Kennedy, buzeranti a Lenin
Touha po uznání menšin, včetně módního hnutí Black Lives Matter, je nová forma politiky identity. Ta je přirozenou reakcí na křivdy. Problematickou se stává ve chvíli, kdy se radikalizuje a používá se při ní násilí.
Lidé přirozeně touží po uznání, a proto moderní společnost ústí v politiku, v níž se jedinci otevřeně dožadují veřejného uznání své hodnoty. Politika identity se projevuje v politických bojích současnosti od rasových nepokojů, střetů mezi pohlavími přes nacionalismus, náboženské spory až po boje o politickou korektnost v médiích a na univerzitách.
Jak vysvětluje americký politolog Francis Fukuyama v knize Identita: Volání po důstojnosti a politika resentimentu (2019), v současném světě dochází ke střetu identit. Každý demokratický režim se snaží zajistit lidem důstojnost, svobodu a rovnost před zákonem. Cesty, jak důstojnosti dosáhnout, však každý vidí jinde.
Jak zajistit důstojnost
Ať už jde o velmoc typu Ruska, Číny, nebo voliče v USA a Británii, určitá skupina vždy věří, že její identita není dostatečně uznávána – v případě národa okolním světem nebo jinými členy dané společnosti. Tyto identity mohou být neuvěřitelně různorodé, založené na národě, náboženství, etnicitě, sexuální orientaci nebo pohlaví.
Všechny jsou projevem jednoho obecnějšího jevu, totiž politiky identity. Ačkoli dříve byly předmětem politických střetů ekonomické otázky, zda budou nižší nebo vyšší daně či sociální dávky, značná část dnešní politické diskuse se vede o jiné věci. Spory o hodnotové otázky jako sňatky homosexuálů či potraty jsou neméně ostré než spor o sociální stát.
Touha uznávat základní důstojnost člověka byla podle Fukuyamy podstatou demokratických hnutí od dob francouzské revoluce. Francouzská revoluce uvolnila cestu něčemu, co se později stane dvěma celosvětovými verzemi politiky identity: první proud se dožadoval uznání důstojnosti člověka jako jedince, druhý důstojnosti národa jako kolektivního společenství.
Výchozím bodem první verze politiky identity byl předpoklad, že všechny lidské bytosti se narodily svobodné a všechny mají stejné právo toužit po svobodě. Byly vytvořeny politické instituce, aby tuto přirozenou svobodu co nejvíce chránily. Stejnou ochranou individuální autonomie kladou liberální demokracie do základů svých politických projektů. Druhá verze politiky identity se zaměřuje na kolektivní svébytnost v podobě národního sebeurčení.
Rozdílné verze lidské důstojnosti – individuální i národní – spolu po dlouhá desetiletí soupeřily, např. v revolucích roku 1848 se bojovalo jak ve jménu liberálních práv, tak i sebeurčení práv národních. Moderní tržní ekonomika potřebuje stejnou měrou také cosi jako národní stát a identitu. Národní stát vychází ze zjištění, že politické hranice by měly odpovídat kulturním komunitám, přičemž kultura je definována především společným jazykem.
Pozor na přívlastek „bílý“
Výchozím bodem liberálních demokracií je rovné uznání důstojnosti každého jejího občana jako jedince. Jenže politika identity se mění a začíná se přibližovat kolektivním formám identity, jakými jsou národ a náboženství, protože jedinci často netouží po uznání své individuality, nýbrž po uznání toho, že jsou stejní jako ti ostatní.
Nápadným znakem globální politiky v 21. století je fakt, že novými dynamickými silami, které ji utvářejí, jsou národní a náboženské strany a politici – dvě tváře politiky identity, spíše než třídně orientované levicové strany, které hrály tak významnou roli v politice 20. století. Naproti tomu tradiční, o třídy se opírající levicové strany se na celém světě potýkají s dlouhodobým úpadkem. Komunismus se zhroutil v roce 1989, dnes je na ústupu i sociální demokracie.
Každá marginalizovaná skupina má podle Fukuyamy na výběr, zda bude sebe sama vnímat spíše v širších, nebo užších pojmech identity. Buď může požadovat, aby společnost jednala s jejími členy stejným způsobem, jakým jedná s dominantními skupinami ve společnosti. Anebo může tvrdit, že její členové mají jinou identitu, a požadovat, aby ji zbytek společnosti za odlišnou také pokládal.
Na samotné identitární politice není nic špatného – je to přirozená a nevyhnutelná reakce na křivdy. Problematickou se stává ve chvíli, kdy se radikalizuje a používá se při ní násilí. Zaujetí pro skupinu se někdy dostává do rozporu s potřebou racionální debaty. Zájem o prožitky identitárních skupin vyzdvihuje hodnotu vnitřních já, prožívaných spíše emocionálně než racionálně.
Levicová identitární politika se snaží legitimizovat pouze určité identity, zatímco jiné ignoruje nebo přehlíží, např. evropskou či bělošskou etnicitu, křesťanskou religiozitu, víru v tradiční rodinné hodnoty apod. Řada příznivců Donalda Trumpa z pracující třídy cítí, že je národní elity ignorovaly. Hollywood sice natáčí filmy s působivými příběhy žen, černochů nebo gayů, ale jen pár se soustředilo na lidi z pracující třídy, a pokud ano, dělají si z nich legraci.
Zastánci levicové identitární politiky někdy tvrdí, že prosazování pravicových identit není legitimní a že jim nelze připisovat stejný morální kredit jako identitám menšin, žen a jiných marginalizovaných skupin. Že se v nich odráží názory dominantní kultury, která byla historicky privilegovaná. Ve skutečnosti je politika identity optikou, kterou se dnes díváme na většinu společenských otázek.
Levicová identitární politika se pokouší podkopat legitimitu amerického národního příběhu tím, že vyzdvihuje jeho oběti, a dokonce naznačuje, že rasismus, genderová diskriminace a jiné formy systematického vylučování jsou součástí americké DNA. Ale můžeme vyprávět i pokrokový příběh o překonávání překážek v neustále se rozšiřujícím okruhu lidí, jimž země přiznala důstojnost založenou na principech, které stály u jejího počátku.
Dnes je politicky korektní mluvit o hnutí, jež má v názvu „na černošských životech záleží“, nebo o právech sexuálních menšin, které mají právo organizovat se na základě své identity. Jakmile ale někdo začne pro sebe používat přívlastek „bílý“, nebo se dokonce organizovat na základě „bílých práv“, okamžitě je označen za rasistu a fanatika.
Mrtvá národní identita?
Klíčem pro pochopení politiky identity je národní identita. Národní identita je sdíleným přesvědčením o legitimitě politického systému země. Národní identita může být začleněna do oficiálních zákonů a institucí, které například určují, co bude vzdělávací systém učit děti o minulosti nebo který jazyk je považován za úřední. Avšak národní identita se pohybuje v širším kulturním a hodnotovém rámci. Obsahuje příběhy, které si lidé vyprávějí: odkud pocházejí, co opěvují, jaké historické vzpomínky sdílejí apod.
Globální kosmopolité prohlašují, že národní identita a státní suverenita už jsou zastaralé a musí být nahrazovány širšími nadnárodními identitami a institucemi. Idea, že národní státy zastaraly a je třeba je nahradit mezinárodními útvary, je však chybná, protože nikdo nedokázal přijít se způsobem, jak v takových nadnárodních útvarech udržet demokracii. Fungování demokratických institucí závisí na sdílených normách, představách a kultuře, které mohou fungovat na úrovni národního státu, ale mezinárodně to neexistuje.
Zakladatelé EU se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „postnárodního“evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny 20. století. Tito zakladatelé doufali, že hospodářská spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická.
Podle Fukuyamy není jasné, zda Evropa má vůbec nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež má nahradit. Zatímco politické elity mluví o sjednocující se Unii, ve skutečnosti nad Evropou krouží duchové starších národních identit. Zastáncům Evropské unie se nepodařilo vytvořit smysl pro panevropskou identitu, která by nahradila identitu členských států.
Většina zemí na světě přijímá závazek respektovat lidská práva, ale současně svůj prostor nemůže nabídnout každému.
I když země cítí morální závazek poskytovat útočiště uprchlíkům, takové závazky jsou potenciálně nákladné jak ekonomicky, tak sociálně a demokracie je musí zvažovat z hlediska priorit.
Přistěhovalectví je politickým problémem, který vystavuje národní identitu největší zkoušce. Imigrace může, ale také nemusí být přínosem pro národní ekonomiku a netěží z ní všichni stejně. Je však často vnímána jako hrozba kulturní identitě, zvláště když se přes hranice valí takové masy přistěhovalců jako v poslední době.
Snad nás něco i spojuje
Identitě či politice identity uniknout nelze. Identita je mocná politická idea, která je pro nás velmi důležitá, jelikož je hluboce zakotvena v lidské psychologii a překračuje zeměpisné hranice. Je založena na přirozené lidské potřebě dosáhnout uznání naší důstojnosti a poskytuje nám jazyk, jímž je možné vyjadřovat pocity, které vznikají, když nám toto uznání chybí.
„Máme pravdu, když říkáme, že USA jsou rozmanitou společností. Rozmanitost však nemůže být základem ani pro identitu jako takovou, ani pro ztotožnění se s něčí identitou; je to, jako bychom říkali, že naší identitou je to, že žádnou identitu nemáme, nebo spíše, že bychom si měli zvyknout na to, že nás nic nespojuje, a namísto toho zdůrazňovat naše úzké etnické nebo rasové identity,“upozorňuje Fukuyama.
Liberální demokracie čelí prekérní situaci. V důsledku globalizace se musely přizpůsobit rychlým hospodářským a společenským změnám a staly se velmi různorodými. To vyvolalo potřebu uznání ve skupinách, jež byly dříve většinovou společností přehlížené. Avšak současně to vedlo k propadu postavení skupin, které ony dříve neviditelné skupiny nahradily, což podnítilo politické akce naplněné záští a odporem.
Pokud logika identitární politiky směřuje k rozdělování společnosti do stále menších, do sebe zahleděných skupin, je rovněž možné vytvářet identity, které jsou širší a schopné integrovat více lidí. Ačkoli se v moderním světě nikdy politiky identity zbavit nemůžeme, můžeme ji znovu nasměrovat k širším formám vzájemného respektu k důstojnosti, která zlepší fungování demokracie.