Buďme stále obezřetní, ať se nám to nezvrtne
Nebyl jsem na dovolené v Chorvatsku, užil jsem si přírodní ráj Frantova mlýna u Manětína. Bez elektřiny, bez televize a internetu. Při štípání dříví jsem zapomněl na pandemii, Donalda Trumpa i hrozivě rostoucí finanční deficit naší vlasti. Až po návratu do civilizace mi můj počítač připomněl, že „pořád se něco děje“(jak tvrdí Miroslav Donutil) a že bych o tom dění měl něco vědět, už kvůli psaní této mojí „zpovědi“.
Na ČT2 zrovna dávali film americko-libyjské koprodukce Lev pouště z roku 1981, v Itálii zakázaný. Je to na skutečných událostech a historických osobnostech založený snímek o krutém italském pokusu stát se koloniální velmocí. Dvacet let trvalo italskému režimu diktátora Benita Mussoliniho podrobit si libyjské beduíny. Dvacet let ničení a vraždění. Až po nahnání tisíců rodin do koncentračních táborů, po bezdůvodných popravách a represích, pomocí letadel a tanků se generálu Rudolfo Grazianimu podařilo zdevastovat pouštní zemi a potlačit odpor.
Nebyl to jen díky hereckým hvězdám provokující, na city útočící hollywoodský film. Vše bylo historicky doložené. Některé scény doplnily dokumentární snímky. Jak a proč se italská diktatura tak zvrhla? Napadá mě – mohla jí být vzorem zvěrstva ostatních evropských koloniálních velmocí v Africe? To ovšem není omluva, jen pokus o vysvětlení, pochopení.
Je to jako infekční choroba, která se v určitém společenském uskupení, za určitých okolností a v určité době zvrhne, ničí a vraždí. Často je to výsledek posedlosti jedince, maniaka. Z nevinně vyhlížejících slibů a hesel, masírujících davy, se vyvine běh událostí, kulminující nesmírnou a nepochopitelnou brutalitou na nevinném obyvatelstvu. Mocichtivé individuum, většinou muž, se cílevědomě vypracuje do pozice, kdy jeho rozhodnutí vypadají zpočátku tak samozřejmá, že nakonec má víceméně volnou ruku prosadit svoje zájmy, i silná opozice mu časem podlehne.
Je nebezpečné, když jeden člověk, jedna víra, jedno hnutí totálně ovládne společenský prostor. I my Češi si musíme dát pozor, aby nám v těle našeho národa skrytě nerostl další zhoubný nádor, který se bez kontroly rozšíří jako rakovina a zachvátí nás všechny. Máme s tím nedávné zkušenosti, s německou okupací a 40 lety komunistické totality. Myslíte si, že se to nemůže opakovat? Buďme obezřetní, ať se nám naše liberální demokracie nezvrhne, ať se krůček po krůčku nepřizpůsobí a nepodlehne nějaké na pohled normální, ale v podstatě zvrhlé osobnosti. Pak už bývá pozdě.
U Mašínů na statku
Minulou středu jsem si zajel do Lošan u Kolína, kde v novém Památníku třetího odboje při vzpomínce na národního hrdinu Josefa Mašína, hlavního protinacistického odbojáře, zasadila generálova dcera Zdena Mašínová pamětní strom. Přestože to bylo dopoledne uprostřed týdne a v době dovolených, sjelo se téměř 150 lidí všech generací, i řada politiků a veřejných osobností, z nichž mnozí finančně přispěli přes internet na památník a obnovu Mašínova statku. Je to ostudné, ale skutečné, že trvalo 30 dlouhých let, než byl zdevastovaný statek Mašínům vrácen. Jejich rod ho spravoval celých 400 let.
Promluvili skvělí organizátoři akce, ale hlavní slovo měla 83letá paní Zdena. Navzdory tvrdému osudu usměvavá, přátelská. Zůstala dlouho, aby si vše vyslechla, popovídala a vyfotografovala se s návštěvníky. Svou knížku o rodině Mašínů Čtyři české osudy, připravenou Jiřím Braunem, nikomu neodmítla podepsat.