USA: slovo válka už není metafora
Politický střed se sype, zatímco mezi sebou v ulicích válčí ozbrojené bojůvky krajní levice a krajní pravice. Střed je neumí zastavit, protože na to nemá sílu, ale vlastně to ani nechce.
NEW YORK Protesty proti rasismu a protiprotesty dospěly tam, kam zákonitě musely: Američané se na ulicích začali zabíjet mezi sebou. Slovo válka už není metafora, začíná to být popis situace.
Ve městech probíhají rozhořčené územní bitvy dvou znepřátelených kmenů americké zpolarizované politiky. Mají už první padlé. V Kenoshi, bezvýznamném wisconsinském městě, jež nikdo neznal, zastřelil sedmnáctiletý samozvaný strážce „pořádku a majetku“, který tam kvůli tomu přijel z Illinois, dva lidi. On střílel, ti dva ho předtím honili, srazili na zem, přičemž třetí na něj vytáhl pistoli. Toho mladík jen zranil, čímž se zřejmě zachránil.
V Portlandu kdosi o víkendu zastřelil „protidemonstranta“. Médii malovaný černobílý obraz „převážně pokojných demonstrantů“, proti nimž stojí nebezpečná krajní pravice se střelnými zbraněmi, se rozpadá pod tíhou faktů. Ozbrojeny jsou obě strany.
Ale to není novinka, „bezrasovou zónu“v Seattle, jíž to všechno začalo, střežili ozbrojenci s puškami a neprůstřelnými vestami. Protože to byli ti správní a nehodili se do bájesloví právě vytvořeného světa bez násilí, byli dlouho zapíráni.
V Portlandu zase už před měsícem bylo za jedinou noc vystříleno 150 nábojů.
Úřady tehdy vydaly zprávu, že násilí se utišuje, což znělo vzhledem k dění stejně nemístně jako závěrečná věta z Remarqueovy knihy Na západní frontě klid.
To vše ale provází ještě jedna věc, která je zlověstnější než občasná střelba mezi protestujícími a protiprotestujícími. Amerika začíná být zdivočelou zemí.
V Texasu se do sebe pustily dvě skupiny rozvášněných bojovníků za svobodu – každá za jinou – narychlo vyrobenými zbraněmi, mezi nimi byly žerdě, na nichž vlály americké vlajky.
V Minneapolis lidé uviděli na ulici mrtvého černocha, vedle něj pistoli a kolem policisty obehnávající místo páskou. Dav se na nic neptal a rovnou vyrazil rabovat do nejbližších obchodů. Bylo to jako Pavlovův reflex. Odnesl to supermarket a obchod s elektronikou. Nikoho nezajímalo, že „policií zastřelený“ černoch ve skutečnosti spáchal sebevraždu.
Z New Yorku přišlo zcela otřesné (byť zpochybňované) video, jak skupina v šortkách a tričkách objeví pod autem vyděšeného medvídka mývala. Přejedou ho a nakonec to křičící a zmítající se zvířátko ubijí baseballovými pálkami.
Ve Washingtonu se konal jiný hon, o jehož pravosti není pochyb: demonstranti čekali kolem Bílého domu na lidi, kteří si byli vevnitř poslechnout Trumpův sjezdový projev. Když hosté vyšli ven, dav si je rozebral, vyhrožoval jim, strkal do nich, nadával jim, několik lidí v oblecích skončilo povaleno na zemi, situaci musela zachraňovat policie. Pod videy bylo občas v diskusi napsáno: To by byl celoamerický poprask, kdyby to bylo naopak, a přesně takto by útočila krajní pravice na demokraty jdoucí z volebního projevu Joe Bidena...
A k těmto obrázkům si přidejte záběry těžkých pick-upů řítících se ulicemi s vlající vlajkou a uplatňujících své „ústavní právo“na volný průjezd nájezdem do uskakujících demonstrantů a střílením z paintballových pušek.
Dr. Divnoláska
Desítky let se o Americe říká, že je rozdělena jako nikdy. Ale to bylo jen šimrání. Až teď je to opravdu jako nikdy. Je to velmi hluboké a velmi nebezpečné. A takřka nevyléčitelné. Nestřetávají se dvě tváře jedné země, to jsou dva odvrácené světy.
A přitom je to teprve začátek, protože skutečná volební kampaň se teprve rozjíždí. Obě strany říkají, že jde o osud Ameriky, historický střet ve stylu buď, anebo. Volby už nejsou záležitostí politiky a programů, ale čiré nenávisti. V takovém počasí poroste nesmiřitelnost jako v pařníku.
Demokraté si po koronaviru, který srazil Trumpa do kolem, jelikož mu ukradl silnou ekonomiku, jeho hlavní eso, mysleli, že už mají vyhráno. Teď se musí znovu bát, protože upustili džina své vlastní porážky. Hájili demonstrace a plenění jako oprávněný protest, až se stali rukojmími radikálů křičících nesmyslné mantry, že Amerika, jedna z nejsvobodnějších a nejotevřenějších zemí světa, je ve skutečnosti založená na rasismu a bílé nadvládě. To jako by omlouvalo hořící budovy a vypleněné obchody. Jenže anarchie plodí jen ještě větší anarchii. A pokud není bezpečí, právo a pořádek, většinu nezajímají řeči o pokroku. A tak demokraté možná přiměli spoustu lidí, aby začali mít rádi Trumpa jako dr. Divnoláska učil mít rád atomovou bombu. Stačilo, aby se Trump na sjezdu minulý týden zeptal: „Položím vám velmi jednoduchou otázku: Jak mohou chtít demokraté vést tuto zemi, když tráví tolik časů tím, že ji rvou na kusy?“
Za dva měsíce, jež zbývají do voleb, přibude násilí, mrtvých a pocitu nevratnosti. Tolik, že ani volby nepřinesou úlevu a konec toho všeho. Mohou být další eskalací. Už dnes obě strany říkají, že výsledek stejně třeba ani neuznají.
V hlavní roli jsou Američané, ale Němci vědí, jaká hra se vlastně hraje. Zažili to. Politický střed se sype, zatímco mezi sebou v ulicích válčí ozbrojené bojůvky krajní levice a krajní pravice. Levý střed a pravý střed je neumějí zastavit, protože na to nemají sílu, a hlavně se tak moc nesnášejí, že vlastně ani nechtějí.