Vzpomínka na Rachůnka a spol.
Město, klub i Rusy si zamiloval. Vladimír Vůjtek o tragédii, ztrátě přátel i týmu, který vedl.
Obývák zdobí fotky dětí s vnoučaty. Na skříňce hned vedle gauče spatříte i čtyři zarámované snímky s pány, které poznal při hokejové štaci v Jaroslavli. „Je to masér, doktor, vedoucí mužstva a technický pracovník,“vykládá Vladimír Vůjtek při pohledu na fotografie. „Takových kamarádů jsem měl málo.“
„Byli jako rodina,“přikývne i jeho paní Magdalena, která zrovna přinesla na stůl kávu.
Dnes je to přesně devět let, kdy se v Jaroslavli krátce po startu zřítil letoun Jak-42. Zahynulo 44 lidí – posádka letadla a kompletní hokejový tým, v němž měl Vůjtek tři krajany, spoustu známých a přátel. „Bylo těžké je ztratit. Ale ještě těžší bylo setkat se s pozůstalými. Brali mě jako vlastního,“poví třiasedmdesátiletý trenér.
Nedivte se, že na Jaroslavl nedá dopustit. Město i lidi si zamiloval. Lokomotiv přivedl ke dvěma ruským titulům (2002 a 2003). A tým, který zemřel v troskách letadla, ještě několik měsíců před nehodou trénoval. Bývalý kouč slovenské i české reprezentace vypráví o osudu, Jaroslavli i největší tragédii v historii novodobého sportu.
7. září 2011. Co se vám vybaví?
Pamatuju si to naprosto přesně. Zrovna jsem jel na Slovensko, na pumpě v Ostravě jsem bral naftu, vyjíždím a najednou se mi na displeji objevilo, že volá bývalý manažer Kazaně. Vesele se ho ptám, jak se daří, jenže on křičí: Vladimir! Běda! Běda! Slučilos! Neštěstí.
Co vy na to?
Nevěděl jsem, co mám dělat. Okamžitě jsem volal prezidentovi klubu Jakovlevovi, který mi to nezvedal. Proto jsem volal manažeru Lukinovi, který často létal s týmem, a v duchu si jen říkal: Jakmile to zvedne, žije! První hovor nevzal, ale za pět minut mi volal a potvrdil mi tu smutnou zprávu.
Jak vás to zasáhlo?
Manželce jsem předal řízení, sedl si vedle ní, když v tom začali volat novináři. Poprosil jsem je, aby mi dali hodinu klid, abych se vzpamatoval.
Napadalo vás, že jste mohl v letadle sedět taky?
To ne, ale hodně lidí mi to dávalo najevo. A možná měli pravdu. Ale takový je osud.
Věříte na něj?
Trošku ano. Co se má stát, to se stane. Zároveň jsem říkal si, že kdybych v Jaroslavli trénoval, naplánoval bych třeba odlet o hodinu dřív a nic by se nestalo. Netrénoval jsem tam ale kvůli předchozí sezoně, ke které bych se vrátil.
Povídejte.
Lokomotiv chtěl do finále, ale v semifinále jsme prohráli 2:4 s Mytišci, kde byl Miloš Říha. Vedení to bralo trochu jako neúspěch a s prezidentem jsme dlouze probírali, kde se stala chyba. S ním i manažerem jsme v podstatě kamarádi, vyříkali jsme si to. Já taky věděl, že nemám dobré srdce. Měl jsem vysoký tep, v play off mě hlídal doktor. Musel jsem na operaci, kterou mi už pár let na vyšetřeních doporučovali.
Kdyby vám srdce sloužilo, domluvil byste se na pokračování?
Shodli jsme se, kde tým posílit. A vypadalo to, že bychom se dohodli i dál. Ale nešlo to. Měsíc po sezoně jsem šel na operaci srdce, které funguje dobře. (zaklepe na stůl) A za dva měsíce jsem podepsal se slovenskou reprezentací. Štěstí v neštěstí.
Jak tragédie zasáhla Jaroslavl?
Hodně! Na hokej chodilo deset tisíc lidí. Lidi tím žili, což bylo poznat i na pohřbu. V šest ráno začínala mše za zemřelé. Od devíti byl ceremoniál na zimním stadionu, kde byly vystavené rakve. Fanoušci přijeli i z Minsku nebo Uralu. I když celý den lilo, vytvořil se průvod, který ve čtyři odpoledne stopli, aby mrtvé vůbec mohli pochovat.
Jak vlastně vzniklo vaše silné pouto k Jaroslavli?
Připomínala mi trošku Ostravu. Nebyla velká jako Moskva nebo jiná města, která měla dva miliony obyvatel. Byl to takový ruský městys se 600 tisíci lidmi, kde nebyl barák na baráku. Bydlel jsem v centru, náměstí bylo roztahané, široké ulice, k tomu parky a zeleň. A hlavně lidé byli neuvěřitelně milí. Vím, že se o Rusku píše spíš špatně, ale já o Rusech neřeknu nic negativního.
Jací tedy jsou?
Neznámého si na ulici nevšimnou, ale jakmile vás poznají, hlásí se, pomáhají, nabízejí dárky, jsou přívětiví. Za celou dobu jsem v Rusku nezažil konflikt, přitom mně manažer v Jaroslavli varoval: Nechoď v noci pěšky. I když jdeš přes dvě ulice, vezmi si radši taxi.
Pro místní jste byl geroj, ne?
To až později. Trenér nenosí masku a jaroslavlská televize všechna utkání včetně těch venkovních vysílala. Další den ráno je reprízovali, takže jsem byl obden v televizi.
Jak si žije celebrita v Jaroslavli?
Třeba jsem si objednal kafe a donesli mi ho i s papírkem, kde někdo napsal 3:1 nebo jiný výsledek posledního našeho zápasu. Někde jsem neplatil za obědy. A napadá mě další zvláštnost, která ukazuje, jak tam prožívají hokej.
Sem s ní.
Blížilo se play off druhé mistrovské sezony a v hotelech jsem okoukal, že existuje fén, který se dá přišroubovat ke zdi. Před dvaceti lety to byla novinka. Přišel jsem do obchodu a vedoucí mi říká: To nevedeme. Ale jestli mi dáte lístky na finále, do týdne vám ho dovezu z Moskvy.
Co jste mu odpověděl?
Moment, vždyť ještě nezačalo ani čtvrtfinále. A on na to: Já vím, chci ale lístky na finále. Když jsem se do krámu vrátil, fén skutečně sehnal a já mu slíbil lístky už na semifinále. A samozřejmě na finále.
V čem bylo kouzlo, že jste hned po příchodu stvořil zlatý tým?
Mančaft tam nebyl špatný. Trenér Vorobjov s ním už v roce 1997 vyhrál titul, na jaře 2001 skončil v semifinále. Taky moje první otázka byla: Proč ho vyhazujete? Vysvětlili mi, že trenér je okoukaný. Navíc byl ras, což se roznese, a nikdo jim nechtěl podepisovat smlouvy. Přišel jsem k mužstvu, které bylo zvyklé trénovat. Deset dní jsem jim tréninkové dávky nechal a bledl z nich i já.
Váš přístup byl jiný?
Připravení byli po fyzické i taktické stránce, ale ne po kombinační. V Jaroslavli byli zvyklí polovinu zápasu vyhazovat puky, proto hrávali 1:0, 1:1 nebo 2:1. Tým byl naočkovaný od vedení, byl za takové výsledky nadšený. Raději vyhráli 1:0 než 6:3 nebo 9:4. To byl špatný výsledek. Já prosazoval kombinační hokej, který Rusové měli vždy v sobě.
Přesto jste po dvou titulech v roce 2003 dostal padáka.
I to je Rusko. Úsměvné bylo, že v ostatních klubech to věděli dřív než já. Když jsem jel autem z Moskvy do Jaroslavle jednat o budoucnosti, volal mi prezident Kazaně. Říkám mu, že teprve jedu do Jaroslavle a nevím, jestli nepodepíšu tam. A on jen na to : No, nepodepíšeš. Už tě tam nechtějí. Takže po cestě do Jaroslavle jsem se domluvil na podmínkách smlouvy v Kazani. A po jednání v Jaroslavli na mě čekalo letadlo do Tatarstánu.
Ale pro Jaroslavl jste měl pořád slabost, že?
Měl. Když byla v sezoně pauza, létal jsem tam za kamarády nebo na oslavy. Domov mi nechyběl. Manželka byla se mnou a děcka byla tehdy pryč, syn i zeť hráli celou dobu v cizině. Nikoho jsem v Česku neměl, takže jsem se tady ukázal jen tři dny v prosinci a jinak jsem raději letěl do Jaroslavle.
Na podzim 2010 jste se vrátil i na střídačku, v týmu byl Slovák Demitra a Češi Vašíček a Rachůnek.
Ten byl hvězda. Znal jsem ho už z Dynama Moskva. Pavol Demitra a Pepa Vašíček mi zase táhli útok, jen jim chybělo pravé křídlo. Demitru jsem znal ještě z poslední československé dvacítky, kde mi hrál první lajnu s Kapušem a Výborným. Byl to trošku samotář, ale dobrý kluk. A ještě tam přibyl Jan Marek, že?
Máte pravdu.
Toho jsem kdysi prosadil do mančaftu v Třinci, když se ještě hrálo na tři útoky. Tenkrát mu nikdo nevěřil. Byl malý, ale zarputilý. Díky tomu udělal kariéru. Přišel do Jaroslavle, když jsme koncem července přebírali bronzové medaile. V Rusku vás dekorují s odstupem, takže jsem se potkal už i s novými posilami. Bylo jich asi jedenáct, vytvořili světový tým. Honza Marek tam za mnou přišel: Pane trenére, potřeboval bych s vámi mluvit.
Co měl na srdci?
Nejprve vykládal, že se mu narodilo dítě, a pak spustil: Já to s tím přestupem asi uspěchal. Už jsem chtěl být doma, vyděláno mám dost. Trošku mě tlačil agent, že peněz je vždycky málo. Co mám udělat, abych tady zrušil smlouvu?
Co vy na to?
Honzo, pověz to stejné i manažerovi a prezidentovi. Řekni, jak to je. Jsou to dobří lidé a asi ti vyhoví.
Nevyhověli.
Spíš mu to rozmluvili. Tým jel před sezonou na deset dní do Švýcarska a oni mu řekli, že tam nemusí. Buď doma s rodinou a vrať se až na začátek sezony... Takové jsou osudy, které se odvíjejí z maličkostí.
Měl jste sílu sledovat zprávy a vyšetřování nehody?
Ano. Už při pohřbu bylo jasné, že za viníky označili piloty. Jediný člen posádky, který přežil, se ztratil ze světa a asi má zakázáno mluvit.
Zpochybňovala se kvalita havarovaného letadla.
To bylo absolutně bezpečné! Fakt je ten, že se nějaké bezpečnostní předpisy nedodržovaly. U ocasu seděli mladí hráči, uprostřed zkušenější, vepředu ti nejstarší a vedení. Byl tam i stůl, na kterém se hrály karty, stály tam kávy nebo limonády. Při vzletu nebo přistání jste stoleček maximálně přidržel a připoutal se jen ten, kdo chtěl nebo kdo se bál. Na druhou stanu ale nikdy nebyly potíže při přistání.
Překvapilo vás, že se klub z tragédie rychle oklepal? Po roce opět hrál KHL.
Ostatní kluby hned nabídly, že každý dá Jaroslavli dva hráče, na které si ukážou. V klubu si ale zakládají na odchovancích, zamítli to. Zároveň se potřebovali srovnat s pozůstalými. A musím říct, že je hezky odškodnili. I když, dá se to tak říct? Život jim to nevrátí. Taky už tam není mistrovský tým. Ale spíš tým pro čtvrtfinále nebo semifinále.
Nezkoušeli vás, abyste tým zase vytáhl k medailím?
Už ne. Naposledy jsem byl v Rusku před dvěma lety a bylo to kvůli nehodě a Ivanu Tkačenkovi, který jako jediný hráč zůstal už ze zlatého týmu 2002. Po jeho smrti se provalilo, že celou kariéru anonymně posílal peníze na dobročinné účely, dětské domovy nebo starobince.
Hezké gesto a silný příběh.
A pozor, dokonce o tom nevěděla rodina ani přítelkyně se třemi dětmi. Pod platbu se Ivan vždy podepsal jako Kapitán Nemo a tu poslední stihl odeslat 7. září z letiště. Až po nějaké době o tom povyprávěla paní, která to s ním vždy zařizovala. Natočili o tom i dokument, na který mě pozvali do Moskvy.
Předpokládám, že jste to spojil s návštěvou Jaroslavle.
Přesně. Už se mi tehdy nechtělo, měl jsem po sedmdesátce a nacestoval jsem se dost. Ale když se ta možnost naskytla, prodloužil jsem si o pět dní víza a vyrazil. Za známými. A zavzpomínat.
Kdybych v Jaroslavli trénoval, naplánoval bych třeba odlet o hodinu dřív a nic by se nestalo.