Neonová krása kapely The Erasure
Britská dvojice Erasure opět vyučuje, jak má vypadat prvotřídní syntezátorový pop.
Mám rád žánrové filmy, když fungují. A nesnáším je, když nefungují. Tak pravil renomovaný americký kritik Roger Ebert. S jeho slovy se zcela ztotožňuji a vytanula mi na mysli při poslechu nového alba Erasure, nazvaného The Neon. Dovolte parafrázi – mám rád popové desky, když fungují. A nesnáším je, když nefungují. A noví Erasure fungují jedinečně.
Život po Depeche Mode
Jakmile se rozezní refrén úvodní Hey Now (Think In Got A Feeling), jsme doma. Tady je dobře všem milovníkům syntezátorového popu. Šlapající sloka připraví scénu pro krásný zpěvný refrén, který krom zdánlivě obyčejné a přesto tak potřebné radosti ze života křičí do světa, co víme už dávno. Vince Clarke má neuvěřitelný dar přijít s melodií prostou, ale přitom dokonale zpěvnou a chytlavou, která navíc roste s každým dalším poslechem a nemá šanci se zprotivit.
Donekonečna se můžeme dohadovat, co by se stalo, kdyby po vydání debutového alba Speak & Spell kapely Depeche Mode setrval v jejích řadách, ale nač takové spekulace. V duu se zpěvákem Andym Bellem mu to sluší náramně a hudebně je to už mnoho let vysoká škola.
Pravda, Erasure nikdy nebyli vizionářští jako New Order nebo suše sarkastičtí jako Pet Shop Boys, ale vysokou hudební úroveň si dokázali udržet dodnes. The Neon je toho zářným příkladem. Únava či opotřebování materiálu nehrozí, opět je to křišťálově čistá potěcha. Na zmíněný otvírák Hey Now, který si budete zaručeně prozpěvovat už po premiérovém poslechu, navazuje rovněž výborná skladba Nerves Of Steel, hitovka v nejlepší tradici Erasure. Hattrick dokončuje Fallen Angel, u jehož refrénu vaše srdce roztaje. Bije-li v popovém rytmu, nic lepšího letos nezaslechnete.
Skvosty jen tak mimochodem
Spanilá jízda pokračuje písničkou No Point In Tripping, u níž zas a znovu žasnete nad Clarkeovým přirozeným skladatelským talentem. Pár tónů, nic okázalého, a pod rukama jaksi mimochodem vyroste skvost. Ve chvíli, kdy máte pocit, že už o téhle skladbě víte první poslední, přijde Clarke s nečekanou mezihrou a zcela novou variací na ústřední melodický motiv.
Přesně tohle je aspekt, který Erasure
odděluje od prefabrikovaných honičů lajků na Instagramu, otevírajících ústa na pokyn bossů vydavatelských firem. Vince Clarke a Andy Bell s každou další skladbou na The Neon předvádějí, jak dělat pop na velmi vysoké úrovni.
Příliš sladký dezert
Zbytek recenze by se mohl klidně nést v pozvolném doznívání chvalozpěvů jen s několika dílčími výhradami. Třeba že klávesové rejstříky v jinak výborné Tower Of Love tu a tam evokují devadesátkový europop.
V rámci objektivity je také možno připustit, že v závěru desce přece jen trochu dochází dech. Po úvodní hostině s mnoha předkrmy, hlavními chody a luxusními zákusky jede chvost alba už přece jen trochu na setrvačník. Stále jde o nadstandardní materiál – co by třeba za takovou Diamons Lies dali snaživci, kterým nebylo dáno.
Rovněž Careful What I try To Do tak nějak opakuje, co již bylo vyřčeno, ale znovu – neznechutí a pořád jde o nadprůměr.
A závěrečná Kid You’re Not Alone je možná až moc sladkou tečkou na závěr, nicméně i to k Erasure patří. Jako celek je nicméně The Neon melodická fantazie.