Ústecká Antigona vrací punku jeho pravý smysl
Kreón s kytarou, Isména se saxofonem, Antigona a Haimón u mikrofonu. Nejvýraznějším momentem ústeckého nastudování Sofoklova dramatu Antigona je bezpochyby punková píseň Fuck You, Daddy, jejíž název se dokonce dostal do podtitulu inscenace.
Chytlavý song
Pro Činoherní studio ji připravil hostující režisér Dodo Gombár dle úpravy, kterou vytvořil spolu s Jiřím A. Trnkou. Autoři téma téměř dva a půl tisíce let staré antické hry zmodernizovali. A učinili tak s velkým citem. Jejich Antigona sice využívá neurčitých moderních prvků, jako jsou betonová scéna či civilní kostýmy, avšak jádro a děj zůstávají beze změn. Trnka s Gombárem klasiku zpřístupnili tím, že z ní vydestilovali nadčasový motiv vzpoury. Bouří se spontaneita proti zákonům, svoboda proti totalitě, především však mladí proti starým.
Sám Kryštof Rímský, který se výraznou rolí Kreóna se zdejší scénou loučí, v rozhovoru před premiérou předeslal, že Gombárovo nastudování bude punkové v pravém slova smyslu. A je tomu skutečně tak. Ač se toto slovo za poslední roky silně zprofanovalo, v Ústí akcentují jeho původní polohu vzpoury. Chytlavý punkový song, který vzbudil u diváků největší ohlas a je mimochodem až překvapivě dobře podaný, tuto polohu inscenace jen podtrhuje.
Nešťastný diktátor
Výrazný hudební moment je však zároveň i jasným předělem večera. Zatímco první polovina má tendenci příliš vysvětlovat (úvodní dlouhé entrée Eurydiky Marty Vítů) a nechává herce jen rozehřívat (Andrea Berecková v titulní roli zde trochu zaniká), po písni vše nabírá zcela jiné obrátky. Je to právě postava Antigony a výkon její představitelky, který náhle graduje a dostává dosud poklidné představení do napínavějších sfér. Vedle Bereckové zaujme i Adam Ernest v úloze bezpáteřního kancléře či Lukáš Černoch jako věštec Teiresias.
Pozornost na sebe však strhává především Kryštof Rímský; svému Kreónovi vedle očekávané zpupnosti, nadřazenosti a zaslepenosti dodává i potřebnou dávku vnitřní nejistoty a sebelítosti. Rímskému se na relativně malém prostoru povedla studie onoho „nešťastného diktátora“. Tedy člověka, který se konečně dostal k moci, aby chtě nechtě uvedl do pohybu mašinerii, která se mu nakonec vymkne a pohltí i jeho samého.