Nová kapitola hry na svobodu

Co mají společného dnešní výročí 11. září 2001 a pandemie koronaviru? Obě události omezují naši svobodu a soukromí. Svoboda se už stala jen prázdným pojmem, který jsme až příliš ochotně obětovali na oltář zájmů bezpečnosti a životní úrovně.

Známý lékař Pavel Pafko říká, že člověk má mít právo na svobodné rozhodnutí důstojně zemřít. Stejně tak by ovšem měl mít dostatek svobody k tomu, aby mohl i důstojně žít. Bohužel právě naší občanské svobody v posledních dvou desetiletích dramaticky ubývá.

Letopočet 2020 bude za sto let v učebnicích dějepisu prezentován nejen jako plný historicky významných událostí, ale především jako počátek dalších fundamentálních omezení naší svobody a soukromí.

Analogie s rokem 2001 je nabíledni. Od teroristických útoků z 11. září uplynulo dnes 19 let. Právě tehdejší následná urputná a svéhlavá snaha amerických andělů pomsty v čele s prezidentem Georgem Bushem mladším potrestat viníky či údajné viníky a totálně minimalizovat všechna myslitelná rizika, vedla ve svých důsledcích k bezprecedentnímu okleštění občanské svobody, soukromí a tím i samotné lidské identity ve jménu všudypřítomného zaklínadla zvaného bezpečnost.

Kontroly na letištích, skenování, identifikace a evidence našich tělesných proporcí a charakteristických vizuálních znaků, rentgenování a důkladné prohledávání osobních zavazadel, všudypřítomné kamery sledující náš pohyb, čidla, GPS, čipy, drony, odposlechy atd.

To všechno jsme vcelku ochotně akceptovali jako nutnou součást našeho života. Jako daň za bezpečnost a také znak loajality k našim americkým spojencům, kteří po 11. září rozpoutali války trvající prakticky dodnes, byť i v zájmu úplně jiných cílů, než byla spravedlivá odplata amerického lidu za 11. září. Ale to už by bylo na jiný příběh – od McCarthyho honu na komunisty v Americe 50. let minulého století, až ke geopolitickým zájmům USA a indoktrinaci americké verze svobody a demokracie do „osvobozených“destinací.

Profízlovaná svoboda

Je to ovšem příběh s otevřeným koncem. Jak to kdysi formuloval italský diplomat Niccolo Machiavelli: „Války začínáme, kdy chceme, ale nekončíme je, kdy chceme.“Ty věci mají tendenci vymknout se nám z ruky a žít si svým vlastním životem. Právě Američané by mohli (a měli) vyprávět…

Svět po 11. září se ale změnil a zcela odlidštil. Dnes už si ani nedokážeme představit, že zde ještě relativně nedávno existovala doba, kdy se jen trochu zámožnější Evropané běžně vypravovali legendárním Orient expresem napříč zeměmi zeleného půlměsíce, aby tam strávili klidnou rodinnou dovolenou. A už jen matná vzpomínka zbyla z časů, kdy jste mohli projít celý svět pouze s navštívenkou v kapse.

Teď se ovšem píše rok 2020 a svou vizitku nám předkládá doba postcovidová. Zcela nový, neznámý soupeř, evidentně jiné váhové kategorie, než jsme zprvu očekávali. A společnost zatím marně hledá vhodný modus operandi, takže strach a obavy z nákazy a jejích ekonomických konsekvencí otevírají netušený prostor k často nebezpečným a nevratným změnám a zákazům všeho druhu.

Vybavuji si v této souvislosti signifikantní nápis na jednom transparentu z nedávné demonstrace v Hongkongu: „Je obtížné vrátit se do normálu, když normál byl právě tím, co nás přivedlo do současného stavu.“Faktem je, že se nyní za každou cenu snažíme získat zpět pocit onoho bezpečného normálu – a máme-li přežít, pak se společnost do určitého instantního normálu vrátit skutečně potřebuje.

Ale možná si ani dostatečně neuvědomujeme, že pro tento nově zrozený kompromisní úzus dobrovolně obětujeme mnohé, ještě před časem standardní pilíře občanské svobody.

Ostatně s lecčíms jsme v podstatě smířeni už dnes nebo nad tím shovívavě zavíráme oči. Víme, či nevíme, že drtivá většina našich osobních údajů vesele poletuje v internetovém, virtuálním éteru? Že naše telefonní hovory a zprávy se už staly de facto státním majetkem, dokonce s požehnáním zákona? A jsme alespoň ochotni si přiznat, že ve skutečnosti nemáme zdaleka tolik té věčně deklarované svobody rozhodování, protože jsme neustále omezováni a umravňováni soukolím přetechnizované společnosti, v níž se člověk stává pouhou pracovní jednotkou pod přísným dohledem „profízlované“umělé inteligence?

A „mediální choroba“covid-19, jež s námi zasedla k jednomu stolu, si teď zcela nepokrytě ukrajuje další a další krajíce z bochníku naší už tak zesláblé a subtilní svobody a křehkého soukromí.

K radosti státní správy či nadnárodních korporací jí zdatně sekundují IT technologie, pilně produkující stále nové a nové programy a aplikace – kupříkladu systém dobrovolného a dobrovolně nedobrovolného sledování každého z nás. Neboť klíčem k boji s covidem musí být prevence. Každý přece může jednou onemocnět, stejně tak jako každý může spáchat trestný čin. Mít nás všechny pod dohledem je proto jediné možné a také velmi praktické řešení.

A tak jedinou pozitivní zprávu, která je přitom jen vedlejším produktem rychle se měnící geneze událostí, spatřuji v tom, že ač pomalu, ale přece se začíná naleptávat umně, avšak uměle vytvořená, léta fungující a dobře živená platforma striktně polarizované české společnosti.

Virus totiž ani přes veškerou snahu není schopen rozlišit voliče hnutí ANO od voličů ODS či ČSSD. V trasování i sebetrasování jsme si všichni rovni.

Už jen matná vzpomínka zbyla z časů, kdy jste mohli projít celý svět jen s navštívenkou v kapse.