Velký policejní koronaúlet
Hrozit drobným zlodějíčkům osmiletým vězením kvůli nouzovému stavu je nejenom absurdní a nespravedlivé, ale i protiprávní.
Ukradli jste v nouzovém stavu housku s marmeládou? Podle zákona vám hrozí až osm let za mřížemi. Zní to absurdně a nespravedlivě. A ještě něco: není to pravda. Zprávu mírně zkreslili novináři, což se dá pochopit (ani tentokrát se z přestupku nestává trestný čin, takže k soudu půjde jen krádež věci dražší pěti tisíc nebo získané vloupáním, kapsářem či recidivistou).
Co už se však pochopit nedá, je to, že trestní zákoník v rozporu s jeho textem vyložilo Nejvyšší státní zastupitelství a přimělo tím policisty v zemi, aby s ním stejně neopatrně nakládali. V půli března sdělilo, že vyhlášení nouzového stavu vládou povede k používání vyšší trestní sazby u několika trestných činů, kde s tím počítá zákon.
Policisté dostali befelem posuzovat i malou krádež nikoliv podle prvního, ale podle čtvrtého odstavce příslušného paragrafu. Neznamená to jen, že se z nejvýše dvouletého vězení stává osmileté. Z přečinu je rázem zločin, případ přebírá kriminálka, soud musí zlodějíčkovi ustanovit obhájce, kterého zlodějíček tvrdě zaplatí. Stíhání nepůjde podmíněně zastavit, ani když je to jeho první přešlap a rychle nahradí škodu. Soud mu nemůže poslat elegantní trestní příkaz, ale koná se hlavní líčení s dokazováním. V něm nerozhoduje samosoudce, ale celý senát. Zlotřilce nesmí potrestat ani veřejně prospěšnými pracemi, které by potřeboval jako sůl, ve hře je jen vězení nebo podmínka, pro zloděje nejméně účinné tresty. A pak je tady ona osmiletá pálka, pro kterou žalobci mnohem častěji dávají návrh na vzetí obviněného do vazby, protože je přece „ohrožen vysokým trestem“.
Jak už bylo řečeno, celý ten cirkus je nejen zbytečný a hloupý, ale i protiprávní. Podívejme se, co říká onen čtvrtý odstavec, písmeno b) u krádeže: „Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.“
Zákon tedy použití přísné sazby váže pouze na dvě rozhodnutí úřadů: na stav ohrožení státu a na stav válečný. Oba vyhlašuje parlament, nikoliv vláda. Pouhý nouzový stav je vládě svěřen proto, že má nižší intenzitu. Vyhlásí-li ho tedy, hodnocení krádeže podle trestního zákoníku to nijak nezmění, neboť zákonodárce výslovně napsal, že se tak stane pouze u parlamentních stavů.
Epidemie, která nepřišla
Kromě nich hrozí drakonický trest už jen v případě událostí, které nastanou objektivně, bez jakéhokoliv úředního rozhodnutí: „Živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.“Živelní pohroma v Česku nebyla, zbývá nám tedy ona „jiná událost vážně ohrožující zdraví“.
Ano, v zemi se šířil nový typ viru. Ale kdy a kde? Od 12. března, kdy vláda vyhlásila nouzový stav, do 17. května, kdy ho ukončila? Moment! 11. března byl tedy klid a 18. května také? Co má ona objektivní událost společného s usnesením vlády, zvláště v případě, kdy na ně zákon záměrně neváže aplikaci čtvrtého odstavce? Váže ji na objektivní událost, zjevně tedy na krádež, která se odehraje bezprostředně a přímo v postiženém místě. Na rabování uzavřené oblasti. Na uzmutí pomůcek pro zdravotníky v akci. Na vybílení domu zasaženého povodní. Ne toho, o kterém tak rozhodne vláda, ale kterým skutečně protéká voda.
Nový virus byl hrozbou neznámou a nevyzpytatelnou. Nikdo dnes neví, zda se ho podařilo přibrzdit díky karanténě a rouškám, anebo nezávisle na nich. Faktem však je, že intenzity „události vážně ohrožující zdraví“nabyl jen na několika konkrétních místech – v domově důchodců, kde onemocněla většina klientů, ve zvláště zasažené vesnici, v dole, kde se nakazili horníci. Nikdy však neměl parametry celostátní epidemie.
U chřipky se za epidemii považuje onemocnění 1,6 člověka ze sta. Epidemie celonárodní tak nastane při 160 tisících pacientech. Chorobou covid-19 se nakazilo dvaatřicetkrát méně lidí, a to za bezmála půl roku, nikoliv najednou. Nebo je oním důvodem pro vyšší tresty ekonomická krize, „událost vážně ohrožující majetek“? Nevyvolalo ji náhodou zase to stejné usnesení vlády? A jak mohlo Nejvyšší státní zastupitelství už
13. března vědět, že nastane? Bude se tedy za krádež dávat osm let až do příštího růstu? Proč se s tím potom skončilo 18. května?
Autor rozhodně nechce bagatelizovat nebezpečí tajemného viru, ale ukázat, jak nepřijatelně si státní zastupitelství zjednodušilo práci, když použití čtvrtého odstavce automaticky svázalo s usnesením vlády. Vláda vyhlásila nouzový stav preventivně pro celou zemi a nezkoumala, kde právě virus řádí a kde ne, kdo v příštích týdnech zchudne a kdo vydělá.
Platil tedy i ve městě, do jehož nemocnice za tři měsíce nezavítal jediný nakažený pacient, či ve skladu e-shopu, který měl díky karanténě obrat větší než na Vánoce. Nyní už naopak neplatí ani v okolí Dolu Darkov, kde se nemoc rychle šíří mezi horníky. Ukrást jim barel s dezinfekcí je tedy zase jen „za dva roky“, šlohnout před měsícem v e-shopu chytrý vysavač bylo „za osmičku“.
Ani vláda se přitom netajila tím, že termín skončení nouze je ryzí politikum. Ministři se o něj dohadovali jako při každém jiném kšeftování a bez uzardění přiznávali, že jim jde hlavně o to, aby mohli nakupovat respirátory bez výběrového řízení.
Jestliže tedy žalobci do 17. května veleli stíhat zlodějíčky po celé zemi pro zločin a ráno
18. května (v den, kdy se na respirátory zase muselo vypsat výběrko) se plošně vrátili k přečinu, pak naprosto zjevně porušovali trestní zákoník. U něj navíc, na rozdíl od jiných zákonů, platí jasné pravidlo: mám-li o interpretaci pochybnosti, musím ji zúžit ve prospěch obviněného.
Z nejvýše dvouletého vězení se stalo osmileté, z přečinu je rázem zločin, případ přebírá kriminálka.