Česká diplomacie po sérii karambolů

Opakované roztržky s Čínou a totéž ve vztahu s Ruskem. Do české zahraniční politiky vstoupili noví hráči – a výsledkem nekoordinovaného postupu je diplomatický chaos. Náprava bude dlouhá, Česko si při ní nesmí sypat popel na hlavu, ale nejednat vůbec by b

Už je to československá a česká tradice, že se ve všem možném v rámci zahraniční politiky naší země přou a soupeří Černínský palác a Pražský hrad. Na to jsme si zvykli. Nyní se ale počet vzájemně se na dané téma dohadujících aktérů rozrůstá.

K zahraniční politice České republiky se začal silně vyslovovat Senát. Jsou přijímána výborová a plenární usnesení na téma vztahu k Číně. Senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se dokonce stavěl proti nominaci na velvyslance v Pekingu a poté si stěžoval na jeho práci.

Jsou také slyšet představitelé hlavního města. Praha v roce 2016 schválila dohodu o formalizaci svých vztahů s Pekingem na úroveň sesterských měst. Tato smlouva byla uzavřena na dobu pěti let. V textu není žádné ustanovení, které by umožnilo smlouvu vypovědět. Po dalších volbách ustanovená nová rada hlavního města se postavila proti článku smlouvy, který zní: „Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Tchaj-wan jako nedílnou součást čínského území“, a požadovala jeho vypuštění. Na to čínská strana nepřistoupila, a protože česká strana na svém požadavku trvala, čínská strana prostě od smlouvy odstoupila a učinila odvetná opatření, mj. zrušila pozvání pro pražská umělecká tělesa do Pekingu.

Od Němcova po Vlasova

Dále zastupitelstvo hlavního města Prahy na základě petice, kterou podepsalo kolem 4 500 občanů, rozhodlo o změně pojmenování náměstí před velvyslanectvím Ruské federace. Původní náměstí Pod kaštany bylo přejmenováno na náměstí Borise Němcova. Praha tak vyslyšela autory petice, kteří požadovali: „Je namístě, aby naše republika a její hlavní město vyjádřily Borisi Němcovovi úctu a čest jeho památce. A že je namístě trvale připomínat současnému Putinovu režimu, že podporu svobody, demokracie a lidských práv ve světě – a tedy i v Rusku – myslíme stále vážně.“

Zastupitelstvo městské části Prahy 6 v dubnu 2020 rozhodlo o přemístění sochy maršála Koněva, zatím do depozitáře. Proces kolem odstranění sochy z jejího původního umístění na náměstí Interbrigády provázely silné výroky ze strany městské části Prahy 6 a velvyslanectví Ruské federace v Praze.

Do světla mediálních ramp se v kontextu mezinárodních vztahů rozhodl vstoupit také starosta městské části Řeporyje. Tamní zastupitelstvo nechalo zbudovat památník příslušníkům Ruské osvobozenecké armády, Vlasovovým vojákům. Pomník obsahuje nápis: „Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město?“(Alexandr Solženicyn) Další krátký text pak připomíná Pražské povstání a 300 vlasovců, kteří při něm padli. Starosta Řeporyjí v touze získat pozornost veřejnosti svou aktivitu doprovází teatrálními gesty. Dopis pro prezidenta Ruské federace přivezl v multikáře. Ve stylu lidového baviče vystoupil na obranu svého postoje v ruské televizi.

Do celého příběhu zapadá i cesta delegace našeho Senátu na Tchaj-wan. Uskutečnila se na základě rozhodnutí Senátu. Ten rozhodl vyslat delegaci při vědomí silného odporu ČLR proti tomuto kroku. V delegaci vedle senátorů byl i primátor hlavního města.

Chaos, naše vizitka

Senát, hlavní město Praha, městské části Praha 6 a Řeporyje učinily silná gesta, určitě motivovaná též vnitropoliticky. Do hlav aktérů samozřejmě nevidím, ale nemohu se zbavit dojmu, že mnohým z nich šlo o vyjádření odporu proti pročínským a proruským postojům prezidenta republiky.

Hájím jejich právo svobodně vyjádřit názor. Jsem rád, že žijeme ve svobodné zemi. Ale všechno šlo udělat jinak. Jestli politická reprezentace volá po kultivaci politické scény a po shodě relevantních politických sil na naší zahraniční politice, pak sama předvádí opak a stupňuje v této politice nejednotu. Tato vnitropolitická bitva právem zvenčí vypadá chaoticky. To není dobrá vizitka země. Marně totiž hledám jinou evropskou zemi, byť jen zdánlivě s podobnými příběhy.

Co je zájmem České republiky ve vztahu k Rusku a Číně, máme vědět, a pak se pokusit o dohodu mezi politickými stranami. Primátor hlavního města i starostové městských částí jsou členy politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. Stálo alespoň za pokus najít společnou dohodu s ostatními demokratickými politickými stranami.

Jestli má být zájmem České republiky vztahy zmrazit, pak dohoda nebyla nutná a účelu bylo dosaženo. Samozřejmě Rusové i Číňané vědí, že zahraniční politiku České republiky dělá vláda, ale česká vnitropolitická disharmonie se jim hodí. Procesy, jak proběhly, nelze vzít zpět, a Rusko i Čína nenaznačují jakoukoliv vstřícnost. Naopak česko-česká debata, kdo je nebo není demokrat, kdo hájí nebo nehájí zájem českých občanů a státu, musí lahodit čínským i ruským uším. České vnitropolitické vzájemné obviňování lze z jejich pohledu přece využít. A obě strany, Rusko i Čína, přitvrdí.

Úkol jednat je úkol vlády. Jestli bude výchozí pozice Ruska pro zahájení konzultací s Českou republikou „Vraťte zpět sochu Koněva, odstraňte památník v Řeporyjích a omluvte se“, pak naše odpověď samozřejmě zazní zdvořile, ale jasně: „Ne.“Ale i kdyby se nějaká vstřícnost v některé hlavě zrodila, narazí na ústavní bariéru. Česká vláda nemůže zasahovat do samostatné působnosti samosprávy, nemůže jí nic ukládat a nemůže se za její rozhodnutí omlouvat.

A v čínské relaci je to podobné. Státní orgány se nemohou distancovat jeden od druhého. To bychom byli trapní. Senát má právo vysílat své delegace a do vztahů měst Praha–Peking stát vstupovat nemůže. To je třeba respektovat.

Nejednat je chyba

Co může česká vláda udělat nyní, po komplikacích, které výše zmínění aktéři svými neujasněnými postupy vytvořili? Má potvrdit, že na její vůli jednat a udržovat dobré vztahy s oběma zeměmi se nic nemění. Současně ale vláda nemůže přistoupit na téma agendy jednání „omluva České republiky“. Obecně totiž platí, že svou politiku, tak jak vychází z koncepce české zahraniční politiky, nemusí měnit a sypáním si popela na hlavu respekt u Rusů ani Číňanů zcela jistě nevzbudí. (Doufám, že se k tomu nikdo nesníží.)

Na pozitivní jednání budeme asi dlouho čekat – a to je pro zahraniční politiku obecně velký luxus. Nejednat je chybné a v konečném důsledku drahé řešení. I když ale vypadá výchozí pozice chmurně, je třeba jednat. Alespoň všichni, kteří se tak hlasitě na téma zahraniční politiky vyjádřili, mají vládu v jednání podpořit, i když jsou nyní v opozici.

Takže hodně zdaru, česká diplomacie!

Co je zájmem ČR ve vztahu k Rusku a Číně, máme vědět, a pak se pokusit o dohodu mezi politickými stranami.