Zákazy, příkazy a svoboda v poutech

Omezená rychlost, na každou triviálnost v provozu značka. Z řidičů se postupně stávají cvičené opice. Svobodná vůle a radost z jízdy mizí ze silnic. Vždy si toho nejvíc všimnu právě o prázdninách, když vyrážím na dovolenou po vlastech českých.

Člověk pomalu ztrácí právo se rozhodovat. Dříve si stát vystačil s jednou rychlostí v obcích, jednou mimo ně a jednou na dálnicích. Dnes s nadsázkou řečeno potkává značku přikazující rychlost na každém kilometru. Místo devadesátky sedmdesátka, občas padesátka. Prostě les značek, ve kterém se snadno ztratíte. Dříve se často užívala přednost zprava, dnes už ji vidíte, jen když objíždíte velká parkoviště u supermarketů nebo občas na vesnicích.

Kdysi nečíhaly takřka v každé vesnici na řidiče radary, aby odhalily, že jedou o pět kilometrů za hodinu rychleji. Spoléhalo se na lidský úsudek, že nechcete nikomu ublížit. Dnes na to potřebujete příkaz, jako by po silnicích jezdili jen masoví vrazi, kteří hodlají někoho zabít na přechodu.

Ideálem je autonomní doprava, do které řidič nebude moci vůbec zasahovat a vše budou kontrolovat stroje. Vždyť člověk je přece omylný a pořád jen porušuje pravidla. Stroj se v rámci svých příkazových řádků, tedy nul a jedniček, chová předvídatelně a nemá žádné emoce, žádné nápady, žádnou individualitu.

Svoboda se tak z procesu řízení pomalu vytrácí. A to je jen příklad ze silnic. Podobně se stát k lidem chová i v dalších oblastech. Zákazy a příkazy, které se nabalují a nabalují. Často poplatné době. Jako se na silnice vkrádají různé dovysvětlující značky, vkrádají se i do obyčejného života a říkají, co si máte správně myslet.

Pes do pračky nepatří!

Skoro na vše existují návody, které do detailů vysvětlují, jak se máme chovat, co jak používat, abychom se, nedej bože, sami nezamysleli. A to nejen v Česku, ale i v USA a západní Evropě. Důsledkem je společnost, kterou musí producenti na svých výrobcích varovat, že pes se nestrká do pračky, že nůž nepatří do rukou dětem a že si nemáte věci žehlit na těle. Pro někoho možná úsměvné, ale spíš z toho mrazí. Snaha podchytit každý detail v normách pak vede k tomu, že pošta nemůže různě odměňovat pošťáky v Praze a v Podkrkonoší, i když jsou jejich životní náklady odlišné.

Když si však zákazy, příkazy a horami předpisů stát vychovává stádní společnost, která je líná o věcech přemýšlet, vzniká problém, který si lidé ani neuvědomují. Minimálně třetině z nich totiž plně vyhovuje, když je kamsi vedena – a je úplně jedno, zda k progresivistickým světlým zítřkům, či k návratu k dřevní tradici. Hlavně že na to jsou pravidla a manuály.

Všem to však nevyhovuje. Existují lidé, kteří si stále váží své svobody a odmítají si nechat diktovat, jak se mají chovat. A že právě teď se objevilo zbrusu nové lidské právo, kterému se všichni musíme podřídit, protože je to „in“. Nebo že právě teď si všichni musíme házet rituálně popel na hlavu za čin, který se udál před dvěma stoletími.

Tito lidé dnes nemají v politice moc zastání, protože liberální, levicoví a bohužel i pravicoví politici jsou ve vleku nových sociálně inženýrských projektů, které už určitě a definitivně obrodí naši společnost. Proto tito voliči raději vsadí na kohokoliv, kdo jim slíbí, že jim nebude sahat do svobod. Je to zdánlivě málo, ale přesně to chce slyšet aspoň třetina voličů. A může to začít právě tím, že vám někdo nebude zákazovými značkami vysvětlovat, jak se má jet po rovné přehledné silnici.