Do kina s párky na fazolích. Zač covid-19 nemůže

Kina roní nad jarními ztrátami krokodýlí slzy a důvod jistě mají. Od počátku nouzového stavu se nepromítalo vůbec, po otevření se musely dodržovat rozestupy ob řadu i mezi jednotlivými dvojicemi, a hlavně se nesmělo prodávat občerstvení. Což byl zákaz, který počínaje dneškem sice také již padá, nicméně stále platí, že se zakoupené poživatiny nemohou nosit až do sálu.

A to podle provozovatelů kin znamená, že diváci zůstanou doma i nadále.

Dokonce se už stalo, že dívky si koupily lístky, přešly k baru a po zjištění, že má zavřeno, se vrátily k pokladně a vyžádaly si vstupné zpět.

Možná to zní poněkud překvapivě, člověk by čekal, že se do kina chodí za jiným zážitkem než kulinářským, naopak leckdo by uvítal, že už se na vedlejším sedadle nechroupá, nešustí, nemlaská, nebublá, nesrká, neloká, nefrká a nekrká.

Jenomže kina svým návštěvníkům vnucovala popcorn s Coca-Colou jako nezbytný doplněk moderní popkultury tak vytrvale, že u nich za dvacet let vypěstovala rituální závislost, svého druhu Pavlovův reflex.

Jakmile totiž naskočí reklamy, začnou se sbíhat sliny a mozek automaticky vyšle ruce signál, aby zašátrala v kelímku. Pravda, do jisté míry může jít rovněž o reflex řekněme sebeobranný: když už film nestojí za nic, alespoň žaludek bude spokojený.

Nicméně fakt, že v průměru nyní sedí na představení v sále od pěti do deseti lidí, se třeba líbí epidemiologům, méně už filmovému průmyslu, jenž tvrdí, že sedmdesát procent příjmů kin stále ještě obnášejí vstupenky.

Ale že by neochota lidí vrátit se k velkému plátnu pramenila pouze z gastronomických pohnutek?

Samozřejmě jsme za karantény zpohodlněli, a ruku na srdce, doma u televize či monitoru počítače se člověk slastně rozvalí, obloží se polštáři, a především libovolným množstvím proviantu, který je pro hlediště kin stále tabu. Proč se tedy trmácet takovou dálku a přitom hladovět?

Do toho musíme kličkovat mezi přívalovými dešti, omezovat rodinné rozpočty, a proč to nepřiznat, pořád ještě se výprav do společnosti trochu bojíme.

Přesto si lze představit situaci, kdy diváka ani strašák nákazy, ani bouřka, ani snížený plat, ba ani kručící břicho nezastaví.

Stačil by jeden jediný hit, film z rodu „to se musí vidět“, předmět fanouškovských soutěží, kdo se k němu dostane první a bude moci méně šťastným vykládat, jestli se Avengers zase dali dohromady nebo zda agent 007 i tentokrát přežil.

Nic takového se však zatím neobjevuje – a vzhledem k tomu, že nejen velká hollywoodská studia své trumfy vesměs posouvají na podzim nebo odkládají až na příští rok, motivace filmových nadšenců se blíží nule.

Reprízy, dokumenty, evropská alternativa, to zkrátka není typ podívané, která vyprodává sály i bufety. A dokud nepřijde titul hodný termínu událost, budou lidé uvyklí karanténnímu streamování sedět doma, i kdyby už měli za sebou třebas i očkování proti koronaviru.

Nejenom stav kin se obrazně řečeno zakonzervoval v jiných poměrech, jak ostatně dokládá i přiléhavá historka o konzervě skutečné. Změna chování se totiž promítá také do druhu odpadků, které po sobě diváci zanechávají. Dříve se po představení zametaly zejména bílé závěje pražené kukuřice – a dnes?

V jistém kině ohlásili vskutku netypický nález, prázdnou plechovku od párků s fazolemi.

Za to už covid-19 opravdu nemůže.