Hudební Anděly ovládl Mišík
Podle výsledků letošních Andělů to vypadá, že kdyby Vladimír Mišík nic nevydal, neměli by akademici koho oceňovat. Má šest sošek včetně nejlepšího alba, a to i v kategoriích rocku, folku, nejlepší písně a nejlepšího videoklipu.
Očem to svědčí? Že letitá, vyzrálá a trendům nepodléhající kvalita poráží příliš okatou snahu o světovost, kterou předvádějí „mladí“? A že ani po tolika letech nestoři nenacházejí konkurenci? Což o to, Mišíkovo album je povedené, o tom nemůže být pochyb.
Ale jelikož se o něm hovoří jako o jeho posledním, nelze nespolknout poznámku, zda se občas neoceňovaly spíš zásluhy. Jinými slovy, nejsem si úplně jist, zda Vladimíra Mišíka řadit mezi folkaře. Bylo by mimochodem zajímavé vědět, co o tom soudí do Síně slávy uvedený Jiří Černý, asi nejvýraznější postava tuzemské hudební publicistiky.
Upocené humory a špatný vtip
Co dalšího letošní Andělé, předávání bez publika a „moderovaní“místy dost upocené humory tropící
Ewou Farnou, vypověděli o stavu současné tuzemské populární hudby? Nic moc povzbudivého.
Kapela roku Mirai je snad špatný vtip, takhle parta nemá totiž špetku osobitosti ani výlučnosti. Je to sériový výrobek. Rovněž se nemá cenu bavit o nominaci Chinaski, jejichž hudba se už hezky dlouho točí v kruhu a ani překotné personální změny z poslední doby nehovoří právě v jejich prospěch.
Výmluvné věci se děly i mimo ocenění, v rámci živých vystoupení. Klára Vytisková s Lake Malawi, Paulie Garand, otřesná emo rapová dvojka Calin & STEIN27. Tohle že by měla být výkladní skříň současné mainstreamové tvorby?
Rozpaky z prázdnoty
Odvozeniny, podbízení se, faleš, přehrávané emoce. Samozřejmě nemohl chybět šlágr Srdce nehasnou, který Richard Krajčo stvořil pro Karla Gotta a jeho dceru Charlotte Ellu. O nominaci na skladbu roku si mimochodem také myslím své, zde se opět oceňovalo něco jiného než hudební kvality. Píseň si střihl sám Krajčo, samozřejmě si při zpěvu v pravý čas svůdně prohrábl kštici a vůbec dával všemožně najevo, o koho tu jde především. (Sebe)promo na jedničku, ale jinak opět jedna póza za druhou.
A tak nakonec z toho nejlépe vyšly „okrajové“kategorie. Proti objevu Zvíře jménem podzim nelze nic zásadnějšího namítat ani proti udělení sošky v kategoriích jazz (kapela Vertigo) nebo klasika – Ivo Kahánek, Bamberger Symphoniker a Jakub Hrůša.
Jinak ovšem rozpaky. Nejen ze všechno výše vyřčeného, ale také z pocitu jakési marnosti a prázdnoty. Z neochoty jít alespoň trochu
proti všeobecnému očekávání, nebýt za každou cenu přívětivý, neškodný nebo ufňukaný (viz zmínění rapeři vzdychalové).
I díky účasti hostujícího Bena Cristovaa při vystoupení kapely Mirai jsem měl intenzivní pocit, že sleduji spíše výběr kandidátů, kteří budou Česko reprezentovat na Eurovizi mezi čelnými zástupci estonské, albánské a černohorské pop-music.