželkou společně v klidu zařídíme bydlení, ale pak vylezla zpráva, že se brzy zavřou hranice. Rychle jsem manželce volal: Půjč si velké auto, sbal věci a jeďte hned za mnou do Varšavy! Jinak se možná pěkně dlouho neuvidíme.
Klika, že ještě stihla projet.
Těsně, hned druhý den hranice opravdu zavřeli. V noci jsme se potkali na benzince za hranicemi, v šest ráno jsme dorazili do Varšavy. Hned jsem šel na trénink, kde nám řekli, že se máme připravovat individuálně. Tak jsem jel zase zpátky domů, kde jsem kromě postele z IKEA neměl nic. Ani postýlku pro malou. Věci ze Španělska dorazily až asi za tři týdny. Blázinec.
Neříkal jste si, jestli jste neměl radši zůstat v Las Palmas?
Tam to bylo ještě horší. Kamarádi mi líčili, že dva měsíce ani nemohli vyjít ven, že i teď jdou maximálně pár metrů od baráku. Policajti pokutovali každého, kdo neměl u sebe účtenku ze supermarketu na víc než 40 eur.
Drsná doba.
Ale mně zůstanou na Las Palmas nádherné vzpomínky. Měl jsem smůlu, že po pěti zápasech vyhodili trenéra, který si mě přivedl, ale zase se nám tam krásně žilo. Hlavně narození dcery jsem bral jako zázrak, protože doktoři mi opakovali, že zřejmě děti mít nikdy nebudu. A čím víc jsem o tom přemýšlel nebo mluvil, tím víc to na mě doléhalo.
V čem?
Věděl jsem, že v každém týmu, kde jsem byl, byli dva tři kluci, kteří prožívali něco podobného. Není to úplně neobvyklá věc. I lékaři tvrdili, že u top sportovců může tyhle problémy vyvolávat kombinace fyzické a psychické únavy. Na Kanárech ze mě zřejmě tenhle tlak opadl. A porod byl pro mě největší zážitek v životě – žena rodila doma.
To chce odvahu, ne?
Od doby, co jsme byli v Řecku,
máme kamarádku jogínku, která k tomu manželku inspirovala. Nejdřív jsem moc nesouhlasil, ale když jsme se pak potkali s porodníkem, udělal na nás dojem. Řekl: Nechci vás přesvědčovat. Vy musíte přesvědčit mě, že jste pro domácí porod ti praví. Malá se pak narodila přímo do mých rukou a věřím, že právě díky tomu je pohodářka. Prospí celou noc, zvládá cesty letadlem, všechno v klidu.
I vy s manželkou jste měli na Gran Canarii pohodový život?
Naprosto. Minulý rok za mnou přiletěl kamarád, vyrazili jsme do přírodní rezervace Roque Nublo, ve skalách jsme si postavili stan a ráno se probudili nad mraky... Úžasné, to se musí zažít. Když jsem pak po všech peripetiích začal hrát, hned jsem začal dávat góly. A když mi trenéři předtím nevěřili a nedostával jsem se ani do nominace, hodil jsem to za hlavu a šel na pláž.
Nepřeháníte?
Trochu. Ale určitě to člověk snáší líp, když je na krásném ostrově než někde v Turecku u syrských hranic, kde se nudí nebo padá do deprese. A změny trenérů? Zvykl jsem si. Když jsem byl v AEK Atény, v půl jedenácté v noci před zápasem mi v hotelu zazvonil telefon: Přijď na recepci! Trenér Poyet, který si mě přivedl, se tam loučil se spoluhráči a ptal se, jestli má jet na dovolenou na Mykonos, nebo Santorini. Z minuty na minutu ho vymetli a nám hráčům řekli: Zůstaňte vzhůru, za chvíli přijede nový kouč!
To zní bláznivě.
V jednu v noci nám představili trenéra, kterého jsem neznal. Druhý den jsem měl být v základu, v zápase předtím jsem dal dva góly, najednou lup ho – nebyl jsem ani v nominaci. Ale jsou horší věci.
Třeba?
Během angažmá v izraelské Beer Ševě spadla raketa pět kilometrů od baráku. Čekal nás zápas v Evropské lize, seděl jsem doma, najednou začal řinčet alarm. Hned jsem běžel dolů, do místnosti, které místní říkají ofis, ale kancelář to není. Je to normální bunkr.
Co vám běželo hlavou?
Člověk ani nestihne přemýšlet. Na dveře mi bušilo deset dělníků, kteří venku stavěli barák – rozrazili vrata a běželi se schovat taky. Zavřeli jsme se a čekali, až to bouchne. Když jsem vylezl, vzal jsem mobil, zavolal manažerovi a oznámil mu: Tady už nebudu. Měl jsem krásnou smlouvu ještě na dva roky, ale v tu
chvíli mi to bylo úplně jedno.
Spakoval jste se hned?
To nešlo, i ten večerní zápas jsme museli odehrát. Šéfové nám řekli: Když nenastoupíte, teroristi to budou brát jako vítězství. Nikdo hrát nechtěl, i soupeři z Nikósie se báli, ale nikoho to nezajímalo.
Jiný svět.
Úplně. Nepovolili mi dojíždět hodinu z Tel Avivu, takže jsem bydlel asi čtyřicet kilometrů od Pásma Gazy, na kraji pouště, tam jsem si zvyknout nedokázal. Otevřel jsem dveře a pár metrů od domu se procházeli velbloudi. Byl jsem na kafi a vedle mě si osmnáctiletý kluk položil samopal. Jindy jsem šel k moři na ryby, pláž byla celá obehnaná ostnatým drátem a za ním snajpři s kukátky... Vrcholem bylo, když si s námi přišla zatrénovat jejich elitní vojenská jednotka.
Co se dělo?
Dorazili mladičcí kluci, v ruce samopaly. Jednoho jsem se zeptal: Kolik už jsi zabil lidí? A on na to: Asi čtyřicet. Říkal to s hrdostí, jako by na to byl pyšný. V tom jsem nedokázal žít, manželku jsem tam ani nechtěl brát. Zvlášť, když předtím jsme byli v Aténách, což je pro nás ráj. Až skončím kariéru, budeme tam žít do konce života.
Tolik vás ohromily?
Stačí mi po přistání ucítit vůni na letišti a jsem úplně hotový. To město nás prostě přitahuje, je magické, úžasné. Ve volnu jsme vyráželi do Pirea a na maličké ostrovy, jiné než jsou profláklá Kréta nebo Rhodos. Mám v Řecku spoustu kamarádů, dařilo se mi tam. Fanoušci mi píší, ať se vrátím. A já to mám v plánu, i když si známí klepou na hlavu, protože vědí, že jsem v Řecku zažil věci, které se těžko chápou.
Například?
Schovám si to do té knížky. (smích) Ale jedna historka za všechny: měl jsem ve smlouvě bonus za vítězství v řeckém poháru. Vyhráli jsme ho, šel jsem do kanceláře pro peníze, protože tam se všechno vyplácí cash. Přede mnou ležela obálka a od šéfů jsem slyšel: Jen nám podepiš tenhle papír a je to. Podepsal jsem, vyšel ven a viděl, že ostatní mají ty obálky nějak větší... Zalezl jsem na záchod, rozbalil to a viděl, že mám v obálce pětinu peněz, co jsem měl dostat. Zbytek už jsem samozřejmě nikdy neviděl.
To zní jako ponaučení.
Přišel jsem z bundesligy, kde podaná ruka platila. Byl jsem mladý, naivní, nenapadlo mě, že to bude v Řecku fungovat takhle. Hodně se toho od té doby změnilo. Do Německa jsem se stěhoval kamionem, teď nám stačí dvě tašky. Nic extra nepotřebujeme, žijeme jako minimalisti.
Fotbalově minimalista nejste, i v bundeslize jste stihl v první sezoně devět gólů. Nešlo tehdy před osmi lety z Norimberku poskočit výš?
Šlo, měl jsem nabídku z Dortmundu. Odcházel jim Lewandowski, hledali náhradu. Probíral jsem to na Euru v Polsku i s Tomášem Rosickým, shodli jsme se, že bude lepší ještě zůstat. A Norimberk mě stejně nechtěl pustit.
Mrzí to zpětně?
Možná jsem si někdy řekl: Byl jsi blbej, měl jsi na to víc tlačit. Ale v tu chvíli mi přišlo rozumnější neodcházet. Byl jsem spokojený, dařilo se mi.
Teď se vám v Polsku daří znovu. Ozval se někdo z reprezentace?
Tuhle otázku jsem dostával všude, kde jsem hrál. Dával jsem góly a lidi se zajímali: Proč nejsi v repre?
Co jste odpovídal?
Krčil jsem rameny. Začínal jsem v nároďáku ve dvaceti, stihl devatenáct startů, ale postupně trenéři začali radši povolávat hráče z české ligy, kteří měli za sebou teprve pár zápasů. Tak jsem to přestal prožívat. Kdyby mě ještě někdy pozvali, manželka mě možná stejně nepustí. (úsměv) Je ráda, že mě aspoň během pauzy má doma.