Nezapomenutelná bublina
Hokejista Radko Gudas o srazu krajanů na střeše, burcujícím Ovečkinovi i uvítání s transparenty
Než ho NHL povolala na play off, které se oproti minulosti pod vlivem pandemie proměnilo k nepoznání, Radko Gudas lamentoval: „Je trošku smutné, že kvůli penězům jsou šéfové ligy ochotní riskovat zdraví tolika hráčů.“
„Bez diváků se ztrácí kouzlo hokeje. Kdyby se o Stanley Cup hrálo v Berouně, vyšlo by to nastejno.“
„Nemyslím si, že dokážeme být zavřeni v hotelu bez rodin celé léto. Leda si tak zaděláme na deprese.“
Skutečnost ale obránce Washington Capitals mile překvapila, jak líčí v rozhovoru pro MF DNES.
Do Ameriky jste odlétal s obavami o zdraví a pochybami o smysluplnosti konání play off za podivných okolností. Jaké tedy bylo vaše letní dobrodružství?
Nejdřív mi připadalo jako krok do neznáma. Dvoutýdenní karanténa ve Washingtonu byla nepříjemná, ale pak už se všechno zlepšovalo. V kempu jsme se semkli, příprava dostala náboj. Věřili jsme, že má smysl. Bylo zvláštní se sejít takhle v létě, ale bavilo mě trávit čas s týmem. V zájmu úspěchu nám vedení doporučilo, abychom nechodili ven.
Byli jste poslušní?
V kabině jsme si řekli: „Oukej, hoši. Pokud chceme vyhrát, musíme tomu něco obětovat.“Příjemně mě překvapilo, jak všichni v NHL byli ukáznění a do bublin přiletěli všichni zdraví. Je vidět, že kluci opravdu chtěli hrát hokej. Klobouk dolů, jak všichni táhli za jeden provaz.
Jaké jste měl první dojmy z torontské bubliny?
Uvítali jsme, že jsme z hotelu mohli vyrazit na fotbalový stadion, vzdálený asi 150 metrů. Čekali jsme krušné podmínky, ale dělali pro nás, co mohli. Ve volných dnech jsme chodili hrát fotbálek nebo tenis, ve kterém jsem se docela zlepšil. Jak to šlo, vyběhli jsme na kurt s Kubou Vránou, Míšou Kempným nebo Slovákem Martinem Fehérvárym.
Držela se pohromadě vaše washingtonská česko-slovenská banda?
Stoprocentně. Taky s Ríšou Pánikem a Vítkem Vaněčkem jsme trávili spoustu času už od karantény, bydleli jsme na jednom patře.
V hotelu byly dvě restaurace. Někdy jsme si nechávali vozit jídlo zvenčí. S českou partičkou jsme se jednou sešli na guláši, což bylo legrační.
Setkávali jste se s borci z dalších týmů?
Jasně. V hotelu jsme bydleli s Boston Bruins, Tampa Bay Lightning a Philadelphia Flyers, přičemž jsem nehrál jenom za Boston. Kamkoliv jsem vkročil, koukal na mě někdo, koho znám. Až si ze mě ostatní dělali srandu. Vždycky mě potěšilo, když se na mě kluci usmívali a chtěli si pokecat. Povedl se nám taky jeden česko-slovenský sraz.
Ano?
Než začaly první zápasy, sešli jsme se na střeše hotelu, kde je bazén. Dali jsme si pár piveček, než jsme se začali soustředit na týmové úkoly. Bylo super vidět tolik našich kluků pohromadě.
Co pro vás bylo v izolaci od okolního světa nejtěžší?
Před hokejem se nedalo schovat. Jsme zvyklí přijít domů a chvilku si od něj odfrknout. Když jsem v Torontu náhodou natrefil na někoho jiného než na hokejistu, byl to televizní komentátor nebo klubový funkcionář. Ne že by se to po jarní pauze nedalo vydržet. Ale únik od práce s rodinkou mi chyběl.
Pomohly aspoň částečně videohovory přes internet?
Je pravda, že na FaceTime jsem visel víc než hodinu denně. Pobavil jsem se s manželkou nebo třeba s kamarády, kteří věděli, v jaké jsem situaci.
Chápete bostonského brankáře Tuukku Raska, který z Toronta odletěl z rodinných důvodů?
Neznám podrobnosti, ale určitě nejednal lehkovážně. Muselo se dít něco vážného, protože se za něj postavil tým i vedení klubu.
Sám jste tvrdil, že se dětem na obrazovce raději moc neukazujete, aby se jim ještě víc nestýskalo. Jak jste všichni nesli odloučení?
Většinou jsem si povídal se ženou a děti jsem viděl jen zpovzdáli, jak třeba lítají po zahradě. Elvírka je ještě malá, takže pro mě bylo hlavní, že si (nejstarší) Týnka nebo (prostřední) Kvíďák i beze mě parádně užívají léto v Česku.
Capitals patřili mezi favority na pohár. Jak jste nesli vyřazení hned v prvním kole od New York Islanders?
Takhle jsme si play off vůbec nepředstavovali. Do Vánoc jsme byli nejlepší v lize. I když jsme potom trošku zvolnili, pořád jsme měli hodně silný tým. Jenže Islanders se na nás skvěle připravili. Věděli, co na nás platí. Výborně jim chytal brankář. Strašně obtížně jsme se prosazovali. Mrzí nás, že jsme tak brzo skončili.
Jak nesl neblahý vývoj kapitán Alex Ovečkin?
Těžce! V kabině se nás párkrát snažil nabudit, měl nějaké proslovy. On, Ilja Kovalčuk a brankář Braden Holtby byli naši tahouni. Všechny nás vypadnutí vzalo a troufám si tvrdit, že nezaskočilo jenom nás.
V průběhu série si část mužstva oholila vlasy nebo vousy. Snažili jste se něco změnit, aby vám osud začal víc přát?
Asi není tak složité si naše jednání vyložit. Ale my jsme se dohodli, že o něm nebudeme mluvit. Co se stalo v kabině, má zůstat v kabině.
Štvalo vás, když jste na tři partie vypadl ze sestavy?
Nekousal jsem to uvnitř úplně snadno. Bohužel se tak koučové rozhodli, nehodlám jim nic vzkazovat přes média. Myslím, že se mi podařil kemp i přípravné zápasy. Odvedl jsem, co jsem mohl. Dokonce jsem ve dvou utkáních posbíral dvě nahrávky…
... a po mačích o nasazení jste vedl bodování Capitals.
Dokonce! Vidíte… Netuším, jestli se mi něco podobného ještě někdy povede. Měl jsem si tu tabulku vyfotit a vytisknout. (směje se) Ale vážně. Táhli jsme za jeden provaz. Ať sedím já, nebo někdo jiný, nechci se tvářit kysele. Naopak jsem se snažil přinést do tréninku pozitivní energii a čekal jsem na šanci. V zápase číslo tři proti Islanders jsem ji chytil za pačesy, nastupoval jsem až do konce série a dokázal, že do ligy pořád patřím.
Ano, váš návrat prospěl úspěšnosti Capitals v oslabení, blýskl jste se nádherným klasickým bodyčekem na forvarda Cala Clutterbucka, že?
Jasně. Měli jsme obrovskou radost, když jsme čtvrtý zápas otočili z 0:2 na 3:2. Dlouho na ni nezapomenu. Celý pobyt v bublině je zážitek, který si budu pamatovat hodně dlouho.
Váš otec Leo, oblíbenec zejména sparťanských fanoušků, mi kdysi vyprávěl, jak ho bavilo srážet soupeře. Vnímáte to podobně?
Jo, měl jsem bezva pocit, když se mi Clutterbucka povedlo trefit. Zvlášť v play off.
Jak jste se po poslední porážce se spoluhráči rozloučili?
Večer po zápase jsme si sedli na pivo, protože hned druhý den jsme letěli z Toronta do Washingtonu. Kecali jsme a popíjeli. Byli jsme smutní, že jsme skončili tak rychle.
Pozorujete zdálky další vývoj v play off a vůbec situaci v USA?
Trochu. Ale první dny po návratu jsem strávil s rodinkou, vyrazili jsme na vodu – na Berounku. Takže jsem až podle odložených zápasů zjistil, co se v Americe děje.
Co vy na to?
Nechci soudit. Neznám podrobnosti, ale jsem rád, že se NHL připojila k ostatním ligám. Upozornila řadu svých fanoušků, kteří třeba sledují jenom sportovní zprávy, že něco ve společnosti není v pořádku.
Jak vás vlastně vaši nejbližší uvítali?
Přijeli na letiště. Děti si přinesly vlastnoručně vyrobené a nakreslené cedule. Samozřejmě jsme se po dlouhé době rádi viděli.
Končí vám smlouva. Tušíte, zda zůstanete ve Washingtonu, nebo si počkáte na nabídky na trhu volných hráčů?
Ještě je brzo. Vyjednávání nechám na agentovi. Zatím nemám žádné zprávy. Nevím, jestli se Capitals ozvou. Bavilo mě za ně hrát. Uvidíme, co život přinese. Každopádně počítám, že budu v NHL pokračovat.
Ve vaší kariéře platí: Co klub NHL, to jeden potomek. Jste v případě přestupu z Washingtonu připraveni na čtvrté dítě?
No jo, stává se nám to. Někde v hlavě tu myšlenku nosím. Jednou budu dětem vyprávět zajímavou storku, kde a jak přišly na svět. Jak se všechno seběhlo.
Jak si naplánujete následující měsíce, když přesně nevíte, kdy se rozjede další sezona NHL?
Je pravda, že ta zvláštní doba pokračuje. Teď si dám dva týdny volna, abych si odpočinul a dostal zase chuť do tréninku. Pak si to musím všechno rozmyslet a správně načasovat.