Dobiaš: I Panenka se mě bál

Karol Dobiaš, největší z fotbalovýc­h Čechoslová­ků. „Chalani, radši ten rozhovor přepište do češtiny, áno?“Spolehněte se!

Dnes Prague Edition - - Přední strana - David Čermák Jan Palička

Vezme klíčky s čipem a nadšeně povídá: „Hoši, něco vám ukážu.“Karol Dobiaš otevře garáž v pražském Braníku, rozsvítí a oči se mu rozzáří. Na poličkách lesklé poháry, trofeje, na stěnách plakáty, fotky, kresby, děkovačky.

Vítejte ve světě největšího z fotbalovýc­h Čechoslová­ků. Patino mu odjakživa říkají, protože mu při běhu paty létaly do stran.

„Koukejte na tuhle fotku. Trnava, rok 1972, mistr ligy. Laco Kuna mi umřel, Vlado Hagara taky, Jožko Adamec a Varadin předloni, Tono Hrušecký loni, Valentovič jako mladičký na rakovinu.“Nebojte, tohle nebude smutné povídání, 72letý Dobiaš je pořád plný elánu: „Ale oteklo mi koleno, tahali z něj pět ampulek vody. Mám artrózu, už nekopu. Jen autogramiá­dy, besedy, sázení, karty.“

To je taky fajn, ne?

Je! Hlavně ty kartičky, to je moje.

A nožičky vsedě, vaše specialita? Na ty si ještě troufnete?

Teď už dlouho ne, jak jsem měl nafučané koleno. Ale to víte, žonglování zvládnu. A když mě napodobí děcko, dám mu fotku s autogramem.

Kolik nožiček jste zvládl?

Zamlada? Klidně 500. Udělal bych i víc, ale nohy se unaví, musí se střídat. Teď dám padesát šedesát, svaly mám slabé jak bláto. A stejně jsem pořád lepší než Tondo Panenka, ten by jich neudělal ani deset.

Vy jste zase nikdy nekopl penaltu dloubákem.

To tedy máte pravdu. Co Tondo udělal, to je rarita. I když teď už ne, všude po světě se po něm opičí. Já se zase proslavil díky dřevěné noze.

Myslíte svoji levačku, která skórovala ve finále Eura 1976?

Jedinkrát v životě jsem vypálil levou. Odehrál jsem 350 ligových zápasů, 67 za nároďák a nikdy nedal gól levou. To by mělo jít do Guinnessov­y knihy. Přitom to ani nebyla pořádná střela, Láďa Vízek si ze mě dělá srandu, že na balon v letu kadily mouchy. A taky Tondo dává na besedách k lepšímu historku.

Jakou?

Všem vypráví: Patino se ukopl, chtěl to napálit na tribunu! Trenér Ježek nám tehdy radil, že musíme vystřílet míče do hlediště, když budeme vést. No jo, vzpomínky. Stárneme, zapomínáme, ale na tohle se zapomenout nedá. Víte, co se mi stalo v Bělehradu v semifinále?

Ostrá vlákna v dresu vám rozedřela kůži do masa.

Proti Holanďanům lilo 120 minut a já nic necítil. Až po zápase mě zlomila zimnice, vlezl jsem do bazénu, dal si koňak. Dva dny jsem netrénoval, v sobotu mi řekli: Patino, musíš hrát! Ruka mě bolela, nemohl jsem ji ani dát od těla, abych někoho šťouchl loktem, jak jsem byl zvyklý. Tři měsíce se rána hojila.

O tom vyprávíte na besedách?

Třeba. Dostanu pět tisíc, povykládám jim, prodám za 500 korun nějaké knihy, sednu do auta a šup zpátky do Prahy. Jednoduché!

Užíváte si život?

Padesát let jsem ženatý. Co vám mám vykládat? Vypráno, vyžehleno, navařeno. Věnuju se rodině, už jsem pradědek, máme malou Jasmínku. S Tondo Panenkou se věnujeme staré gardě Bohemky, jezdím s Amforou.

I když nemůžete hrát?

Petr Salava, náš šéf, mi řekl: Nevadí, vykopneš nám to, jako dřív Bohdalová nebo Vondráčkov­á. Dostaneš pár korun, najíš se, napiješ. Zatím jsem pořád u sportu, to je důležité.

Zvolnit tempo nechcete?

Žena říkala, že až zestárneme, budeme jezdit na chatu. Zvelebil jsem ji, zateplil, ona měla v plánu, že tam budeme dlouhodobě žít. Ale já povídám: Prosím tě, co tam budu dělat? Za tři dny pokosím louku a pak budu koukat na veveričky a počítat, kolik spadlo šišek? Ani nápad! Musím něco dělat, cestovat. Až se mi bude třást ruka, že ani třetinku plzně neudržím, tak možná. Teď ne! Mám toho hodně, akcí plný diář, abych si přilepšil k důchodu.

S tím byste nevyžil?

Se šestnácti tisíci? To určitě ne. Dělám pro různé firmy, měsíčně si přijdu na čtyřicet tisíc, to už jde.

A co sázení? Pořád vás baví?

No jéje. Minule jsem uhodl deset tiketů s remízami a vydělal 75 tisíc. Sázím jen fotbal a hokej, většinou si zápas pojistím: jedna nula, nula, nula dva. Nevím, jestli jsem celkově v plusu, ale nijak mě to neruinuje.

Vaše paní neprotestu­je?

Když vynáší odpadky, občas objeví zmuchlané tikety, takže vidí, kolik jsem jich zahodil. Když vyhraju dva tisíce, tisíc si nechám a zbytek otočím. Nemám ánung, jak dlouho tu ještě budu, tak si tuhle vášeň hýčkám.

Fotbalové derby Slovensko – Česko...

... Dal bych nulu. Remízy mám rád.

Ale my jsme se chtěli zeptat, jak takové zápasy prožíváte. Milovali vás v Bohemce, trénoval jste Spartu, většinu života bydlíte v Praze. Ale titul jste vykopal pětkrát s Trnavou.

Však mi tam nadávali, když jsem přestoupil do Bohemky. Hodili na mě špínu. Tajemník ÚV KSS mě neměl rád, v novinách se psalo: Doktor operuje, Řád práce nemá. Horník fárá, taky ho nedostane. Jak je možné, že ho dali Dobiašovi? Dvacet tisíc lidí na mě pískalo.

Neodpustil­i, že jste odešel.

Řvali: Smrt slovenském­u zrádci! Dobiaš – Judáš! Za plotem stál chlap s naběhlými žilami na krku. Kdyby mohl skočit na hřiště, snad mě zadupe. Všichni si mysleli, že tam zůstanu jako inventář. Ostatní byli dávno pryč, já zůstával, řekl jsem si o třicet tisíc korun.

A nedostal.

Nedali mi je, tak jsem šel. Bylo mi skoro třicet.

Dvakrát jste byl Fotbalisto­u roku, copak vás nikdy nechtěla Sparta nebo Slavia?

Netuším. Vím jen, že mě chtěl Feyenoord Rotterdam. Dávali za mě 200 tisíc dolarů, plus by v Trnavě vybudovali umělé osvětlení Siemens. Ale komunisti to zatrhli. Až ve dvaatřicet­i mě pustili do Lokerenu.

Vydělat na závěr kariéry?

Tak. Já uměl jen rusky, vlámsky ani slovo. Vždycky mě jen napsali na tabuli do sestavy, volačo blábolili, já vůbec nevěděl co. Ale fotbal jsem hrát uměl. Pumpoval jsem, abych byl lepší než místní a nemohli mě odstavit.

V Lokerenu se dvacet let po vás proslavil Jan Koller.

Wlodek Lubaňski, slavný polský útočník a můj spoluhráč, mi líčil: Patino, ten váš obr Koller si stáhne balon ze vzduchu, přiťukne, jde do vápna... Takhle dá gól a na dva nahraje.

Vy jste ho měl už předtím jako trenér ve Spartě, že?

Přišel ze Smetanovy Lhoty, měl břicho jak já teď, šedivý nákoleník celý od škváry. Já lomil rukama: Co s ním? Ale pak jsem viděl, jak se zlepšoval. Dobrý hráč, dobrý chlap.

Co Pavel Nedvěd? S ním jste měl jako kouč památný výstup.

Pozor, to přetočili v novinách. Méďa se nechal třikrát vyloučit, měsíc nemohl hrát, tak jsem si s ním sedl a povídám: Ty můžeš být rád, že jsi mezi šestnácti nominovaný­mi. Ale vyšlo z toho, že Dobiaš řekl: Z Nedvěda nikdy fotbalista nebude.

To jste neřekl?

V žádném případě! Méďa dřel jak mezek, a když pak nastoupil, byl nejlepší. Jak ten se vypracoval! Mezi námi je úžasný vztah, mám s ním zarámované fotky.

Se Spartou jste vyhrál titul 1994, vítězně začal i další sezonu. Proč jste skončil?

Ve druhém kole jsme po špatném výkonu porazili Benešov 2:0 a hráči přišli druhý den nacamraní. Manažer Zdeněk Nehoda si mě pozval na kobereček, vyčítal mi hroznou hru a já mu opáčil: Vím, Zdeno, ale viděl jsi, jak dneska vypadají? Za našich časů se taky pilo, ale uměli jsme hrát. Takhle to dál nejde, musíme něco udělat! A za dva dny mě vyhodili.

Pak už jste nikde netrénoval.

Dělal jsem pro Spartu skauting, za Ivana Haška jsem sledoval soupeře. Viděl jsem třeba devadesát fotbalů: Bordeaux, Tilburg, Barcelona... Dobrá práce, byl jsem vážená osoba, posílali pro mě auto na letiště, sedával jsem ve vipce. To samé jsem dělal v Trnavě. Dostal jsem 1 500 eur měsíčně plus peníze na benzin. Dobré!

Co to trénování?

To nešlo. Od každého jsem chtěl, aby hrál jako dřív já. Marně mi žena říkala: Karol, ty musíš robiť s takými, aké máš! Měla pravdu, ale já se nedokázal trápit s hráčem, který neuměl zacentrova­t.

Takoví ve Spartě byli?

Míšu Horňáka jsem to musel učit. Zarazil jsem do země dva panáky a on to vždycky napral do nich. Pak jsem zjistil, že si balon neháže do šestnáctky, ale k praporku, kde správně nevytočí tělo ani nohu.

Pořád jste na mladé přísný? Dřív jste říkal, že by vám současní hráči nemohli ani nosit tašku.

Kritický jsem. Nejvíc mi vadí, když někdo tvrdí, že za nás se neběhalo.

Běhalo, ale méně.

A fotbal byl techničtěj­ší, hezčí. Uznávám, že se zrychlil, ale hlavně je v něm víc peněz. Že měl stoper Kaya ve Spartě 3,5 milionu měsíčně, to nepochopím, ale dobře: Hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere.

Jste naštvaný, že jste si nevydělal víc?

Ne, to nešlo. My měli tisíc korun za vítězství, dvoustovku za přátelák. Byl jsem vedený jako elektrotec­hnik v ČKD, takže plat 2 100 korun. S Tondom jsme tam měli svoje píchačky.

Kolikrát jste tam byl?

Ani jednou! Až v Lokerenu jsem byl pravý profesioná­l, tam jsem bral pět tisíc marek a další tisíc za vítězství, navíc osvobozené od daně. Tam jsem si za měsíční plat mohl koupit škodovku.

Stále tvrdíte, že fotbal není věda?

Je volovina, aby hráči běhali v nějakých čtvercích. Fotbal je jednoduchá hra, jen se u něj musí přemýšlet. Kdysi jsem se ptal hráčů: Když dostaneš míč, víš hned, co s ním uděláš?

Věděli?

Jeden ze sta. Já to věděl: Přeber míč a přihraj. Ať pokazí ten druhý, ne já!

Když vyhraju dva tisíce, tisíc si nechám a zbytek otočím. Nemám ánung, jak dlouho tu ještě budu, tak si tuhle sázkařskou vášeň hýčkám.

Až v Lokerenu jsem byl pravý profesioná­l, tam jsem bral pět tisíc marek a další tisíc za vítězství.

Na hřišti jste byl gauner, co?

Jáj, kamaráti! To by mohli vyprávět soupeři. Třeba Boroš z Košic. Když jsem udělal skluz, přehodil mi míč přes nohu a utekl, tím mě štval. Tak jsem ho sestřelil, a když ho ošetřovali, stoupl jsem mu hliníkovým­i kolíky na levou ruku. Za druhou jsem ho vzal, zvedal ho z trávníku a omlouval se: Nestalo se ti nic?

Slušná lumpárna.

Ale odběhl na druhou stranu hřiště k Hagarovi a už mi dal pokoj. Ani v Belgii jsem se nezklidnil, slavný brankář Jean-Marie Pfaff za mnou běžel půl hřiště, jen aby mě nakopl. Dal jsem mu hlavičku, zlomil nos a musel před tribunál. Dostal jsem jen čtyři zápasy místo dvaceti, protože uznali, že tam Pfaff neměl co dělat.

Vyčítal jste si někdy levárny?

Ne, to jsem byl prostě já. Kopal jsem jak horník. I Tondo Panenku jsem zmastil, když jsem hrával za Trnavu. Bál se mě jak čert kříže.

A teď jste nejlepší kamarádi.

Do knížky o mně, která se jmenuje Českoslove­nský Best, mi napsal: Jedno z největších vítězství ve sportu pro mě je, že jsem se potkal s Karolem Dobiašem. Já to cítím stejně. Tak co chcete slyšet víc?

Foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.