Sto let českého vzdělávání ve Francii
Vroce 1924 dokončil mladý český student Jiří svá středoškolská studia na české sekci při Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu. Sekce tam vznikla o čtyři roky dříve, což byla zásluha především Edvarda Beneše, v té době československého ministra zahraničí. Beneš ve Francii dříve také studoval, vznik sekce však měl přece jen vážnější smysl než nostalgické vzpomínky budoucího prezidenta na studentská léta. Francie byla krom historické, kulturní i ekonomické velmoci také vítěznou mocností první světové války, Československo se k ní v meziválečné době přimklo a i podporou společného vzdělávacího projektu ukazovalo, že patří do západní Evropy.
Dijonská sekce byla chlapecká, v roce 1923 k ní přibyla dívčí sekce v Saint Germain en Laye a o rok později další chlapecká sekce v Nîmes. Studie přerušila druhá světová válka, přesněji již mnichovská dohoda v roce 1938. Poválečné obnovení sekcí nemělo dlouhého trvání, v roce 1948 je zarazil nástup komunistů k moci. S celospolečenským uvolňováním v šedesátých letech se sekce v roce 1966 i přičiněním jedné z hlavních postav budoucího pražského jara, Čestmíra Císaře, který byl sám absolventem dijonského lycea, obnovily, ale jen do roku 1973, kdy je opět zastavila normalizace.
Sekce v Dijonu a v Nîmes se s pádem režimu dočkaly znovuobnovení, sekce v Saint Germain en Laye roky přerušení nepřežila. V Nîmes nyní studují děvčata, v Dijonu je sekce smíšená a letos slaví 100 let od svého otevření. Na jaře k tomu měla nachystanou velkou slávu. Každý rok hrají čeští studenti pro své francouzské učitele, spolužáky a známé divadelní představení. To letošní přinášelo mimo jiné školní i osobní příběh studenta Františka, který se do sekce dostal v nelehké době před druhou světovou válkou. Na divadlo nedošlo. Františkovi zastavil studia Mnichov, českým studentům covid. V březnu se doslova evakuovali domů. Vím to, ve francouzském autobuse, který studenty narychlo přivezl do Rozvadova, jsem měl dceru.
Na Dijon nedám dopustit. A nejen proto, že studenti mluví plynně francouzsky a ještě s bonusem, že jim sami Francouzi přiznávají, že je považovali za rodilé Francouze. Francouzský vzdělávací systém je jiný – nemusí vyhovovat každému, ale co se mu nedá upřít, je to, že studenty naučí komunikovat, argumentovat, obhájit se, prosadit se. To jsou do života větší devízy než nucené biflování.
Cesta studenta do Francie je podobná té české – musí zvládnout přijímačky (v Praze). V Nîmes školné není, v Dijonu jednorázové mírně nad třetinou průměrného měsíčného českého platu, studentům navíc v případě potřeby pomáhá lycejní stipendijní fond. Studenti bydlí na internátu, který je přímo ve škole, na víkendy odcházejí v Dijonu do francouzských rodin. Rodin, které nezřídka vaše dítě přijmou za „vlastní“. Tohle taky tak nějak vím. Kromě toho, že jsme se několikrát navštívili, si i píšeme a jsme v kontaktu. Mimochodem – díky nim se dostalo nemalého vzdělání i mně, o víně a o sýru samozřejmě. Taky jsem ale třeba pochopil, proč Francouzi tak snadno, rychle a pořád stávkují, jak to historicky mají s Angličany, aktuálně jak s uprchlíky, jak vnímají rasismus, jak terorismus, že národní hrdost pro ně není fráze a že se umějí zasmát vtipům o nich samých. Třeba tomu, proč mají francouzské tanky jako jediné na světě namontovaná zpětná zrcátka – aby vojáci věděli, co se děje na bojišti.
Do Dijonu i Nîmes studenti odjížděli tento týden. Část z nich bude maturovat, tak jako jejich předchůdce v roce 1924. Student Jiří. Celým jménem Jiří Voskovec.