Žáby, mimikry a octové chipsy
Právě před týdnem jsme v Zoo Praha zahájili v pořadí již druhou výstavu pralesniček neboli „šípových žab“. Připravil ji opět Jan Thuma a zaměřuje se především na různé formy – „morfy“– pralesniček, které, ač patří k témuž druhu, liší se svým zbarvením natolik, že byly až do provedení analýz DNA považovány za druhy naprosto rozdílné.
Zajímavým protipólem tohoto leitmotivu výstavy jsou dvě terária, která naopak představují dvojici téměř identicky černo-oranžově zbarvených žabek. Jde přitom o dva druhy: pralesničku Summersovu a pralesničku klamavou, vědeckým jménem Ranitomeya imitator.
Je opravdu překvapivé, jak podobné jsou si žabky v obou teráriích. Jinými slovy, jak zdařile pralesnička klamavá napodobuje pralesničku Summersovu. Přitom tahle „imitátorka“se stejnou věrností dokázala převzít zbarvení ještě dalších druhů pralesniček! Jako by disponovala mnoholičným lektvarem… Což ale hned uvedu na pravou míru: své zbarvení samozřejmě nemění jako Harry Potter na základě okamžité potřeby; populace pralesniček klamavých je získávají v dlouhodobém procesu přírodního výběru.
Asi nikoho nepřekvapí, že výborně maskovaná – nebo spíš „přestrojená“– pralesnička klamavá dlouho unikala pozornosti. Popsána byla až v 80. letech minulého století a postupně se pak rozšiřovala škála druhů, o nichž bylo zjišťováno, že je pralesnička klamavá napodobuje. Vzhledem k tomu, že je také jedovatá, můžeme hovořit o tzv. müllerovském mimikry. V jejich případě – na rozdíl od známějšího batesovského mimikry, kdy neškodný druh napodobuje jiný, nebezpečný druh a odrazuje tím potenciální nepřátele – mají téměř stejná výstražná zbarvení dva či více nebezpečných druhů.
Nabízí se pochopitelně otázka, k čemu je takové mimikry dobré. Odpověď se zdá až překvapivě jednoduchá. Mládě predátora se nejprve učí, jakou kořist nelovit. Musí získat negativní zkušenost a ukořistit dejme tomu žabku. Když tuto zkušenost získá na jedinci, který reprezentuje dva druhy, ztráty pro každý z těchto druhů jsou – za předpokladu jejich zhruba stejné početnosti – jenom poloviční. A to je pro ně pochopitelně výhodné.
Mimochodem, v souvislosti s müllerovským mimikry jsem četl i přirovnání ze světa byznysu. Když badatelé ve Velké Británii srovnali, jak jsou v různých řetězcích supermarketů baleny bramborové lupínky, zjistili, že solené jsou v červených, octové v modrých a sýrovo-cibulové v zelených obalech. A to nezávisle na firmě. „Evolučně“se tak sjednotila barevnost obalů, aby zaneprázdnění zákazníci byli na první pohled informováni o obsahu. (Ano, modrým octovým bych se vyhnul stejně spolehlivě jako zkušený predátor jedovaté pralesničce.)
To jsem se ale od naší výstavy dostal už hodně daleko… Přijďte se podívat!