ČESKÉ ŠPIČKY PAVEL KOLÁŘ
S léčitelem slavných sportovců
Původně měl být rozhovor o tom, v čem je Pavel Kolář v Česku skutečně absolutní špička – o fyzioterapii, napravování neduhů těla, na které leckdy medicína nestačí, a také o léčení slavných sportovců. Jenže jsme se na jeho oddělení v pražské nemocnici v Motole potkali na začátku září, kdy začaly padat denní rekordy v počtech nakažených. A on byl už od začátku března jedním z nejhalasnějších zastánců volnějšího přístupu k viru bez zbytečných omezení. Názor na věc nezměnil.
Překvapilo mě, že ač se všude řeší roušky, vy ani vaše sekretářka ji tady v nemocnici nemáte. Patříte k těm, kteří je bojkotují z principu?
Nebojkotuji, po nemocnici roušku nosím. Tady ne, protože to nemá význam. Jsme tu od sebe vzdálení, jsme tu sami a několikrát testovaní. Roušku má význam nosit tam, kde je velké množství lidí na malém uzavřeném prostoru. Důležitá je koncentrace viru ve vzduchu a také doba, po kterou kontaminovaný vzduch dýcháme.
Roušky jsou pro řadu lidí neuralgickým bodem. Zprvu si je lidé šili. Pak se stal z roušky údajný symbol podpory vlády. Platí vaše doporučení nosit je třeba i pro MHD či obchody?
V určitém období, kdy je rozšíření viru větší, je nošení roušky v prostorách s velkou přehuštěností asi namístě. Ale nesmyslné je nosit ji venku, muset si ji brát do lesa či do parku. Nošení roušek má význam, když se bráníme velké expozici a bezprostřednímu riziku šíření viru. Jde o onemocnění, se kterým se musíme naučit žít. Je důležitá racionální a korektní interpretace i informovanost o onemocnění.
V jakém smyslu?
My dostáváme informace, kolik lidí má covid-19. Neustále nekoncepčně řešíme, kdo se s kým potkal. Je logické, že když mnohem více testujeme, tak nacházíme více pozitivních případů. Prokázaná přítomnost viru v organismu člověka však neznamená, že jde o nemoc. Když máte epidemii chřipky, tak se vždy zvýší mortalita.
Ve srovnání s předchozími dvěma lety se u nás letos průměrná mortalita dokonce snížila. To je důležité. Tady v nemocnici Motol jsme zřídili velkou covidovou jednotku a její obsazenost je od začátku prakticky minimální. Stejně je tomu i na jiných místech. V tomto kontextu je potřeba si uvědomit, že těžký průběh onemocnění má u jednotlivých případů každé infekční onemocnění. Mediální masáž lidí a násobení jejich strachu, úzkostí, chování a narušených sociálních vztahů, to si poneseme ještě dlouho.
Už na začátku března jste poskytl pár rozhovorů v tomto smyslu. S tím, že se vir nemá podceňovat, ale ani přeceňovat a že kvůli němu nemá smysl „vypínat“celou společnost. Máte dnes pocit zadostiučinění: Vidíte, já jsem to říkal?
Ne, pocit satisfakce nemám. Ale za názory si stojím. Cítil jsem potřebu zmírnit emoce lidí a snížit strach. Spousta jich z toho měla a má obrovské úzkosti, které se promítají do jejich vztahů. Nejsou mi také lhostejné dopady, jež krize přinese do ekonomiky a dalších oblastí života.
Do té doby jste byl i díky léčení slavných sportovců vnímán bezvýhradně jako pozitivní postava. Po článcích o koronaviru jsem ale zaznamenal i reakce – Co do toho žvaní, vždyť je to „jen“fyzioterapeut. Co jste tomu říkal?
Diagnóza nemoci se zakládá na dvou základních principech. Zaprvé jsou to klinické příznaky a zadruhé výsledky laboratorních a dalších vyšetření. Stanovovat diagnózu jen z jednoho vyšetření je špatné. Spoléhat pouze na optiku epidemiologů a hygieniků, a tím nezpochybňuji jejich význam, může vést k nepochopení míry dopadů v sekundární a terciální sféře. Poloha odborníka je nezastupitelná, ale musí být korigována i jinými pohledy, ať už z dalších odborností medicíny – geriatrie, imunologie, psychiatrie, onkologie… Zohlednit je třeba i dopady ekonomické, sociální či společenské. Poučit bychom se měli z období prasečí chřipky, viru zika, nemoci šílených krav, kdy ekonomické dopady a panika byly obrovské, ale odpovědnost těch, kteří je způsobili, minimální. Názor jsem vyjádřil jako člověk, který má v medicíně všeobecné vzdělání a kterému není lhostejné, kam se situace bude ubírat. Bohužel, zatím zdaleka nejsme za tím.
Vidíte, chtěl jsem se zeptat, jestli to, co prožíváme, je konec první vlny, anebo už druhá vlna koronaviru a kolik jich ještě máme čekat.
Nemáme žádnou první či druhou vlnu, máme standardní průběh. Virus je pořád tady. Na podzim bude problém v tom, že tyto viry budou vlivem počasí více přežívat, naše sliznice nebudou tak odolné a bez testování bude těžké rozeznat nachlazení od koronavirové infekce a více se budeme zdržovat uvnitř. Budou nově infikovaní. Postupně se společnost nějak promoří tak, že dopady viru budou minimální. Naučíme se s ním žít. Jsem přesvědčený, stejně jak říká i MUDr. Jiří Beneš z infekčního oddělení Nemocnice Na Bulovce, že vzhledem k číslům je možné, že se s virem potkalo více než 50 procent lidí. Akorát se to nepromítlo do protilátek. Když se setkáte s menším množstvím a máte dobrou imunitu, můžete virus zlikvidovat už na úrovni sliznic v nosohltanu.
Bylo chybou, když vláda v čele s Andrejem Babišem v březnu všechno zavírala, anebo je chyba teď, kdy už nejspíš po prvních zkušenostech plošná zavírání nehrozí?
Situace, která přicházela z Itálie a ze Španělska tehdy musela vést k obezřetnosti. Ale s postupem vývoje je třeba znát nejen počty nemocných, ale i počty lidí, co mají těžký průběh. Myslím, že je přehnané testovat lidi bez příznaků a dávat je do 14denní karantény. Sekundární důsledky krize nemají být větší než vlastní onemocnění. Když vezmete ekonomické dopady, tak přes 700 tisíc lidí dnes máte na programu antivirus, na kurzarbeitu. A podle odhadů více než polovina míst už neexistuje. I předpokládaný téměř 400miliardový schodek rozpočtu na příští rok je děsivý. Zatím to tlačíme před sebou, ale tyto ekonomické dopady se promítnou do našich životů a tu zátěž ponesou naše děti. Mám z toho do budoucna obavy.
Zmínil jste sportovce. Třeba fotbalová liga se nedohrála, protože v týmu Opavy byl koronavirový případ. Nedávno fotbalová reprezentace narychlo sháněla pro zápas se Skoty nové hráče i trenéry ze stejného důvodu. Dá se s takovým přístupem dohrát jakákoli sportovní soutěž, neřkuli regulérně?
Domnívám se, že ne. Obavy jsou přehnané, stejně jako opatření i karantenizace celých mužstev. Stejně se z toho bude muset postupně ustoupit. To, co se odehrálo třeba s fotbalovou reprezentací hraničí s normálním rozumem. Když vám teď udělají laboratorní vyšetření, najdou nejspíš řadu bakterií či virů, které jsou nakažlivé, ale do karantény vás nepošlou. Za nemoc je potřeba považovat až to, když má člověk příznaky, teplotu, je vám špatně. Pak to má smysl. Ale dávat na 14 dní do karantény zdravého mladého sportovce, který měl kontakt s jiným sportovcem, považuji za chybu. Já prakticky od března na své klinice v Motole neustále laboruji s jejím zavřením kvůli problémům s kontakty a karanténou. Je otázkou času, kdy ji budu muset zavřít a těžké pacienty po úrazech míchy, mozkových příhodách někam přestěhovat, což bude mít vážné sekundární dopady.
Není ale u sportovců riskantní nechat je podávat velké fyzické výkony, pokud mají v sobě covid-19, jen o tom nevědí?
A co s chřipkou a jinými infekcemi? Řešíte je, až když máte příznaky. Nevyšetřujete je preventivně. Při jakékoliv infekci vám může být blbě a musíte se léčit. Může mít velmi závažný průběh. Ale také může probíhat tak, že nemáte žádné příznaky, děláte vše jako obvykle, a až později vám třeba díky výsledkům testu na něco jiného řeknou, že jste tuto infekci prodělal.
Jak v tomto kontextu hodnotíte nařízení o téměř nebo úplně prázdných stadionech?
I toto omezení je přehnané. Alespoň co se týče venkovních ploch. Něco jiného je, když hrajete basket v uzavřené hale a je tam pět tisíc lidí. A něco jiného, když je pět tisíc na fotbalovém stadionu s dvacetitisícovou kapacitou.
Mezi klienty máte řadu prominentních sportovců, kteří se letos chystali na olympijské hry či mistrovství světa. Co s trénovaným tělem udělá, když je na vrcholu tvrdé přípravy, najednou musí vysadit a přebytek energie nemá kde „upustit“?
Až na výjimky nikdo z nich úplně nevysadil. Málokdo si řekl, že když je covid, nebudu tři měsíce nic dělat. Je tu ale určitá ztráta motivace. Trénovali jen do šuplíku. Pro některé to měl být třeba poslední rok. Příští bude určitě horší. A každým rokem se v jejich věku šance na úspěch snižuje. Navíc není jasné, jestli příští rok olympiáda bude. Já si myslím, že to je tak na 50 procent. Ale pro mě je dost důležité něco jiného.
Co?
Aby byl sport celoplošnou záležitostí, aby zůstal mezi mládeží a covid ho díky restrikcím neomezil. Při práci vidím, jak strašné dopady má nedostatek pohybu. Sport už není takovou motivací, přebírá to IT technika a opatření proti covidu se k tomu podepisují. Dnes se spousta dětí věnuje e-sportu (hraní sportů na herních konzolích – pozn. red.). Hrají či dokonce jen pozorují virtuální fotbal, hokej. To se jednou na jejich zdraví podepíše. Dřív jsem vrcholový sport bral hlavně z pohledu úspěchu. Dnes pokládám za důležitější, že přináší motivaci mládeži se hýbat a personální idoly, které může chtít napodobovat. Když se díváte na epidemiologický nárůst obezity u dětí, je omezení sportu velmi nebezpečné. Pohybem v dětství a dorostovém věku si vytváříte paměťové funkce v oblasti všech tělesných systémů včetně centrálních a endorfinových, kdy se po sportu cítíte dobře. Když to neprožijete v mládí, v pozdějším věku – dejme tomu po dvacátém roce – už to nezískáte. Také je důležité, aby dobře fungovaly amatérské a rekreační soutěže i univerzitní sporty. Aby mladí, kteří skončí se závodním hraním, mohli někde pokračovat a při tom studovat či pracovat.
Což koronavirus dost znesnadňuje.
Koronavirus ne, ale hysterická a nekoncepční opatření. Proto o tom tolik mluvím. Snažím se připomenout, že na každou nemoc se není možné dívat jen z jednoho úhlu. Problém bolavých zad není jen problémem neurologie, ale i neurochirurgie, rehabilitace, spondylochirurgie, ortopedie, psychiatrie, psychologie, svými důsledky přesahuje do sociální oblasti a ve svých obrovských nákladech také do ekonomie. My řešíme jeden problém, ale dopady v jiných směrech jsou někdy i horší. Proto myslím, že by celý proces neměl řídit jen epidemiolog, ale musí se na něm podílet více odborností z různých spekter společnosti.