Cyklistice chybí rivalita O rivalitě s Contadorem, životě po kariéře i současné Tour. Šampiona vidí v Rogličovi: „Je klidný a silný.“
Třikrát dojel do Paříže na druhém místě. Přesto má ve svém muzeu vystavenou trofej pro vítěze Tour de France. Tím se stal v roce 2010 po diskvalifikaci Alberta Contadora.
„Ale rád bych stál v Paříži ve žlutém,“usměje se Andy Schleck s hořkostí v hlase.
Kariéru ukončil ve 29 letech kvůli opakovaně zraněnému kolenu. Na jeho souboje s Albertem Contadorem ale fanoušci dodnes vzpomínají. Jejich rivalita příznivce bavila. Byl to závan starých časů, lídři nespoléhali na sílu svého týmu. Byl to souboj jednoho proti jednomu.
„Jsem rád, že jsem Alberta ve svém cyklistickém životě měl,“vypráví pětatřicetiletý Andy Schleck, aktuálně pracující pro generálního partnera Tour, mladoboleslavskou automobilku Škoda.
Vypadáte dobře, pořád se udržujete? Sledujete váhu?
Jo jo, musím. Ale připadám si jako jojo. Přiberu, pak zase zhubnu, a tak pořád dokola. Váhu sice sleduju, ale nejsem žádný šílenec. Nemusím mít 68 kilogramů, Tour už nevyhraju. (úsměv) Když si potřebuju zacvičit, udělám to, ale nehrotím to.
Co profesionální cyklistika, nechybí vám?
Ne, vůbec ne.
Vážně? Spousta vašich vrstevníků stále jezdí.
To sice ano, ale netrápí mě to. Už jsem se v životě posunul. Jasně, byl bych rád, kdybych mohl závodit, ale jsem šťastný i tak, že jsem z toho kolotoče zmizel. Začal jsem od nuly a nebyl to jednoduchý proces. Jsem rád, že ho mám za sebou.
Váš bratr Frank říkal, že jste se po konci kariéry dlouho nemohl ani podívat na kolo.
To je pravda, nemohl jsem jezdit na kole, myslet na ně, potřeboval jsem z toho prostředí úplně vypadnout. Když jste do sportu tak zažraný, jako jsem byl já, a najednou musíte kvůli zranění přestat, je to, jako kdyby vám někdo vzal identitu. Byl jsem Andy Schleck, který vyhrál Tour. A když jsem skončil, všechno bylo pryč. Potřeboval jsem čas srovnat si to v hlavě.
Vy jste to zvládl, ale třeba váš krajan Charly Gaul, poslední Lucemburčan, který před vámi vyhrál Tour, strávil dvě dekády jako poustevník v lese.
To je pravda. Je to složité období, kdy musíte udělat dobrá rozhodnutí. Spousta sportovců ten přechod nezvládne, Charly je jedním z příkladů. Já to naštěstí ustál.
Profesionálem jste se stal už v devatenácti, o dva roky později už jste byl druhý na Giru. Nebylo to všechno příliš brzo?
Nemyslím si to. Kvůli zraněnému kolenu jsem taky ukončil kariéru mladý, ale i tak jsem byl 11 let profesionálem, což je vlastně docela normální kariéra sportovce. Jistě, někdo může být profesionálem 20 let, ale držet se na opravdu vysoké úrovni, to trvá jen pár let. Já byl hodně úspěšný v mladém věku.
Jak těžké pro vás bylo dostat cenu za výhru na Tour v roce 2010 se zpožděním?
Ekonomicky to pro mě byla velká ztráta. Nejde jenom o prize money, to není zas takový problém, ale kdybych podepsal nový kontrakt jako vítěz Tour, byl by úplně jiný. Teď je to 10 let, jsem pyšný na to, čeho jsem dosáhl, ale pochopitelně bych byl rád, kdybych vyhrál už v Paříži.
Máte teď více volného času?
Já žádný volný čas nemám. (smích) Mám svůj obchod s koly v Lucemburku, starám se o závod Kolem Lucemburska, organizuju i juniorské závody. Všechno, co dělám, se nějak týká cyklistiky. Je to můj život, něco, v co věřím. A mám taky rodinu, dvě děti, takže volného času moc není.
A taky muzeum, je to tak?
Ano, mám v něm kolo, na kterém jsem vyhrál Lutych – Bastogne – Lutych, nějaké trikoty, něco z historie cyklistiky jako dresy Charlyho Gaula, Petera Sagana. Nejcennější je asi trofej za výhru na Tour de France.
Slyšel jsem, že máte hudební sbírku.
Mám doma pár věcí, ke kterým jsem se dostal, když jsem s cyklistikou cestoval – kytaru od Rolling Stones, boxerské rukavice od Muhammada Aliho. Ale tolik toho nemám.
Momentálně pracujete pro Škoda Auto, staráte se o hosty během Tour. Čím pro vás největší cyklistická akce je?
Je to velká součást mého života. Sledoval jsem ji od šesti let, vyrůstal s ní. Snil o ní, pak jsem se stal profesionálem, který doufal, že by ji jednou mohl jet. Jel jsem ji, dojel jsem druhý, vyhrál jsem ji a spadl jsem na ni tak, že jsem musel ukončit kariéru. A teď patřím k celé té organizaci. Je to pro mě velká láska.
Je Tour největší z největších?
Určitě, možná je to největší sportovní akce vůbec, protože co je větší? Nic většího nevidím. Čísla to ukazují – Tour je nejnavštěvovanější sportovní událost roku, až na mistrovství světa ve fotbale a olympiády, ale ty jsou jen jednou za čtyři roky. Tohle je 107. ročník, jen válka ji zastavila. Je to skutečně silná značka.
Letos je trochu pochroumaná.
Je to taková vrzavá Tour. Není tady tolik lidí, přitom fanoušci jsou velkou součástí závodu. Samotné závodění se nemění, mění se to okolí. Ale je důležité, že se jede. Po karanténě, všem, co se stalo, je důležité, abychom zase začali žít, sportovat, přinášeli lidem radost.
Uměl jste si představit, že by se Tour vůbec nejela?
Uměl, dokonce jsem v jednu chvíli nevěřil, že by se mohla jet. Každý den se probudíte a přečtete si novinky – co se děje ve Francii, USA, Velké Británii. K tomu se žádná sportovní akce nekoná normálně. Fotbal se hraje bez diváků, hokej, NBA taky. Proto jsem nevěřil.
Přesto se závod rozjel, i když s dodatkem, že pokud budou v týmu dva lidé s pozitivním testem na covid-19, stáj končí. Co vy na to?
Pokud to takhle bude a vznikne situace, kdy máte žlutý dres den před Paříží a dozvíte se, že jste pozitivní a musíte domů, pak výsledek této Tour nemá žádnou hodnotu. Podobně jako žlutý dres Adama Yatese. Dostal se do něj minulý týden díky tomu, že se Julian Alaphilippe napil 17 kilometrů před cílem. Jasně, pravidla jsou pravidla, ale tohle není způsob, jak se chcete dostat do žlutého trikotu. Stejně tak nechcete vyhrát Tour proto, že ten před vámi byl pozitivní na covid.
Vaše úspěchy i neúspěchy jsou spojeny s Albertem Contadorem, bývali jste velcí rivalové. Je i nyní potřeba podobná rivalita?
Určitě. Nechci nám dávat nějaký kredit, ale podobná rivalita momentálně cyklistice chybí. Tehdy to nebyla Astana proti Saxobanku, byl to souboj Alberta proti mně. Dvou boxerů v ringu s tím, že kdo vydrží stát déle, vyhraje. Proto jsme byli tak populární. Ne proto, že jsme vyhrávali, ale proto, jak velcí jsme byli rivalové. Kdyby tady Alberto nebyl, vyhrál bych víc závodů, ale já jsem šťastný, že byl mým rivalem. Nyní je to víc o týmech než v minulosti.
A mezi nimi vypadá nejsilněji Jumbo-Visma. Vyhraje Primož Roglič Tour?
Pro mě je pětihvězdičkový favorit. Už týden před startem Tour jsem říkal, že on je jediný, u koho vidím velký pokrok oproti loňskému roku. Všichni jsou dobří, ale u něj vidím největší progres – fyzicky i mentálně. Je klidný, silný, není tady proto, aby vyhrál etapu nebo aby skončil druhý. Je tady, aby vyhrál Tour. Kdežto Egan Bernal...
Byl jsem Andy Schleck, který vyhrál Tour. A když jsem skončil, všechno bylo pryč. Potřeboval jsem čas srovnat si to v hlavě.
Nevěříte mu?
Nejsem si jím moc jistý. Za ty roky už mám nějaký talent na rozpoznávání formy. Třeba Alaphilippe letos a loni – to není stejný člověk. Totéž vidím u Bernala. Je nervózní, v pelotonu jezdí sem a tam, v prvním týdnu se snažil roztrhat peloton na větru se čtyřmi lidmi, takhle to nefunguje. Pro mě je to známka zoufalství. Nemyslím, že je připravený obhájit, ale třeba se ještě zmátoří.