Plzeň: vítězství pro Čišovského
Frajer Čišo
Navštivte náš zpravodajský portál www.idnes.cz
Bylo jim osmnáct, když se potkali poprvé. V tanečním baru Peklo po sobě lehce pokukovali, jenže on měl přítelkyni, ona přítele.
Ani napodruhé to v Humenném, na východě Slovenska, nebylo nijak osudové: „Já si myslela, že se jmenuje Peter, tak jsem se mu falešně představila jako Kristýna.“
O fotbalistech, zvlášť o těch mladých, si myslela, že jsou to namyšlení a nezodpovědní floutkové, kteří si dovolí cokoli, jen aby získali, co chtějí.
„Ale nevedela, že ja som anielik,“rozesmál se Marián Čišovský před pěti lety, když se rozhodl, že svůj příběh odvypráví do knížky.
Aby za sebou nechal odkaz, který nikdy nezmizí.
Aby vzpomínal a těšil se z toho. A hlavně aby upozornil na potvoru, o které se skoro nic nevědělo.
Amyotrofická laterální skleróza. Nevyléčitelná nemoc se zkratkou ALS. Bývalý premiér Stanislav Gross na ni zemřel. Ani zázračný vědec Stephen Hawking ji nepřekonal, byť se dlouhé roky snažil.
Jak jsme (ne)napsali knihu
Zatímco váš mozek funguje pořád perfektně, svalové buňky z těla mizí. Nejdřív s vámi lehce škubají, najednou zakopáváte, upadne vám vidlička při obědě. Taky máte problém zapnout si knoflík u košile nebo zip u kalhot. Postupně si skleničku vody přidržujete oběma rukama. A když zjistíte, že stejně cintáte, dostanete do skleničky brčko.
Pak se jednoho dne nevyčuráte bez pomoci a jen čekáte, až vás posadí na invalidní vozík.
A na konci už nejde ani to. V neděli anielik odešel do nebe. Bylo mu čtyřicet let. Nevyléčitelná nemoc zadusila bojovníka Čišovského po drsných šesti letech, manželka Martina zůstala se třemi dětmi sama.
Knížka o Čišovi nikdy nevyšla, síly ho opouštěly příliš rychle. Jestli něco zůstane, tak jeho hlas nahraný v archivu. Tajně jsem doufal, že tu audiostopu už nikdy neuslyším, což by znamenalo, že Marián vyhrál. Jenže ono vyhrát nešlo.
Moc jsme toho nestihli, chabé tři hodinky, ale stejně to je zkušenost na celý život. Tehdy ještě mohl mluvit. I když zadrhával a věty za sebou lepil pomalu a občas nesrozumitelně. Manželka nezřídka fungovala jako tlumočnice. On přesto plánoval, že si koupí diktafon, aby měl svoje myšlenky kam nahrávat, když bude mít na povídání energii: „Spousta lidí je na tom stejně jako já a potřebujeme dát vědět, co tahle choroba znamená.“
Příběh o Marošovi
Marián se měl narodit jako Maroš, jenže rodičům to komunisti nedovolili, protože tohle jméno nebylo v kalendáři. A tak je Maroš aspoň Čišovského prvorozený syn. Druhý je Martin, jako třetí se narodila Tinka. Konečně holčička: „Nechtěli jsme, aby měla ve jméně písmenko r. Co kdyby ráčkovala?“
V očích měl plamínky, jak chtěl bojovat, i když tušil, že je zle. Na amyotrofickou laterální sklerózu není lék: „Každou vteřinou se ve mně něco mění. Každá věta ve mně vyvolává jiný pocit a já nevím, kam to půjde a jak to bude pokračovat. Když budu o stejné situaci mluvit zítra, zase to bude jiné. Střídají se ve mně nálady a někdy jsem strašně nepříjemný. Nebaví mě, že nemůžu dělat, na co jsem byl celý život zvyklý. Neumím se o sebe postarat a jsem na obtíž. Ale když se s manželkou pohádáme, snažíme se do večera usmířit, abychom měli pěknou noc.“
Chytil Martinu za ruku a rozplakal se.
Fotbalista a tanečnice
40 let bylo Mariánu Čišovskému, když podlehl amyotrofické laterální skleróze. 4 tituly získal. Tři slovenské (2000, 2001, 2008) a český (2013).
„Doma v Humenném jsem z tréninku chodil pěšky, přes náměstí. Za páskem diskmana a do sluchátek mi většinou hrála kapela U2, kterou jsem měl nejradši. Vždycky jsem se těšil na chvíli, jak zastavím u obchodu s luxusními džínami, kde Martina prodávala. Nejdřív jsem se snažil nakukovat dovnitř a pak jsem si dodal odvahu, abych vešel a pokecal.“
On byl fešák na první pohled, vzpřímená sebevědomá chůze, tmavé oči a dlouhé černé vlasy, které mu pak na vojně ostřihali nakrátko. Taky ona byla kráska. Hluboké plaché oči, něžný úsměv, v drobné postavě moře energie. S ulízanými vlasy s copánkem tancovala ve folklorním souboru Chemlon: „Já byl taneční antitalent. Buď mi tancovaly jen ruce, nebo jenom nohy. Maťu jsem považoval za bohyni pohybu.“
Na začátku léta 1999 se vracela ze zájezdu v Salt Lake City, ale na autobus do Humenného už s ostatními nenastoupila: „Zůstalas se mnou v Bratislavě, pamatuješ?“
„Já bych se k tobě nenasáčkovala, kdybys mě nepřemluvil.“
Když tu ironickou poznámku dořekla, Marián se strašně rozesmál. Až mu drhlo v hrdle, jak krásně a dlouho se chechtal. Nemohl se zastavit, slin v puse bylo čím dál víc. Zároveň u toho hleděl zamilovaně na manželku, která mu podávala pohár s neperlivou vodou: „Tys měla tehdy tašku, která vážila snad třicet kilo, a já ji musel vláčet přes celou Bratislavu.“
„Budu dělat, že jsem to neslyšela,“reagovala Martina naoko dotčeně.
Když se manžel přitulil, honem změnila tón: „Byla jsem tak zamilovaná, že jsem zradila soubor a zůstala s Mariánem.“
Nebylo to bolavé koleno
Čišovský přestoupil z Humenného za pár kaček do Interu Bratislava a jeho kariéra mohla začít. Dva roky v Žilině, dva v Petržalce, třikrát z toho získal slovenský titul. Následoval přestup do Temešváru, kde ho trenér Uhrin šoupnul z pravého beka na stopera. Byl to nesmírně prozíravý krok, protože právě takového středního obránce hledala Plzeň v roce 2011. „Technicky přesný, rychlý, přemýšlivý. Důraz nahrazoval inteligencí. I díky tomu dával hodně gólů. Vnímal, co může přijít za chvíli. Víte, já vždycky tvrdil, že pokud chcete být úspěšní, musíte být konstruktivní už zezadu. A Čišo přesně tuhle podmínku splňoval. Zapadl nám do mozaiky. Navíc to byl vůdce. I když tak nevystupoval navenek, měl u ostatních obrovský respekt,“říkal trenér Pavel Vrba, když se u Čišovského začalo projevovat cukání svalů a přestal oblékat dres s číslem 28. Poslední zápas odehrál na konci března 2014, kdy Plzeň převálcovala 6:0 Liberec. Najednou Čišovského jméno ze sestavy zmizelo. Proč? Prý bolavé koleno.
Důvod byl úplně jiný, děsivý a krutý. Jen se o tom dlouho nemluvilo. Plzeň ho ze soupisky nikdy nevymazala, dál ho taky platila a jeho místo v kabině zůstávalo netknuté, přesto Čišovského kariéra skončila.
Bohužel bylo stále hůř, daleko hůř. Borec, který si zahrál na olympijských hrách 2000, zvládl patnáct zápasů za slovenskou reprezentaci a bránil Messiho, Ribéryho nebo Ibrahimovice v Lize mistrů, mizel před očima. Vytrácel se, postava trénovaného sportovce se bortila pod náporem nemoci. Nejdřív odcházely svaly kolem krku, nohy se mu zúžily a prsty na rukách se krabatily.
Když v květnu 2015 dorazil na mistrovské oslavy, neplakal zdaleka jen on. Čišovský pokulhával, a když chtěl zamávat fanouškům, ruce zvedal ztěžka. Na hlavním transparentu svítil nápis: Titul pro Čišu.
Od té doby už se na veřejnosti ukazoval jen výjimečně.
Mám radost, že žiju
„Divně mi vibrovaly svaly a já si říkal: Co je to za blbost? Seděl jsem před tréninkem v kabině, převlékal se a zničehonic mi trhlo ve stehně. Nejdřív úplně nenápadně, pak čím dál častěji a víc. V létě 2014 mě hokejista Venca Pletka pozval do výzvy Ice Bucket Challenge na podporu výzkumu ALS, tak jsem se polil ledovou tříští ve sprše, a za dva měsíce mi doktoři řekli, že tu nemoc mám. Já tušil, že mi něco je, jen jsem si nechtěl připustit, že je to tak špatné.“
Díky charitativním penězům z nadace Spolek 28 mu přestavěli dům na bezbariérový, denně za ním chodili spoluhráči, ale jak svinská nemoc postupovala, zůstával čím dál častěji jen s manželkou a dětmi. To oni jediní mu rozuměli, když už nedokázal říct ani slovo.
„Pokaždé když od Mariána odcházím, strašně to bolí. Sednu do auta, chytnu volant a bulím,“líčil loni na podzim záložník Pavel Horváth, jeden z nejbližších z plzeňské party.
Čišo se nevzdával, i když věděl, co přijde.
Že se přestane hýbat úplně, že zemře. „Co mi přináší největší radost?“zopakoval tehdy na pražském Smíchově otázku, kterou ode mě slyšel před vteřinou. „Radost mi dělá, že žiju. Že mám pro koho žít. Že máme zdravé a krásné děti. Že kluci přijdou ze školy, sednou si vedle mě, otevřou úkoly z matematiky a já jim můžu vysvětlit, jak je počítají. Zatím můžu. Zatím můžu...“
Manželka ho něžně pohladila po dlani a on pomalu zavřel vlhké oči, aby nebylo vidět, jak ho trápí, co přijde.
Byl jsi frajer, Čišo!
A vždycky budeš!