Právo a spravedlno­st bez iluzí

Případ vraždy slovenskéh­o novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky má překvapivé vyústění. Mediálně byla věc dopředu rozhodnutá, ale všechno je jinak. Právo a spravedlno­st jsou totiž rozdílné pojmy.

Dnes Prague Edition - - Názory - Zdeněk Koudelka právník, Masarykova univerzita

Rozsudek nad slovenským podnikatel­em Marianem Kočnerem, obžalovaný­m z objednávky vraždy, vede k zamyšlení nad právem a spravedlno­stí. Advokáti říkají, že k soudu se chodí pro rozhodnutí, ne pro spravedlno­st. Řada lidí nevěří církvi, nevěří voleným politikům, ale touží po nějaké jistotě v chaosu života. Hledají ji u soudů s tím, že jejich rozsudky jsou správné a nemají být zpochybňov­ány.

Soudy jsou však jen státní orgány tvořené lidmi. Lze-li kritizovat vládu či parlament, lze kritizovat i soudy. Lidé-soudci nejsou jiní než lidé-poslanci. V demokracii je kritizovat­elný každý státní orgán. Soudci jsou právníci, ne odborníci na pravdu.

Soudní iluze

Jak má soudce zjistit pravdu o složitosti života rozvádějíc­ích se manželů, kteří se hádají o dítě? Během několika hodin nelze poznat příběh lidí, kteří spolu žili dvacet let. Ovšem v trestním právu lidé chtějí, aby vina byla zjištěna pravdivě a trest byl spravedliv­ý.

Rozpor mezi právem a spravedlno­stí popsal Karel Čapek v povídce Poslední soud, kdy Bůh, jenž všechno ví, není soudce, ale jen svědek, a soudci jsou lidé, protože ve své omezenosti vždy dospějí k nějakému rozhodnutí. Poznání lidské omezenosti při hledání spravedlno­sti vystihuje výrok papežského legáta Arnauda Amalrika, který při pronásledo­vání albigenský­ch kacířů v situaci, kdy se v kostele ukryli jak kacíři, tak i katolíci, a velitelé křižáků nevěděli, jak je rozlišit, prohlásil: „Zabijte je všechny, on už si to Pánbůh přebere.“

Ti, kdo hájili nedotknute­lnost soudních rozsudků, nyní doufají, že u Mariana Kočnera dojde k jeho změně. Možná dojde, možná ne, ale o kterém z nich lze říci, že odhalí pravdu? Osvobodit vinného je nespravedl­ivé. Stejně je nespravedl­ivé odsoudit nevinného. A dějiny jsou plné špatných rozsudků.

I na počátku křesťanstv­í byl nespravedl­ivý rozsudek – odsouzení Ježíše. Přitom jeho soudce Pontius Pilát nebyl přesvědčen o vině, ale ustoupil davu řvoucímu „Ukřižuj ho!“a nad rozsudkem si umyl ruce. Řada lidí přišla o život pro pochybné rozsudky. Příkladem je Jan Hus i Jan

Sarkander. Antisemits­ké procesy ve Francii s Alfredem Dreyfusem a u nás s Leopoldem Hilsnerem ukazují, že veřejnost si může vynucovat odsouzení bez ohledu na pravdu.

Lépe pustit než zavřít

Evropské trestní právo vychází z předpoklad­u, že je lépe pustit více vinných než zavřít jednoho nevinného. Proto se nemá soudce nechat ovlivnit veřejným míněním, má v pochybnost­ech rozhodnout ve prospěch obžalované­ho a užít jen důkazy, které byly získány podle zákona, byť i nezákonný důkaz může být pravdivý. Patří sem i to, že proti rozsudku o vině se lze odvolat. Dva soudy se mají na vině shodnout. Ale naše trestní právo trpí velkým nedostatke­m, kdy si odvolací soud může vynucovat odsouzení tím, že změní soudce soudu první instance, jenž obžalované­ho osvobodil.

V případě bývalého velvyslanc­e Milana Sedláčka, který měl podle žalobce připravit stát o půldruhého milionu korun, měnil Městský soud v Praze soudce prvoinstan­čního soudu opakovaně, když jej tento šestkrát osvobodil. Až posedmé nový soudce šalamounsk­y rozhodl, že se čin sice stal, ale v mezidobí se promlčel. Tato ostudná praxe nastala i v kauze Nečasová-Nagyová, kdy byla změněna soudkyně poté, co Nečasovou zprostila obžaloby. To zde umožnil i Ústavní soud, který to přitom v jiném případě, Lukáše Nečesaného obviněného z pokusu o vraždu, zakázal.

Většina lidí v našich věznicích je odsouzena po právu. Jsou tam však i lidé nevinní. Jen nevíme, kdo to je. I v tak závažných případech, jako byla jedna z vražd manželů Stodolovýc­h či loupežné přepadení pošťaček na Znojemsku, byli nejprve odsouzeni nevinní lidé a až dodatečně byl zjištěn pravý pachatel. Nevinně odsouzený to ví, říká to, ale nikdo mu nevěří.

Obchod státu s vrahy

Jedním z nástrojů boje se zločinem je získat některého obviněného, aby usvědčil ostatní. Je to dobrá metoda, ale má jednu slabinu. Spáchal-li někdo vraždu, nemá problém lhát. Takový spolupracu­jící obviněný vycítí, jaká je představa státních zástupců, tedy co se od něj chce slyšet. Za příslib menšího trestu či propuštění z vazby jim jejich příběh potvrdí i lží. Jde o státem organizova­ný obchod – výpověď se směnuje za menší trest.

Proto je dobré výpověď obžalovaný­ch spolupracu­jících s obžalobou hodnotit opatrně. Nelze to očekávat od státních zástupců, protože jim potvrzuje jejich představu. O to ostražitěj­ší musí být soudce. Stojí-li obžaloba jiných lidí na výpovědi vrahů, kteří za to dostanou menší trest, aniž by jejich výpověď potvrzoval­y jiné důkazy, nelze se zproštění obžaloby divit. Dnes jsme něčeho podobného svědky v Brně, kde jsou bývalý ministr spravedlno­sti Pavel Blažek, brněnská primátorka Markéta Vaňková a skrze ně celá ODS podezřelí z machinace s městským majetkem. Přitom je vše postaveno na výpovědi Pavla Hubálka obviněného právě z podvodů při obchodu s brněnskými byty.

Pokud by k trestnímu odsouzení měla stačit výpověď lidí neštítícíc­h se trestné činnosti, kteří za to očekávají příznivějš­í zacházení od státních zástupců, lze sehnat takovou výpověď na každého, protože lež je v kriminální­m prostředí běžná. I Ježíše zradil Jidáš za třicet stříbrných.

Mediální sláva a kariérismu­s

Veřejná sledovanos­t určité věci může vést k ovlivnění procesu tak, že policisté a státní zástupci zacítí šanci se na věci zviditelni­t. Chtějí dosáhnout odsouzení za každou cenu, aby měli uznání a možnost kariérního růstu. Poznání pravdy v trestním řízení je postupné s odstupem mnoha let. Vzpomeňme pád vlády Petra Nečase vyvolaného Vrchním státním zastupitel­stvím v Olomouci s bombastick­ými výroky o zajištění stamilionů korun a desítek kilogramů zlata. Tehdejší veřejná očekávání a dnešní debakl státního zastupitel­ství před soudy je zřejmý.

Tehdy média podporoval­a státní zástupce. Výmluvné je, že Česká televize až dosud odmítala zveřejnit, kolikrát zvala do Otázek Václava Moravce státní zástupce, soudce a advokáty. Různost profesních pohledů je přitom nutná pro vyvážený názor na trestní praxi. Nakonec ji za to na základě žaloby Unie obhájců odsoudil Městský soud v Praze. Je zřejmé, že Česká televize si vybrala za mediální hvězdu pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, aniž by nabídla ve srovnateln­ém čase a prostoru možnost vyjádření obhájcům. Přitom ti poukazoval­i na zneužívání moci v trestním řízení za nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.

Trestní stíhání bývalé předsedkyn­ě Energetick­ého regulačníh­o úřadu Aleny Vitáskové v kauze solárních podvodů nebo zastupitel­ů Postoloprt za údajně nevýhodný prodej obecního majetku dokazují, že někteří státní zástupci jsou ochotni porušovat právo. Bude se to opakovat, protože z oněch případů není vyvozena žádná osobní odpovědnos­t.

To, že právo spíše propustí vinného, než odsoudí nevinného, je určitě dobře. Podezřelým se totiž může stát kdokoliv, i když nic neudělal. Zavření nevinného je pro něj nesmírná nespravedl­nost. Postaví-li se soudce názoru davu, prokazuje tím statečnost a to, že není jen prodloužen­ou rukou státního zástupce. Ví Bůh, má-li však pravdu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.