Tam, kde končí superhrdinové, začíná Pavel Bareš
Generační. Lépe nový román Meta od Pavla Bareše (1994) vystihnout nelze. Autor úspěšného Projektu Kronos promlouvá především ke svým vrstevníkům, přitom však postupně nachází své místo na literární scéně mimo jakékoliv žánrové škatulky.
Bareš vítá čtenáře ve světě, kde se místo svalovitých superhrdinů rodí na první pohled celkem obyčejní superlidé. Nemají plný dekolt jako Wonder Woman ani silné paže jako Thor. Nad běžnými smrtelníky přesto vyčnívají. Někteří umějí jen tak z ničeho zapálit oheň, číst myšlenky, mluvit se zvířaty nebo měnit podobu. Třeba jako protagonistka knihy Lenka Křížová, která je takzvaný mimik. Vymodelovat si nové tělo je pro ni téměř nemožné, navíc bolestivé, obličej si však se zatnutými zuby dokáže přestavět celkem rychle. Háček je v tom, že o jejích schopnostech téměř nikdo neví a vedena není ani v oficiálním rejstříku. A tak se snaží žít obyčejně. Jako každá jiná 20letá studentka sociologie, jež se přestěhovala do Prahy a pohybuje se v kruhu – přednášky, kavárny, hospody, seriály, knihy a zpět. Do života jí však vstoupí mladík, zprvu nenápadný, ve skutečnosti však velmi nebezpečný.
Vstříc realitě
Po dvou fantasy titulech se Pavel Bareš vydává vstříc realitě a nechává ji románem rezonovat, jak jen to je možné. Ať už jde o četné popkulturní narážky, genderová témata nebo sexualitu. Do hry zapojuje i jemu známé prostředí fakult Univerzity Karlovy na trase Smetanovo nábřeží – náměstí Jana Palacha, které se stává dočasným studijním domovem také pro jeho hrdiny. Možná až příliš chtěně a okatě, o stěžejní část románu naštěstí nejde.
Thrillerovou zápletku Bareš splétá z ověřené trojice děsu – stalking, maniakálnost, násilí – a nutno říct, že si to užívá všemi doušky, aniž by přitom nedopatřením vyřadil čtenáře. Škoda jen, že se v závěru, hnán potřebou rychlé gradace, nedopouští alespoň trochy toho kýženého napínání, jehož je žánr jinak plný. Čtenář by to zajisté ocenil a příběhu by to jen prospělo. Působil by uvěřitelněji, když totiž protagonistka na posledních stránkách začne rozplétat zamotané klubko událostí jako kříženec agenta 007, detektiva Colomba a Hercula Poirota, působí to trochu úsměvně.
Přitom Bareš jinak píše znamenitě a hlavně čtivě. Vyprávění by klidně pár desítek stran navíc uneslo. Mnohdy na papíře těžko stravitelná hovorová čeština působí v jeho podání nenuceně, dialogy fungují, slovy zbytečně neplýtvá. Občasné anglicismy, stejně jako otravná infantilnost (plastové kachničky) budiž ospravedlněna již zmíněnou cílovou skupinou.
Za přečtení stojí
O něco důkladněji by autor mohl zapracovat na charakterech, do kterých se přece jen chvílemi vkrádá nežádoucí schematičnost, obzvlášť v případě antihrdiny románu.
Uvidíme, zda Meta pošle Bareše zpět k fantastice, nebo naopak připustí zase o krok blíž klasickému románu. Tak či onak, autorovy knihy stojí za přečtení. Jen by je svým kritikům nemusel v internetových diskusích dovysvětlovávat. Jasně mluví samy za sebe.