Bořím obraz vševědoucího pana doktora
„Covid-19 je pro nás dobrý trénink na horší časy a ukazuje nám, jak důležitá může být v budoucnosti telemedicína,“říká chirurg Tomáš Šebek.
Chirurg Tomáš Šebek je muž mnoha schopností a aktivit. S Lékaři bez hranic absolvoval šest zahraničních misí, operuje v pražské Nemocnici Na Františku a také už léta prokopává cestu telemedicíně. Na její potenciál vsadil dávno před koronavirem a současná pandemie mu dala za pravdu. Navzdory utrpení, které viděl ve světě, si však zachoval pozitivní přístup k životu. Podle něj jsou sice Češi na první pohled národ škarohlídů, ale covid-19 vyjevil, že se v krizi dokážou stmelit a dělat správné věci.
Během koronakrize jste dobrovolně nastoupil do první linie s tím, že pokud chcete něco poznat, musíte to zažít. Chtěl jste se snad v rámci poznání i nakazit?
To opravdu ne. Obecnou metodou, jak zvládnout strach, je snažit se ho racionalizovat. Když se u nás Na Františku otevíralo speciální oddělení KOVES, přišlo mi přirozené přihlásit se do týmu zdravotníků. Chtěl jsem vir poznat zblízka. Naše jednotka měla do deseti lůžek, na kterých se vystřídalo několik starších, stabilních pacientů s covidem, a o ty jsme se starali. To už se zhruba vědělo, jak se virus chová a jak se před ním chránit.
Jaké poznání z blízkého kontaktu s virem jste si odnesl?
Neříkám, že by se měl bagatelizovat, ale není to ebola. Na začátku epidemie mluvil premiér o válečném stavu a také někteří kolegové lékaři malovali čerta na zeď. Je to nová věc, nicméně dnes už víme, že není důvod k panice.
V jednom rozhovoru jste se vyjádřil, že koronavirus byl u nás vlídný, ale jednou přijde něco dramatičtějšího. Co jste tím myslel?
Pokud vyloučím třetí světovou válku, jsem přesvědčen, že jednou přijde mnohem horší epidemie. Tohle byl jen mírný políček, abychom se vymanili z bubliny nedotknutelnosti. Někdy až příliš spoléháme na to, že žijeme v bezpečné části světa. Už teď se opět chováme tak, jako by se nic nestalo.
Znamená to, že pokládáte covid-19 za užitečný trénink na horší časy?
Ano. Jasně nám také ukázal perspektivu telemedicíny, která je v našem oboru popelkou. Dal nám šanci, abychom pochopili její význam.
Vy ji propagujete už řadu let. Rozjíždíte Virtuální čekárnu, založil jste medicínský portál uLékaře.cz.
Provozujeme ho s kolegy už třináct let, přestože si paradoxně i část odborné veřejnosti myslí, že projekt souvisí s koronavirem. Funguje jako online poradna, kde tým dnes už čtyřech stovek specialistů odpovídá na dotazy potenciálních pacientů. Chtěli jsme lidem sdělit, že zdraví mají ve svých rukou. Nabourávat klišé, že medicína patří do rukou lékařů, potlačit starý paternalistický model vševědoucího pana doktora a jemu podřízeného pacienta.
Zkuste mně prosím jako laikovi vysvětlit funkci telemedicíny. Co to vlastně je?
Když to zjednoduším, jde o logistické přiblížení lékaře a pacienta. Jde nám o to, aby doktor neztrácel čas odesíláním nemocného na různá vyšetření a pacient neztrácel čas v čekárně. Aby se poté, až se setkají, mohli už plně věnovat léčení. Tolik naše pojetí. Telemedicína je ale mnohem širší, my obsluhujeme jen jednu její výseč.
Někteří vaši kolegové však namítají, že nic nenahradí osobní kontakt.
Vím, proběhla tu negativní kampaň, ale my přece nepropagujeme žádný extrém. Nehlásáme, že umíme ordinovat na dálku. To lze podle našich zkušeností asi jen u 15 procent pacientů, zbytek musí být posléze převeden do fyzického kontaktu. Zahraniční modely však jasně prokázaly, že část té cesty se dá urazit distančně. Abych provedl s pacientem kvalitní konzultaci, uvítám, když mám dopředu v ruce část vyšetření, které lze obstarat ve spolupráci s praktickým lékařem anebo jinými diagnostiky. Na operačním sále se dotyčného už samozřejmě dotýkám.
Lze takto léčit i v polních podmínkách, kde chybí technika?
Právě pro humanitární pomoc je telemedicína nesmírně užitečná. Přivezou vám čtyřleté dítě poraněné v obličeji granátem. Nad ním stojí všeobecný chirurg a potřebuje udělat plastiku obličeje. S tím pochopitelně nemá zkušenosti. Pomoci mu může kolega na opačném konci světa. Vezmete na sál chytrý telefon a profesor plastické či čelistní chirurgie je tam jeho prostřednictvím s vámi. Stáváte se jeho prodlouženou rukou. Lékaři bez hranic i jiné organizace používají tento postup standardně, byť má svoje omezení.
S telemedicínou souvisí další váš projekt – Virtuální čekárna. Jak se zabíhá?
Pacienti se samozřejmě mohou propojit jen s těmi lékaři, kteří jsou v databázi registrovaní. K tomu využíváme náš portál proLékaře.cz, který má za 15 let na 40 tisíc registrovaných lékařů. Ty lze připojit k virtuální čekárně a pacienti se na ně mohou obracet.
Zejména onkologové a kardiologové se bojí nárůstu rakoviny a chronických nemocí, jelikož lidé ze strachu z nákazy nechodili v době koronakrize k lékaři. Sdílíte tyto obavy?
Na to jsou už jasná data. Lidé s onkologickým onemocněním jako by najednou zmizeli z povrchu země. V krátké budoucnosti to bouchne jako rakovinová bomba. Proto říkám, že koronavirus může být skvělou příležitostí posunout telemedicínu někam dál. Nikdo nechce, aby se to utrhlo nesprávným směrem. Musíme tu službu nadefinovat tak, aby co nejvíc vyhovovala pacientovi.
Na YouTube mě zaujala vaše přednáška v Klášteru Pražského Jezulátka o tom, proč neumíme být v mírových podmínkách šťastni. Opravdu nás deformuje pohodlí?
Deformací bych to zrovna nenazval. Použil jsem jednu studii, která srovnává 163 zemí světa. Na ní jsem chtěl lidem připomenout, že v Česku žijeme co do bezpečí v první desítce. Máme blahobyt, nic nám neschází, přesto jsme věčně brblající národ škarohlídů.
Dospěl jste k nějakému vysvětlení? Proč se vám jeví šťastnější lidé ze zemí zmítaných válkou, hladomorem či živelními pohromami?
Afghánci se 40 let perou o svoji svobodu, ale já i moji kolegové jsme vypozorovali, že zažívají větší pocity štěstí. Drží při sobě, pomáhají si. Běžný Afghánec vám řekne, že rodina je pro něho nejvíc. Zkuste se zeptat na totéž Středoevropana. Zemětřesení na Haiti byla obrovská humanitární katastrofa, stejná jaká je nyní z jiných příčin v Jemenu. Lidé v jižním Súdánu strádají z nedostatku potravin a vody. V těchto drsných kontextech se ale odehrává spousta šťastných okamžiků a lidé si v tom marasmu dokážou najít nějaký smysl života.
Takže u nás doplácíme na blahobyt? Honbu za penězi?
Když primárně vsadíte na peníze, nikdy vám štěstí nepřinesou. Nikdy vás neuspokojí. Dalajlama říká, že největšího štěstí dosáhne člověk, který sobecky myslí na ostatní právě proto, že se mu to násobně vrací. Když někomu pomáháte, přináší to obrovský pocit satisfakce a vlastní smysluplnosti.
Ale každý to tak nemá. Mnozí by vám namítli, že peníze jsou zdrojem svobody a to je nějaká hodnota.
Já bych řekl, že potřebu pomáhat máme každý a ten, kdo ji v sobě neprobudil, ještě užívá antidepresiva. Na to existuje řada studií. Svobodu si za peníze nekoupím.
Svoje zážitky z misí sdílíte v knížkách. Jak stíháte při všech svých aktivitách ještě psát?
Všechny mé knížky jsou vlastně deníkové záznamy. Doma bych si na ně čas asi nevyšetřil. Paradoxně se mi daří psát na misích, kde je toho času ještě méně. Zážitky jsou totiž natolik intenzivní, že je chci sdílet. Dohromady se prodalo kolem 50 tisíc výtisků, takže se mi potvrdilo, že to má smysl. Pomáhá to mimo jiné propagovat myšlenku a poslání Lékařů bez hranic.
Vyhovuje vám, že máte jako chirurg na misi širší uplatnění než doma?
Jak se to vezme. Samozřejmě tam dělám širší škálu výkonů. I ty, do kterých bych se v domácích podmínkách nikdy nepustil, respektive bych se za to zodpovídal třeba před soudem. Na misích běžně rodím císařským řezem, což doma není práce pro chirurga. Mnohdy tam pracujete bez přístrojového vybavení, na úrovni 50. či 60. let minulého století. Je to ohromná zodpovědnost.
Řekla bych, že lékař, co jezdí na mise, musí mít duši dobrodruha.
Nemyslím. Mě tam nevede touha po adrenalinu. Jsem lékař, a pokud mohu svoje dovednosti nabídnout někam, kde zoufale chybí, tak to udělám. Pokládám za velké privilegium, když se v takzvaně rozvojových zemích mohu vyskytnout na chvíli jako host a pomáhat. Inspirovat se lidmi, kteří žijí v těžkých podmínkách, hrdě to snášejí a někdy mají duševně mnohem kvalitnější život než my.
Dobře, ale není depresivní vidět v zemích, kde se válčí, co všechno si jsou lidé schopni navzájem udělat? Nebere vám to iluze o homo sapiens?
Tragédie, které na misích pociťuji nejhůře, se týká dětí. Někdy jim bohužel nedokážeme pomoci. Je kruté, když dítě stoupne v Afghánistánu na nášlapnou minu a přijde o nohu. Přesto bych řekl, že se od té části světa, kam nechceme jet ani za dobrodružným cestováním, můžeme něco naučit. Té jejich semknutosti, obrovskému sociálnímu cítění a schopnosti postarat se o druhé.
U nás Čechů tohle postrádáte?
Nejsme na tom tak špatně. Sice lamentujeme, ale když se podíváte do statistik týkajících se charity, zjistíte, že jsme jeden z nejštědřejších národů. Člověk nemusí cestovat do Indie, aby se takzvaně našel. Mně se strašně líbí takové ty obyčejné aktivity, že někdo třeba odjede na Šumavu sázet stromky.
Nechcete snad říct, že jsme národem složeným ze samých Mirků Dušínů.
A proč by ne, jen to v nás někdo musí vykřesat. Vždyť i ten covid-19 zafungoval jako skvělá ozdravná kúra. Vyrojilo se plno dobrovolníků. Připomněli jsme si, že jsme tvorové sociální, máme v sobě esenci člověčiny. To je přece moc příjemné zjištění.