Historik na cestě k šibenici
Sebejistý, ale ne arogantní byl obávaný muž magistrátu Josef Pfitzner před soudem v září 1945
NUSLE Teatrální kat, rozvláčný soudce, výborný a přesvědčivý žalobce, také takoví byli aktéři dění v justičním paláci a na přilehlém Soudním náměstí ve středu 5. a ve čtvrtek 6. září před 75 lety.
Mimořádný lidový soud (MLS) tehdy řešil první velkou kauzu válečného zločince – do jednací síně eskorta předvedla někdejšího náměstka pražského primátora, horlivého nacistu, německého historika Josefa Pfitznera. Verdikt padl očekávaný: trest smrti.
Charakteristiku hlavních aktérů a průběh soudního dramatu vylíčil takřka neznámý dokument, zpracovaný úředníky odboru Z, zpravodajského, ministerstva vnitra. Ten má MF DNES k dispozici z fondů Archivu bezpečnostních složek (ABS).
Senát k velkému procesu nastoupil v nejsilnější sestavě, hlavnímu líčení předsedal přednosta pražského MLS Vladimír Kozák. „Přelíčení vedl dobře, avšak poněkud trpělo rozvláčností. Bylo to též tím, že dr. Kozák je soudcem civilního soudu. V rukou některého trestního soudce by snad řízení šlo rychleji kupředu,“napsal v analýze Pfitznerova procesu ministerský rada František Fárek z odboru Z.
Výtečně na pozorovatele, usazené v lavicích určených veřejnosti, zapůsobil hlavní žalobce Jaroslav Drábek. „Šetřil silnými slovy a svým naprosto nedivadelním vystoupením dosáhl patřičného úspěchu, neboť vše, co řekl, dalo by se tesat do žuly,“uvedl Fárek. Pfitznerův proces byl premiérový: poprvé se zodpovídal za své jednání z časů okupace někdo z význačných nacistů a představitelů německé okupační správy. Tomu by podle analýzy odpovídala i některá pochybení v průběhu procesu. K těm závažnějším patřil ne zcela procesně správně ošetřený způsob výslechu obžalovaného a svědků. „Předseda senátu totiž vždy nejprve přečetl to, co obžalovaný nebo svědek vypověděl v přípravném řízení, a otázal se, zda to bylo správně zapsáno,“vytkla Kozákovi zpráva. Tento způsob porušoval procesní zásadu bezprostřednosti a svědecké výpovědi se scvrkly na přitakávání předsedovi senátu.
Pohublý a v civilu vyhlížel Pfitzner v justičním paláci odlišně od sebevědomého nacisty s tučným obličejem nacpaným v hnědé uniformě SA, jakým byl za časů své největší slávy. „Při dvoudenním procesu vystupoval sebejistě, ne však provokativně,“popsal Pfitznerův přístup historik Tomáš Pasák.
Hlavní váhu kladl žalobce nikoli na Pfitznerovu roli v odstranění primátora Otakara Klapky v létě 1940, ale na jeho činnost v SdP (Sudetoněmecké straně) a NSDAP, která vedla k odtržení pohraničí, či na poškozování majetku města Prahy. Žalobce Pfitznera vinil též z podílu na represích proti studentům na podzim 1939. Šlo o neudržitelný bod žaloby. „Již z vyšetřování bylo patrné, že jej z tohoto skutku usvědčit nelze,“uvedl Fárek. Za pravdu Pfitznerovi dal v tomto bodu také soud, který jej viny zprostil.
Pouze čestný člen oddílu SA?
„Jen jsem plnil své povinnosti,“hájil se kdysi nejmocnější muž metropole. V průběhu líčení několikrát zabojoval i ve zdánlivých maličkostech. Znalci ministerstev vnitra a obrany hovořili o Pfitznerově členství v nacistickým úderných oddílech SA. „Jeho funkce Standartenführer odpovídala hodnosti plukovníka v armádě,“vypověděl major Josef Štumpf, soudní znalec. To mohlo mít za následek rozšíření obvinění. „Ano. Byl jsem Standartenführerem SA, ale šlo o hodnost pouze čestnou,“oponoval úspěšně Pfitzner.
Z důkazů, které Jaroslav Drábek předložil, veřejnost nejvíce zaujala Pfitznerova korespondence s primátorem Otakarem Klapkou – úředníkem, který kvůli podpoře odboje skončil na podzim 1941 na popravišti. „Z důkazů plyne úžasná statečnost a klid, se kterým dr. Klapka čelil Pfitznerovým jedovatostem a sprostotám,“shrnuje zpráva o procesu.
Drábek na závěr hlavního líčení požádal pro obžalovaného o trest smrti. A soud mu vyhověl. Předseda Kozák se zároveň zastal Pfitznerova advokáta ex offo Josefa Sedláčka, který se v nelehké situaci snažil dostát povinnostem svého stavu. „Soudce Kozák vysvětlil obecenstvu rozdíl mezi demokratickou a nacistickou justicí. Jeho slova padla na úrodnou půdu,“zdůraznil v raportu Fárek.
Rudě pokryté popraviště
Pouze na pár desítek minut se počítal Pfitznerův život po vynesení rozsudku. Šibenice již čekala na Soudním náměstí. „Na podstavci, vysokém tři metry, potaženém rudým plátnem, byly postaveny tři šibenice,“popisuje popraviště úřední záznam. Okolo místa se tísnilo asi 30 tisíc lidí. Sem eskorta dovedla odsouzence. Na popravním místě si opět vyslechl rozsudek. Soud jej poté odevzdal mistru popravci.
„Některé okolnosti popravy byly nedůstojné,“shrnuje úřední hlášení. Jednak šlo až o teatrálně černé oblečení katů. „Civil by byl důstojnější,“ shodli se úředníci oddělení Z. V okamžiku, kdy kat kladl smyčku Pfitznerovi okolo krku, dal mu lehký políček. Po vykonaném aktu exekuce popravce visícího Pfitznera pootočil tváří k místům s největším shlukem obecenstva. „Akt popravy trval dvě až tři minuty a byl jinak proveden bez závady,“uvedl úřední záznam.
Fanatický historik na radnici
Historik s pověstí státotvorného Němce, Pfitzner, se ve 30. letech proměnil v horlivého obhájce nacistických zájmů. Po okupaci Prahy v polovině března 1939 vítal Adolfa Hitlera na Hradě. A 16. března 1939 se stal obávaným náměstkem primátora. Praha se měla v jeho intencích proměnit v německé město.
Některé okolnosti popravy byly nedůstojné. Akt trval dvě až tři minuty a byl jinak proveden bez závady.
Pfitzner na podzim 1939 Karlu Hermannu Frankovi navrhl ustanovit německého a českého primátora, přičemž konečné rozhodování by zůstávalo vyhrazeno pouze německému primátorovi. Ten měl mít i právo veta a právo odvolat se ve sporech s českým primátorem k říšskému protektorovi. Tohle neprošlo, ale další germanizační opatření, od úřadování v němčině po přejmenovávání veřejných ploch a ničení soch, ano. „Koncem září nastala s příjezdem pana zastupujícího říšského protektora do Prahy pro všechen veřejný život protektorátu jedna z těch plodných hodin,“vítal v září 1941 Praze Pfitzner generála SS Reihnarda Heydricha.
V Praze německý náměstek primátora setrval až do 8. května 1945. Na útěku v západních Čechách jej zajali Američané a záhy vydali československé justici.