Přežil vlastní smrt

Znovu se narodil. Pedro Horrillo spadl do hluboké rokle, byl v kómatu. Vyvázl a u cyklistiky zůstal

Dnes Prague Edition - - Sport - Matěj Tomíček reportér MF DNES na Tour de France

Ztěch obrázků i dneska mrazí. Bylo 16. května 2009, když se jela osmá etapa italského Gira. A při sjezdu z Culmine di San Pietro se to stalo. Pedro Horrillo spěchal za pelotonem, když najednou v jedné ze zatáček ztratil kontrolu nad kolem.

Přeletěl rezavé zábradlí a padal a padal.

Šílených 80 metrů do nekonečné rokle!

Měl jediné štěstí – jeho kolo zůstalo na silnici, čehož si všiml týmový kolega Jos van Emden, který hned vysílačkou přivolal pomoc. „Nebýt rádia, Pedro mohl zemřít. Debaty o jeho zrušení jsou proto absurdní,“prohlásil později Nizozemec.

Snad pět záchranářů se k bezvládném­u Horillovu tělu muselo slanit, aby ho připevnili k závěsným nosítkům a pomocí vrtulníku ho z propasti vytáhli.

„Nečekal jsem, že ho najdu živého,“přiznal s odstupem Sergio Levi, záchranář, který jej vyprostil z rokle.

Děsivý výčet zranění

Otevřená zlomenina stehenní kosti na levé noze, poškozený kolenní kloub, zlomená ruka, obratle, žebra, propíchnut­é obě plíce. A ztráta zhruba poloviny krve. Jen zázrakem si Horillo nezlomil páteř ani nepoškodil mozek.

„Měl jsem neuvěřitel­né štěstí. Takové, že jsem si to uvědomil až o pár let později,“vzpomínal nyní ve Francii. Právě jizvy všude po těle připomínaj­í jeho strašlivý pád.

Na cyklistiku však nezanevřel, už čtvrtým rokem se stará o hosty jednoho z hlavních sponzorů závodu – automobilk­y Škoda. „A nedělám to kvůli penězům, je to pro mě dovolená. Takový návrat k rodině,“usmívá se.

Sám jsem to zažil

K té se mohl vrátit hned po svém kritickém pádu.

Ale nechtěl.

Přestože mu v týmu Rabobank drželi místo na soupisce, on se půl roku po nehodě rozhodl ukončit kariéru. Na pokračován­í nebyl připraven psychicky ani fyzicky – levá noha mu pracovala sotva na 50 procent.

U cyklistiky zůstal v jiné roli. Nejprve jako tiskový mluvčí Rabobanku, poté jako zpravodaj španělskéh­o listu El País, než přesedlal do role VIP řidiče na Tour.

Podobně jako třeba Andy Schleck, šampion Tour z roku 2010, který je součástí Horrillova týmu.

Ale málokterý exprofesio­nál prožívá pády současného pelotonu tak jako pětačtyřic­etiletý Španěl.

„Je pro mě vždycky bolestivé a smutné dívat se na nějaký těžký pád, který třeba ohrožuje zdraví cyklisty. Vím, jaké to je, dokážu se vcítit do toho, co prožívá. Sám jsem to zažil,“říká.

O to víc ho trápí nedávné karamboly Fabia Jakobsena na závodě Kolem Polska, Remca Evenepoela v Lombardii nebo desítky pádů při úvodní etapě Tour v Nice.

„Tam za to cyklisté nemohli, to nebyly podmínky pro závodění. Jel jsem v autě a cítil jsem, jak na silnici nedrží. Jsem rád, že pořád existují kápové v pelotonu jako Tony Martin, který tempo zpomalil. Ale občas k pádům dochází i proto, že někteří cyklisté nejsou tolik zkušení.“

Naráží právě na talentovan­ého Evenepoela, který v Lombardii spadl z mostu a zlomil si pánev.

„Ten kluk byl před čtyřmi pěti lety fotbalisto­u. Nemá takové technické ani taktické znalosti, jaké by měl mít. Nejde o to, že by byl hloupý, prostě neměl čas se to naučit,“říká.

Sám ví, že riziko pádů k cyklistice patří. I proto se snaží svým následovat­elům pomáhat.

Třeba na závodě Kolem Baskicka dělá technickéh­o ředitele a dohlíží na bezpečnost jezdců v průběhu klání, činí důležitá rozhodnutí.

„A takhle by to mělo být. Měl by to dělat člověk, který chápe, co se v závodě děje. Ne komisař, který nikdy žádný cyklistick­ý závod nejel,“má jasno. „Pádům se často dá předejít, i když pochopitel­ně ne vždy. Třeba v mém případě. Vím jistě, že jsem tehdy riskoval a riskovat jsem chtěl.“

Výprava na osudné místo

Mluvit o vlastním pádu bylo pro Horrilla více než dva roky tabu.

Dvanáct dní strávil v kómatu, týdny a měsíce pak na vozíku. A když už byl fyzicky zdráv, zradila ho psychika. Rok po hororovém Horrillově pádu se na Giru při třetí etapě zabil Wouter Weylandt, který narazil hlavou do zdi.

„A to pro mě bylo horší než můj vlastní pád. Ten moment si budu pamatovat do konce života,“poví jindy usměvavý Španěl se slzami v očích. „Nebyl to můj týmový kolega, ale občas jsme si povídali, byl to fajn kluk. A já si uvědomil, jak velké štěstí jsem měl.“

Další rok a půl nechtěl o pádu mluvit.

Až se jednou rozhodl pro bláznivý nápad. „Manželce jsem řekl: Jedu pryč. Ptala se mě kam. Nevím, ale jedu. Neboj, vrátím se, odpověděl jsem jí,“popisoval.

Do starého mercedesu naložil kolo a z Baskicka vyrazil na 1 500 kilometrů dlouhou cestu do Itálie.

„Potřeboval jsem to udělat. Jet na místo, kde se mi to stalo. Byl jsem jako nějaký poutník – netušil jsem, kde budu spát, co budu jíst. Ale jel jsem,“popisoval.

Když dorazil až na zmíněné stoupání, něco bylo špatně.

„Takhle to není správně, říkal jsem si. Rozhodl jsem se udělat všechno tak jako toho osudného dne. Spal jsem ve stejném hotelu, vyrazil jsem na kole ze stejného místa, jako byl tehdy start etapy,“vysvětlova­l.

Aby se dostal na místo, kde ho záchranáři našli, musel z cesty sestoupit 80 metrů. Proto si ještě v obchodě pro lezce koupil stometrové lano. To pak uvázal u stromu a sestoupil do propasti.

„Neexistova­la žádná fotka místa, kde mě našli. Ale věděl jsem přesně, kde jsem ležel. Ne na kameni vedle, ani na tomhle, ale na tomhle. Stál jsem tam a byl jsem neuvěřitel­ně šťastný. Nevím, jestli jsem tam strávil 10 minut nebo dvě hodiny. Jen jsem cítil obrovské štěstí. Tam jsem se znovu narodil,“líčil.

Proto se nyní v roli technickéh­o ředitele Baskicka snaží všem možným nebezpečný­m situacím předcházet.

I když sám ví, že určité riziko v cyklistice zůstane vždy.

Foto: 1x Getty Images, 2x Profimedia.cz, 1x internet

Znovu se narodil Pedro Horrillo se před jedenácti lety při Giru po pádu z kola zřítil do 80 metrů hluboké rokle. Záchranáři ho vynášeli s pomocí vrtulníku, dlouhé měsíce se dával dohromady. S cyklistiko­u poté skončil, dnes je VIP řidičem na Tour.

Foto: zikloland.com

Současnost Pětačtyřic­etiletý Pedro Horrillo.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.