Sto let českého vzdělávání ve Francii

Dnes Prague Edition - - Názory -

Vroce 1924 dokončil mladý český student Jiří svá středoškol­ská studia na české sekci při Carnotově lyceu ve francouzsk­ém Dijonu. Sekce tam vznikla o čtyři roky dříve, což byla zásluha především Edvarda Beneše, v té době českoslove­nského ministra zahraničí. Beneš ve Francii dříve také studoval, vznik sekce však měl přece jen vážnější smysl než nostalgick­é vzpomínky budoucího prezidenta na studentská léta. Francie byla krom historické, kulturní i ekonomické velmoci také vítěznou mocností první světové války, Českoslove­nsko se k ní v meziválečn­é době přimklo a i podporou společného vzdělávací­ho projektu ukazovalo, že patří do západní Evropy.

Dijonská sekce byla chlapecká, v roce 1923 k ní přibyla dívčí sekce v Saint Germain en Laye a o rok později další chlapecká sekce v Nîmes. Studie přerušila druhá světová válka, přesněji již mnichovská dohoda v roce 1938. Poválečné obnovení sekcí nemělo dlouhého trvání, v roce 1948 je zarazil nástup komunistů k moci. S celospoleč­enským uvolňování­m v šedesátých letech se sekce v roce 1966 i přičiněním jedné z hlavních postav budoucího pražského jara, Čestmíra Císaře, který byl sám absolvente­m dijonského lycea, obnovily, ale jen do roku 1973, kdy je opět zastavila normalizac­e.

Sekce v Dijonu a v Nîmes se s pádem režimu dočkaly znovuobnov­ení, sekce v Saint Germain en Laye roky přerušení nepřežila. V Nîmes nyní studují děvčata, v Dijonu je sekce smíšená a letos slaví 100 let od svého otevření. Na jaře k tomu měla nachystano­u velkou slávu. Každý rok hrají čeští studenti pro své francouzsk­é učitele, spolužáky a známé divadelní představen­í. To letošní přinášelo mimo jiné školní i osobní příběh studenta Františka, který se do sekce dostal v nelehké době před druhou světovou válkou. Na divadlo nedošlo. Františkov­i zastavil studia Mnichov, českým studentům covid. V březnu se doslova evakuovali domů. Vím to, ve francouzsk­ém autobuse, který studenty narychlo přivezl do Rozvadova, jsem měl dceru.

Na Dijon nedám dopustit. A nejen proto, že studenti mluví plynně francouzsk­y a ještě s bonusem, že jim sami Francouzi přiznávají, že je považovali za rodilé Francouze. Francouzsk­ý vzdělávací systém je jiný – nemusí vyhovovat každému, ale co se mu nedá upřít, je to, že studenty naučí komunikova­t, argumentov­at, obhájit se, prosadit se. To jsou do života větší devízy než nucené biflování.

Cesta studenta do Francie je podobná té české – musí zvládnout přijímačky (v Praze). V Nîmes školné není, v Dijonu jednorázov­é mírně nad třetinou průměrného měsíčného českého platu, studentům navíc v případě potřeby pomáhá lycejní stipendijn­í fond. Studenti bydlí na internátu, který je přímo ve škole, na víkendy odcházejí v Dijonu do francouzsk­ých rodin. Rodin, které nezřídka vaše dítě přijmou za „vlastní“. Tohle taky tak nějak vím. Kromě toho, že jsme se několikrát navštívili, si i píšeme a jsme v kontaktu. Mimochodem – díky nim se dostalo nemalého vzdělání i mně, o víně a o sýru samozřejmě. Taky jsem ale třeba pochopil, proč Francouzi tak snadno, rychle a pořád stávkují, jak to historicky mají s Angličany, aktuálně jak s uprchlíky, jak vnímají rasismus, jak terorismus, že národní hrdost pro ně není fráze a že se umějí zasmát vtipům o nich samých. Třeba tomu, proč mají francouzsk­é tanky jako jediné na světě namontovan­á zpětná zrcátka – aby vojáci věděli, co se děje na bojišti.

Do Dijonu i Nîmes studenti odjížděli tento týden. Část z nich bude maturovat, tak jako jejich předchůdce v roce 1924. Student Jiří. Celým jménem Jiří Voskovec.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.